Přejít k hlavnímu obsahu
Igor Šikula | Foto: Berenika Haladová
Igor Šikula | Foto: Berenika Haladová
Matěj Ptaszek -

Igor Šikula: Harmoniku jsem vytetoval kamarádovi na ruku

Před jedenácti lety se ke mně na nejmenovaném bluesovém festivalu přitočil dvoumetrový chlap a během vystoupení jednoho jazzového vibrafonisty, který si před každým sólem nervozně procvičoval zápěstí, do naprostého ticha se silným ukrajinským přízvukem zahlásil: „Víš, jak ten chlap vypadá? Jako sovětský vzpěrač!“ Načež to v publiku zabublalo a já byl vyveden ochrankou, neboť jsem se začal smát tak, až to bylo neúnosné. A tak jsem se seznámil s Igorem Šikulou. Dvoumetrová hora srdečnosti a lidskosti, skvělý foukačkář, který léta hraje v kapele Petr Kalandra Memory Band, a rovněž malíř a tatér. Povídali jsme si nejen o lásce k blues a foukačce, ale také o prostředí českých jam-sessions nebo o Igorově angažmá v kapele Romana Pokorného.

Igore, v kolika letech jsi poprvé slyšel blues?

Poprvé to bylo kolem roku 1992 v Chersonu ve filmu Terminátor II, který jsem viděl na videokazetě. Schwarzeneger v hospodě zabaví motorkářům brýle, brokovnici, oblečení a nakonec odjede i na jedné z jejich motorek za tónů skladby Bad to the Bone od George Thorogooda (smích).

Za jakých okolností jsi objevil foukací harmoniku?

V sedmnácti letech jsem udělal zkoušky na výtvarnou fakultu v Oděse, kde v té době hrálo hodně pouličních muzikantů-kytaristů. Napadlo mě, že by nebylo špatný naučit se hrát na foukačku a k někomu z nich se přidat. Harmonika je navíc malý a exotický nástroj a to mě velmi lákalo. Rovněž mě na tomto nástroji zaujala expresivita z bluesových nahrávek. Nakonec jsem dostal v nějakých hudebninách kontakt na jediného foukačkáře ve městě a seznámil se tak s dědečkem Koljou. Harmoniky miloval od dětství, kdy během druhé světové války jako malý hoch dostal od jednoho německého vojáka chromatiku a několik rad, jak na ni začít hrát. Jako první mi vysvětlil, co to znamená hrát na diatonické harmonice ve druhé poloze. Z počáteční nedůvěry se mezi námi rozvinulo hluboké lidské přátelství. Během první cesty z Ukrajiny do Čech jsem si pak koupil hohnerku Big River Harp.

Jaké byly tvé bluesové začátky a jakým způsobem jsi se na foukačku učil?

V rodném Chersonu byla profesionální bluesová kapela. Její zpěvák Maxim byl do bluesové harmoniky velmi zapálený a seznámil mě s mistry foukačkáři jako byl Junior Wells, James Cotton, nebo Little Walter. To pro mě byli lidé z Marsu, protože já do té doby znal tak maximálně Nirvanu. Pochopil jsem, že blues je muzika, v níž foukací harmonika nejlépe vynikne, a donutilo mě to začít blues milovat – zpočátku mi totiž přišlo nudné. Maxim mi nahrál kazetu složenou jenom z bluesových kousků v C dur, protože v té tónině jsem měl laděnou onu bigriverharpku, kterou jsem si koupil v Čechách. Tehdy mi řekl: Poslouchej nahrávky a hrej s nimi na foukačku. Když dokážeš na foukačce správně zahrát jeden tón z deseti, tak to bude na začátku úspěch. Každý den jsem tu pásku poslouchal a po půl roce mě bluesová harmonika začala konečně bavit.

Které bluesové foukačkáře máš nejraději?

V současnosti ty hráče, kteří používají rozsah harmoniky ve všech oktávách. Hrozně mně baví Will Wilde, kterého považuji z mladé generace foukačkářů za střelce číslo jedna.

Jsi nejen bluesman, ale i výborný malíř a vyhledávaný profesionální tatér. Co podle tebe spojuje výtvarné umění a blues?

Výtvarné umění umožňuje projevovat se jakoukoliv vizuální schopností. Stačí barvocit, vnímání kompozice, a člověk se může okamžitě realizovat. To samé platí i v blues. Nemusíš dokonale ovládat hudební nástroj a můžeš se přitom zapojit, i kdybys měl jenom hrát na plechový bubínek. A to má blues s výtvarným umění společné. Dostupné umění pro kohokoliv!

Jsi tatér. Už jsi vytetoval na něčí tělo foukací harmoniku?

Ano, mou vlastní kompozici harmoniky Hohner Blues Harp s mikrofonem Hohner Blues Blaster má na ruce můj kamarád a vrstevník Standa. Viděl mě před několika lety hrát v západních Čechách a foukací harmonice zcela propadl. Začíná dosahovat výborných výsledků i z toho důvodu, že se tomuto nástroji věnuje s profesionálním nasazením. Nakonec mě požádal, abych mu na ruku vytetoval foukačku, což pro mě byl symbolický osobní zažitek. Splnil se mi díky němu sen vytetovat někomu něco, k čemu mám tak hluboký vztah.

Patříš v Čechách mezi absolutní špičku amplifikovaného hraní. Jaké byly u nás tvé hudební začátky?

Když jsem začal žít v Teplicích, navštěvoval jsem hudební kluby a bary a zjišťoval, kde se konají jam-sessiony. První relevantní informace jsem dostal v teplických hudebninách. Postupně jsem se seznámil s místními muzikanty a začal prostřednictvím jamů vstupovat do českého hudebního světa.

Jestli se nepletu, tvým prvním prestižním angažmá byla spolupráce s Romanem Pokorným. Jak k tomu došlo?

Do kapely Romana Pokorného mě přitáhl baskytarista Pavel Novák, kterého jsem poznal na koncertě v mosteckém blues klubu. Moc rád jsem tam chodil, protože majitel klubu Jarda zval skvělé bluesové muzikanty včetně Ericha Boboše Procházky, Luboše Beni nebo Reneho Trossmana. Když z kapely odešel hammondkář Ondřej Pivec, začal Roman uvažovat o foukací harmonice a Pavel Novák mě pozval na koncert do Ungeltu. S Romanem jsem hrál půl roku a byla to pro mě největší profesní škola. Kromě toho, že se hrálo často, jsem totiž dostával taky ohromný prostor. Navíc kolem Romana se vždy pohybovali jedni z nejlepších progresivních muzikantů mladé generace. A abych se dotáhl na jejich úroveň, musel jsem na sobě hodně tvrdě makat. Třešničkou na dortu pak byl přímý přenos v Noci s Andělem na České televizi.

Řadu let hraješ v uznávané kapele Petr Kalandra Memory Band, která se věnuje odkazu mága českého blues, jenž spolupracoval s Oskarem Petrem a Zuzanou Michnovou. Jakým způsobem pracuješ v písních Petra Kalandry se svým stylem harmonikáře, který má blízko k žánru amerického blues?

Osobně si myslím, že se hudbu snažím pocitově propouštět skrze sebe. Když zavřeš oči a necháš se jí unést, tóny, kterými se vyjadřuješ, se na sebe postupně nabalují samy. Petr Kalandra Memory Band je pro mě hodně pocitová záležitost. Osobně se snažím propojit tradiční blues ve stylu Sonny Boye Willamsona s folkovým projevem. Jsem klukům z kapely vděčný za to, že mně před patnácti roky přijali jako člena rodiny. Velmi si toho vážím a moc mě to s nimi baví. A jelikož písničky Petra Kalandry hrajeme podle sebe, získávají tím i další rozměr.

Co dalšího chystáš a na čem v současnosti pracuješ?

Mám nyní spolupráci i s teplickou autorskou kapelou Urban Turban, což je směska alternativy, grunge a rocku. Vždy mě totiž lákalo propojit bluesovou harmoniku s alternativou. Také teď pár měsíců hraji s další kapelou Acid Horses.

Kolik máš foukacích harmonik a jaké máš nejraději?

Mám jich docela málo na to, kolik typů harmonik vůbec existuje (smích). Mám jich asi třicet včetně mollových kusů od Tomba. Měl jsem jednu dobu hodně rád Tomba a leeoskarky, ale jelikož mi nevyhovovaly v nižších tóninách, vrátil jsem se k hohnerkám a používám Marine band De Luxe a Marine band Crossover. Zvuk Crossoverů je super v tom, že můžou hrát perfektně jak akusticky, tak amplifikovaně.

Jakou amplifikaci používáš?

Mikrofon Astatic a kombo VOX AC15 v limitované edici.

Co bys poradil začínajícím foukačkářům?

Kdybych měl dnes volit, jakým směrem se ubírat, tak i době internetu bych šel stejnou cestou. Zkrátka poslouchat, vracet se ke kořenům, z nichž blues vzešlo. Určitě bych začínajícím foukačkářům doporučil naposlouchat si bluesové velryby Sonny Boye Williamsona, nesmírně charizmatického Johna Lee Hookera a Jamese Cottona. Aby se hra na foukačku vyvíjela, je samozřejmě důležité poslouchat i vynikající mistry jiných stylů. Harmoniku můžeš využít v jakémkoliv hudebním žánru. Začínající harmonikář si musí ale uvědomit, že pokud chce hrát kromě blues i jiné styly, vyžaduje to z jeho strany daleko větší porozumění nástroji a sžití se s ním.

Letos si připomínáme 125. výročí Marine bandky. Co bys této legendární foukačce popřál do dalších let?

Samozřejmě všechno nejlepší, protože je to skvělá harmonika.

foto: Berenika Haladová foto: Berenika Haladová foto: Berenika Haladová
Tagy Blues foukací harmonika Igor Šikula

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Matěj Ptaszek
Bluesový zpěvák a profesionální hráč na foukací diatonické harmoniky. Vystudovaný fotograf a spisovatel. V současnosti je mým hlavním hudebním projektem duo: "Ptaszek & Bužma: Blues and Gospel" Na svém hudebním kontě mám pět oficiálních CD a tři učebnice: Škola hry na fouk…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY