Co nám může tanec ukázat o vztahu člověka a prostoru? A může tanec prostor dokonce sám vytvářet?

12. říjen 2021

Tanec nás může naučit o vlastnostech prostoru a vztahu člověka k němu, možná nejvíc ze všech umění. Protože prostor architektury nemá smysl jako objekt sám o sobě, ale uskutečňuje se až v interakci s člověkem, tedy i jeho pohybem. A právě tanec, kromě dalších uměleckých sdělení, ukazuje vztah těla a prostoru v koncentrované a viditelné formě.

Můžeme ale jít ještě dál. V rámci spekulativního imaginativního promýšlení, si představit, že taneční pohyb může prostor nejenom reflektovat a reagovat na něj, ale také ho aktivně proměňovat a dokonce i vytvářet. Není asi třeba zdůrazňovat, že zde nemluvíme o prostoru vytvořeném scénografií, ale tancem samotným. Pohyb těla, pouze skrze sám sebe, vymezuje a formuje nehmotný prostor z prázdna – ze vzduchu, anebo v interakci s okolními hmotami, a to bez ohledu na to, jak jsou od těla vzdáleny, bez ohledu, zda dojde ke skutečnému fyzickému doteku s nimi. Může jimi být i horizont, vrchol hory v dáli, větev v okně, hlubina pod podlahou, ulice za zdí domu. Vzniká prostor vykroužený, stlačený, vysekaný, vyhlazený, rozepjatý, vyříznutý, propojený, rozevřený. Nehmotný prostor získává vlastnosti prostoru hmotného. 

Například v choreografii Sashy Waltz, Impromptus, odvozené od hudby Franze Schuberta, se prolíná klasický baletní jazyk s moderním výrazem. Oblé linie pohybu se střetávají s ostrými geometrickými tvary vymezení scény. Pohyb těl zaobluje tvrdost prostoru, jeho hrany se naopak propisují nejen do pohybu těl, ale i jejich vztahů navzájem. Pohyb ozřejmuje vlastnosti prostoru, ty naopak akcentují význam mezilidských vztahů. Reálně či metaforicky, stejně jako se tak může dít v běžném prostředí života.

Tanečnice Markéta Vacovská, ve vlastní choreografii One Step Before the Fall, s prostorem bojuje, tentokrát doslovně. Prostor vymezený boxerským ringem (dílo se odkazuje na Muhameda Aliho) vyznačuje území boje duše. Ohraničení prostoru je zde determinací, ale i ochranou. Způsob vztahování se k hranici, která se zjevně stává nejen hranicí tělesnou, ale i mentální, proměňuje i vlastnosti a význam fyzické hranice samotné a její postavení a důležitost v okolním prostoru.

Z inscenace Sasha Waltz: Impromptus

Rozšířenou představivost ze zážitku tance můžeme přenést i do každodenního bytí

Rytmus chůze rovná rozběhlé tvary ulice do řádu. Zaváhání kroku zvětšuje příkop v propast, rázné překročení ho naopak umenšuje do skuliny. V náhlém obratu těla nazpátek, do sebe narazí prostor před a za. Gesta konfliktu tříští i okolní prostor a spouští šířící se praskliny napětí. Nad láskyplným objetím se prostor sklání, aby ochránil jeho křehkost. Pád těla k zemi vstřebává všechnu tíži prostoru. Vzpřímená chůze těla, jehož záda se opírají o prostor vzduchu, vyjevují jeho mohutnost. Když do vzduchu jako první vkračuje noha, prostor se otevírá a rozpíná vzhůru, když je nejprve sehnutá hlava, prostor se zavírá a klesá k zemi. 

Spustit audio

Související