FRANTIŠEK UHER

Pod tímto názvem (vyd. Kopecká, Broumov, 2021, str. 95) vykročilo na pouť za čtenáři pět lapidárně pojatých příběhů Vladimíra Stibora: A nešlap do louží, Cesta k dětskému domovu, Marie a Jean, Mrazivá noc, Cesta přes Alpy. Pro dokumentární úplnost – doprovázejí je autorovy černobílé fotografie. Nikoli všechny mají vyhraněný povídkový charakter, ale zcela zřetelně vycházejí z reality, ze životních zkušeností, z konkrétních svébytných situací. A všechny jsou zasazeny do problematických historických, rozličným způsobem dramatických kulis, prosty jakéhokoli přikrašlování, zamlčování či podbízivého mlžení. Pán nepán, padni komu padni, tak tomu u Stibora je. Jako kdyby rozhrnoval mušelínový závoj, dopřádající osobám či událostem výraznou míru anonymity. Ten v současnosti nepříliš populární střih sedí úsporným prózám jako na míru ušitý. Není však pouhým kostýmem, do něhož jsou šálivě skryti aktéři, jejich myšlení, záměry a kladné či negativní činy. V prvním plánu jsou upřednostňovány události, jimž jsou vystaveni, kterým srdnatě čelí, na nichž se podílejí, s nimiž se nehodlají smiřovat a vyrovnávat. Předností jsou vskutku nekonvenční úvahy, vyvěšující na stožár prapor pravdy. Ne snad až úplně nahoru, ale jsou cennými atributy i v půli žerdi.

Jaká doba vládne, takoví jsou u Stibora její protagonisté. Kladní, záporní, i nepříliš zřetelní na obzoru událostí. Pokud plují kalným proudem života na stejné kře a jsou vystavení vzájemné součinnosti a závislosti, není snadné a vůbec ne bezkonfliktní vytvářet účelné kompromisní prostředí. Tam, kde jedna strana komunity jedná podle zásady, že účel světí prostředky, vyrůstají problémy jako pavučiny, v nichž lze snadno uvíznout, neustále snovány jsou velmi obtížně odstraňovány. V jednom příběhu to je markantní podstata, v dalších obecně platná realita, halící tvůrčí přístup. Jak události probíhaly, tak jsou sdělovány a komentovány. Neviditelné bombardéry, rušící klid nocí, směřující nad území bývalé Jugoslávie – u nás se na ně, snad i s pocitem viny, účelově příliš nevzpomíná – navozují obecně platnou tenzi.

Akutní pocit nebezpečí, rizikových životních soutěsek, vyžadujících schopnost nacházet prostor alespoň částečně zalitý slunečními paprsky, nesený na notové lince neokázalého optimismu, to je Stiborova přednost. Podtrhují ji úsporné a adekvátní dialogy. Stibor se nepokouší o hlubší psychologickou stavbu svých většinou dosti originálních postav, tomu neodpovídá ani omezený prostor jednotlivých příběhů a celé knihy. Dává přednost dějové stránce. Jeho hrdinové, kteří se – řečeno v souladu s názvem knihy – pokoušejí nešlapat zbytečně do louží, jsou přibližovány ve zřetelných a věrohodných obrysech.

Zajisté by určitým pasážím slušely výraznější charakteristiky, hlubší ponor do psychiky postav, rozvíjení poupat událostí do plného květu. Zůstává však záležitostí kováře, jakými podkovami svoje koně oková.