Seznamka
logo Synody 2021-2023
Autor: www.cirkev.cz
Diecézní fáze katolického synodálního procesu začíná už v neděli 17. října. Nezvyklá šíře biskupské synody oznámená letos na jaře překvapuje délkou svého trvání, formou účasti i tématem – je to synoda o synodalitě, o společenství a možnostech spoluúčasti Božího lidu na poslání církve. Papež František dovede překvapovat znovu a znovu jako žádný z jeho předchůdců.
Institucionální církev od začátku 21. století ztrácí na věrohodnosti. Po II. Vatikánském koncilu se mohlo zdát, že vnímání členů církevního společenství prošlo revoluční proměnou. Sněm mluví o stejné důstojnosti všech pokřtěných. Padesát let po jeho ukončení se zdá, že tato důstojnost zůstala jenom na papíře, zvlášť ve světle stále rychlejších proměn našeho světa. Změnila se informovanost a teologická vzdělanost laiků. Zvyšuje se podíl laiků na teologických fakultách, zejména žen. Ozývají se hlasy volající po strukturálních změnách v církvi, po změnách nauky ve věcech morálky, vyzývající k upravení dosavadního pohledu na sexualitu a oproštění se od vlivů předkřesťanské filozofie.
Kněží stále požívají vyšší důstojnosti a ochrany. Označení “důstojný pán” nezmizelo. Nepřestaly se užívat biskupské tituly Eminence a Excelence navzdory předsevzetí několika set biskupů, kteří se připojili k manifestu zvanému Pakt z katakomb (1965) a zavazovali se, že budou žít jako běžní lidé, nebudou užívat zlato ani stříbro a vzdají se veškeré okázalosti a bohatství. Zjevně tato myšlenka nenašla dostatek příznivců. Je to jedna z mnoha tragicky promarněných příležitostí. Můžeme spekulovat o tom, zda je pro vysoké církevní představitele snazší vzdát se okázalých titulů, nebo bohatství. Nevíme. Víme však zcela jistě, že se nevzdali ani jednoho. Denně jsme toho svědky.
Na prvním zasedání německé Synodální cesty (2020) se koketovalo s myšlenkou dočasného opuštění církevních a akademických titulů. Když ale jedna z přítomných teoložek vážně nabídla demisi svého profesorského titulu výměnou za demisi titulu biskupa, hierarchové se ošívali. Na prosté oslovení “pane” jednoduše nebyli připravení. Oslovení v církvi je performativní. Nejde o pouhé označení k rozlišení osoby. Opírá se o nadřazenost a moc a současně tuto moc vytváří. Oslovujeme-li někoho “otče”, těžko se odvážíme zpochybnit jeho stanovisko. Je to jako s dospělými dětmi. Často si netroufají nesouhlasit s rodiči, ačkoliv cizímu člověku by se ve stejné věci postavily. Je vlastně absurdní, jak pevně mohlo v katolické církvi zdomácnět a zakořenit oslovení, které evangelium výslovně nedoporučuje.
Zneužití moci, vycházející na světlo od konce 90. let a s vyšší intenzitou pak ve druhém desetiletí, umožňuje právě její výlučná koncentrace v rukou ordinovaných osob, absolutní vyloučení laiků z rozhodování a přetrvávající (protikoncilní) představa, že posvěcená osoba má jakožto prostředník mezi nebem a zemí (sic!) přidanou hodnotu a nárok na zvláštní zacházení. Nejde o dobro církve, jejíž pověst musíme chránit, aby mohla věrohodně hlásat Krista. Věrohodnost hlásání zaručuje pravda, ne pověst. Rozhodování v rukou ordinovaných bez jakékoliv formy spoluúčasti staví laiky do pozice nesamostatných dětí. Mnoho kněží a biskupů si na dospělost laiků ještě nezvyklo a ještě větší množství laiků si nezvyklo na to, že už dávno měli být dospělí. A ti, kteří se v kléru či v jeho stínu cítí být dospělí, se pravděpodobně dopouštějí řady pubertálních chyb.
Podle Paula Michaela Zulehnera je synodální cesta světové církve Františkovým pokusem posunout reformy, které koncil zahájil. Má jít o hledání forem spoluúčasti. Církev nemá být absolutistickou monarchií, jenže v mnoha ohledech touto absolutistickou společností je. Je příliš jednoduché odvolávat se na vedení Ducha a současně si nárokovat dar rozlišování. Jakékoliv rozhodnutí je pak možno předkládat jako Boží vůli. (Je až úsměvné, zvolí-li biskupská konference na svém pravidelném zasedání nového předsedu a výsledek volby prezentuje jako působení Ducha. Jako by se omlouvala za demokratický prvek volby své církevně-sekulární právnické osoby a potřebovala jeho posvěcení.) Podle Zulehnera by velmi prospělo zavedení některých demokratických prvků do církevních struktur. Připomíná, že mnohé v ní kdysi byly nebo do dneška jsou. Arcibiskup Graubner naproti tomu v rozhovoru pro českou redakci vatikánského rozhlasu zdůraznil, že “církev není žádná demokracie, kde se něco přehlasuje nebo prosadí”.
Proč ta obrana? Proč to strašení demokracií? Máme strach z demokratických prvků komunikace? Že synodální proces neuhlídáme? Že při naslouchání uslyšíme něco, co nechceme? Nebo - nedej Bože – že se skutečně projeví Duch svatý? Pan arcibiskup není jediný, kdo církev brání proti demokracii. Podobně se má vyjadřovat i Přípravný dokument vydaný římskou kurií 7. září 2021. Ten říká, že “konzultace Božího lidu neznamená, že by se církev měla přizpůsobit pojetí demokracie založené na principu většiny”.[1] Varování před demokracií apriori slyšíme pokaždé, kdykoliv si jako laici přejeme promluvit. Papež František sám tak trochu brzdí přílišný optimismus, když říká, že jádrem úvah není ani tak prohloubení toho či onoho tématu, jako spíš učení se způsobu života církve, který se na všech úrovních vyznačuje vzájemným nasloucháním a pastoračním postojem. O jeho naslouchání víme; promlouvá k nám téměř denně jazykem, který je nám blízký. Církev skutečně není demokratická, nýbrž synodální. Synodalita je víc než demokracie.
Synodální proces je pokusem zahájit dialog mezi nositeli moci a nositeli “bezmoci”. Tato “bezmoc” není zcela bezmocná, protože ani mocní se neobejdou bez těch, kterým chtějí vládnout (v jazyce církve “sloužit”). Německý sociolog náboženství Michael Ebertz říká, že moc není všechno, ale bez moci je všechno ničím. Církev se bez moci neobejde, existuje ale i “moc zdola”. Kněz odpouštějící hříchy ve svátosti smíření tak činí z moci svého úřadu. O tuto moc ho připravují věřící, kteří ztrácejí o svátosti zájem. Pokřtění, kteří ztratili důvěru v institucionální církev, ji opouštějí a církev tím svoji moc ztrácí. “Moc bezmocných” vykrystalizuje v dobrém případě v moc pokřtěných, kteří odešli na okraj církve a našli nesvátostný zdroj Boží pomoci. Protože Bůh člověka neopouští, byť si my, kteří jsme “uvnitř”, myslíme, že opustil svátostný život ke své vlastní škodě. V ideálním případě se pak “moc bezmocných” stává zralým vnitřním postojem pokřtěných, kteří zpracovali zklamání a těžká zranění a jsou schopní rozložit klerikalismus zevnitř.
Synodální proces tedy klade nároky především na biskupy. Právě biskupové by měli být povzbuzeni k učení se způsobu života, který (podle Františka) postrádá pokušení klerikalismu a rigidity. Biskupové mají vyměnit právnický postoj k člověku za pastorační. Jsou to oni, kteří v současné hierarchické struktuře hovoří k věřícím, a jsou to téměř výlučně laici, kteří dosud poslouchali bez možnosti se zapojit. Slova našich biskupů prostřednictvím pastýřských listů ostatně nebyla v minulých letech vždy zdařilá. V synodálním procesu by naslouchání mělo být vzájemné. Vlastně by naslouchání biskupů mělo převažovat.
Témata, která je příhodné vyložit na synodní stůl, nastínil už zmíněný profesor Zulehner ve své osmidílné sérii, z níž jsme na Christnetu zpracovali zkrácený výtah. Misie v globalizovaném světě, nová sociální otázka (chudí v bohatých zemích), klimatická a migrační krize, postavení ženy, lidé na periferii, trvalá synodalita. Jakkoliv jsou to témata lákavá k dialogu, jejich řešení není vlastním cílem synodálního procesu. To by pro nás mohlo znamenat zklamání. Cílem je samotný dialog. František ví, že radikální řešení má svá úskalí. Než se přistoupí k nějaké změně, musí se o ní nejdřív mluvit. Tabuizace mnoha témat vedla k tomu, že o nich nemáme ani tušení. Nevěříme přeživším sexuálního zneužívání, protože nám bylo dlouhá desetiletí namlouváno, že žádní nejsou. Institucionální církev nerozumí ženám, protože k nim přistupuje z pozice stařešinů patriarchální společnosti. Lidé existenčně zajištění nerozumí lidem v dluhové pasti. Lidé žijící v iluzi řádu, v němž má všechno pevně stanovené správné místo, nerozumí lidem, kteří se narodili v realitě tekutého ne-řádu, v němž se správné místo teprve hledá. Ti, kteří se cítí povolaní vést, zapomínají v rutinním vedení druhých na vlastní hledání.
A protože ani biskupové ani my ostatní nemáme ve vzájemném dialogu dlouholetou praxi, začátek našeho dialogu bude nutně neobratný a rozpačitý. Už samotné váhání v začátcích dialogu je známkou naší neobratnosti. Německá synodální cesta běží už ve druhém zasedání od r. 2019. Rakouská Katolická akce nejpozději od července letošního roku začala připravovat diskusní okruhy a organizační harmonogram. V české místní církvi jako bychom stále čekali, až co přijde shora. Je málo netrpělivých kreativců. Kromě webových stránek chebské farnosti, FB stránky “Za synodální církev, synoda 2021-2023”, několika relací Radia Proglas a velmi sporých informací na stránkách ČBK není zatím na synodním obzoru téměř nic.[2] Přípravný dokument začátkem října nebyl ještě do češtiny přeložen. Litoměřický biskup Baxant sice pastýřským listem avizoval rozesílání dotazníků do farností, ovšem posluchač zvyklý na nucenou pasivitu u tohoto druhu dialogického monologu si klade otázku: Jaký bude osud takových dotazníků? Vyčerpává se diecézní fáze jejich vyplněním? Neměli bychom my v našich společenstvích sestavit dotazníky, na které by odpovídali biskupové?
Nedostatečná informovanost ze strany biskupství a pastoračních center vzbuzuje mírnou netrpělivost na úrovní farností a živých církevních společenství. Mírná netrpělivost je vlastně žádoucí. Zvyšuje zájem a může být katalyzátorem kreativity. Bohu díky zatím nezazněly výzvy k (nemírné) trpělivosti, s níž máme dlouhodobé historické zkušenosti.
Co nám tedy synodální proces může přinést? Bylo by prostě fajn, kdyby k nám biskupové promlouvali i jinak, než jen prostřednictvím pastýřských listů a kázání při slavnostních příležitostech. Bylo by fajn moci v jejich přítomnosti položit otázky, na které nehledáme okamžitou a vyčerpávající odpověď. Zažít prostředí svobody, s níž mohu vyslovit jakoukoliv i bláznivou otázku, potěžkat ji, nechat ji zaznít, rezonovat, zaposlouchat se do ozvěny a posléze spolu s druhými nacházet odpověď, nebo ji svobodně opustit a zavrhnout beze strachu, že budu druhými převálcovaná, zesměšněná a umlácená argumenty.
Autorka vystudovala historii a teologii.
