Dune - Recenze - 90 %

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Po dva­ce­ti letech se pořád­ně vra­cí­me na Dunu. Tedy přes­ně­ji řeče­no pla­ne­tu Arrakis. A ješ­tě je nut­no dodat, že pro vět­ši­nu divá­ků to bude víc než návrat spí­še začá­tek ces­ty. První fil­mo­vé zpra­co­vá­ní Duny se táh­ne až do roku 1984 (reži­sé­rem byl David Lynch) a popu­lár­něj­ší (a mini­mál­ně zná­měj­ší) pak pro mno­hé je až mini­sé­rie z roku 2000 (od reži­sé­ra Johna Harrisona).

Nadějný a ambi­ci­óz­ní reži­sér Denis Villeneuve nám koneč­ně při­ná­ší po spous­tě jed­no­du­ché a rych­lé akci kolem něco dospě­lej­ší­ho, tem­něj­ší­ho a epič­těj­ší­ho. Jeho „ruko­pis“ se zde neza­pře a v mno­hém se inspi­ru­je ze své­ho před­cho­zí­ho sním­ku Blade Runner 2049.

Duna je jen slan­go­vý výraz pro pla­ne­tu Arrakis, na kte­ré se jako na jedi­né ve zná­mém vesmí­ru nachá­zí lát­ka, kte­ré se říká „Koření“. Tato sub­stan­ce pro­dlu­žu­je lidem život, pro­hlu­bu­je psy­chic­ké schop­nos­ti, ale hlav­ně je pro­střed­kem k bez­peč­né­mu mezihvězd­né­mu ces­to­vá­ní. A pro­to je pla­ne­ta Arrakis tak cen­ná a záro­veň zdro­jem mno­ha han­dr­ko­vá­ní a poli­tic­ké­ho ple­ti­cha­ře­ní ve vesmí­ru. Vesmíru, ve kte­rém je něko­lik vlád­nou­cích rodů z nichž my divá­ci máme mož­nost poznat hlav­ně dva. Harkonnenové, kte­rým přís­ně vlád­ne baron Vladimir (Stellan Skasgård), deci­mo­va­li Dunu něko­lik dese­ti­le­tí a nyní díky císař­ské­mu výno­su musí pla­ne­tu opus­tit. Na scé­nu tak nastu­pu­je rod Atreidů. Spolu s vévo­dou Letem (Oscar Isaac) se na Dunu vydá jeho part­ner­ka Jessica (Rebecca Ferguson) a hlav­ně i jejich syn Paul (Timothée Chalamet). Nicméně Koření musí prou­dit, a pro­to je potře­ba dát se rych­le do prá­ce. Tu ztě­žu­je mno­ho věcí, od zasta­ra­lé tech­ni­ky, přes špi­o­ny až po krá­le pouš­tě – obří čer­vy brázdí­cí roz­leh­lá pole pís­ku Duny, jež je navíc domo­vem pro podiv­ný divo­ký národ jmé­nem Fremeňané. Atreidové jsou tak tro­chu hoze­ni do mlýn­ku na maso a nejen vlád­nou­cí rodi­na tuší, že za jejich jme­no­vá­ní do pozi­ce správ­ců pla­ne­ty je spous­ta jiných plá­nů a zámě­rů. Kochat se pohle­dem na neko­neč­nou píseč­nou Dunu a roz­klí­čo­vat, kdo je na poza­dí toho vše­ho už nyní může­te v našich kinech.

Duna je tzv. Slowburn. To zna­me­ná že hoří vel­mi poma­lu. Ale hoří ohněm, na kte­rý je stej­ně pří­jem­ný pohled jako do krbu na cha­tě – zkrát­ka zahře­je na těle i na duši. Režisér zde opět uka­zu­je svůj cit pro tem­po. Tentokrát poma­lej­ší, ale o to hut­něj­ší. Duna je ten­to­krát (jak bývá posled­ní dobou zvy­kem) spí­še restar­tem, pro­to­že se věnu­je stej­né­mu téma­tu jako film i seri­ál, tak­že pro množ­ství divá­ků to bude mož­nost srov­ná­ní. Vychází stej­ně jako ostat­ní z kniž­ní před­lo­hy Franka Herberta. Předlohy, ze kte­ré se klid­ně moh­ly poz­dě­ji inspi­ro­vat Hvězdné Války nebo v posled­ní době i Hry o Trůny. Jde tu hlav­ně o mocen­ský boj vlád­nou­cích rodů a Paul Atreid zde půso­bí v roli spa­si­te­le, nebo mesi­á­še chcete-li.
Na všech­no je nicmé­ně čas. Nikam se nespě­chá a čas je per­fekt­ně vyu­ží­ván k vytvo­ře­ní atmo­sfé­ry. Spěch jsem zazna­me­nal snad tro­chu jen v úvod­ní sek­ven­ci, kdy nám vypra­věč­ka, stej­ně jako v prv­ní fil­mo­vé Duně pře­vy­prá­ví v rych­los­ti situ­a­ci, do kte­ré jsme násled­ně vho­ze­ni. Pak už se jde ale pěk­ně postup­ně a divák má dosta­tek času na vstře­bá­ní jmen postav a poli­tic­ké situ­a­ce, ve kte­ré se rod Atreidů nachá­zí. Oceňuji, že spous­ta reá­lií a fak­tů je divá­ko­vi před­ne­se­na buď for­mou dia­lo­gů, nebo pomoc­né ber­lič­ky v podo­bě fil­meč­ků Paula Atreida. Nic nepů­so­bí nuce­ně. A hlav­ně nic nepů­so­bí jako vede­ní za ručič­ku, což se v mno­hém děje v moder­ních vel­ko­fil­mech. Divák je pros­tě obe­zná­men se situ­a­cí, a to navíc tako­vou for­mou, že když pou­ži­je svůj mozek, tak vycí­tí, že ne všech­no je úpl­ně v pořád­ku a na poza­dí téhle podí­va­né se dějí ple­ti­chy.

Pletichy, kte­ré vedou k rych­lé­mu a bru­tál­ní­mu ukon­če­ní sprá­vy pla­ne­ty rodem Atreidů a o slo­vo se opět při­hlá­sí Harkonnenové spo­leč­ně s císa­řem. Pomalý a atmo­sfé­ric­ký nástup tak stří­dá rych­lá akce, ve kte­ré se napl­no vyu­ží­vá bojo­vá cho­re­o­gra­fie a množ­ství digi­tál­ních tri­ků. Jak ve dne Duna bere dech svo­jí klid­nou ale nebez­peč­nou roz­leh­los­tí, tak noc při pře­vra­tu nao­pak vel­mi věr­ně zapů­so­bi­la klaus­tro­fo­bic­ky a o to víc živo­tu ohro­žu­jí­cí. V této akci pořád­ně vidí­me i dal­ší dva před­sta­vi­te­le důle­ži­tých rolí. V roli stár­nou­cí­ho gene­rá­la Gurney Hallecka se obje­vu­je Josh Brolin a role elit­ní­ho vojá­ka, osob­ní­ho tre­né­ra a blíz­ké­ho pří­te­le Paula jmé­nem Duncan Idaho se zhos­til Jason Momoa.
O těch­to dvou, ale i o zbyt­ku herec­ké­ho obsa­ze­ní se dá říct jed­no. Kvalita nad kvanti­tu. Herců zde není v koneč­ném sčí­tá­ní pří­liš, ale o to jsou her­ci kva­lit­něj­ší. Všichni hra­jí své role uvě­ři­tel­ně a s entu­zi­as­mem i přes to, že někte­ří jen poslou­ži­li vět­ší věci a byli záhy obě­to­vá­ni. Zatím drob­nou roli hra­je skvě­lý Javier Bardem a nebo také talen­to­va­ná Zendaya. Nad vše­mi bych nicmé­ně vyzdvi­hl Rebeccu Ferguson, kte­rá poda­la špič­ko­vý výkon a potvr­zu­je, že je sice hereč­kou ved­lej­ších a men­ších rolí, ale o to cha­risma­tič­těj­ších a oso­bi­těj­ších. Na někte­rých scé­nách bylo poznat, že nejen ona, ale i ostat­ní her­ci dosta­li vol­něj­ší ruku ve ztvár­ně­ní jejich postav a fil­mu to dělá skvě­lou vizit­ku.

Ať už dlou­hé poma­lé sce­né­rie, nebo pak akč­ní sek­ven­ce dopl­ňu­je hud­ba asi nej­zná­měj­ší­ho skla­da­te­le Hanse Zimmera. Někteří si mys­le­li, že to bude tako­vá jeho epic­ká kla­si­ka, ale zde Hans vel­mi pře­kva­pil. Stejně jak je mnoh­dy mini­ma­lis­tic­ká scé­na na plát­ně, tak bývá mini­ma­lis­tic­ká i dopro­vod­ná hud­ba. To mě vel­mi pře­kva­pi­lo, navíc pří­jem­ně. Skvěle to dopl­ňu­je atmo­sfé­ru i pro­je­vy postav. Hudba půso­bí podob­ně jako pří­běh, tak­že nedr­ží divá­ka za ručič­ku a pod­dá­vá se cel­ku.
S cel­kem jsem tak nad­mí­ru spo­ko­jen. Je to sice poma­lá jíz­da, ale půso­bí až pře­kva­pi­vě sviž­ně a téměř dvě a půl hodi­ny ute­če jako písek mezi prs­ty. Rovnou zde pro­zra­dím, že film je pou­ze prv­ním sním­kem, a že budou násle­do­vat pokra­čo­vá­ní. Já dou­fám, že jich bude v tom­to sty­lu víc. A oce­ňu­ji i odva­hu reži­sé­ra, že neskry­tě nacpal pod názvem fil­mu hned v úvo­du i spo­je­ní „část prv­ní“. S tím se pojí nut­nost čekat na pokra­čo­vá­ní, což bude díky kva­li­tě sním­ku dost nepří­jem­né, ale na dru­hou stra­nu to může zna­me­nat počá­tek dal­ší kul­tov­ní zále­ži­tos­ti, jakou byly kupří­kla­du zmí­ně­né Hvězdné Války. Duna nabí­zí mno­hem víc, než jen ohro­mu­jí­cí vizu­ál­ní zpra­co­vá­ní, ale i pří­slib záku­lis­ní­ho poli­tic­ké­ho boje, jen je pros­tě nut­né počkat.

Pokud se roz­hod­ne­te jít do kina na Dunu, bude­te mít pocit, že jste oprav­du sou­čás­tí něče­ho vel­ko­le­pé­ho. Je to audi­o­vi­zu­ál­ní potě­še­ní a je vám před­ná­še­no způ­so­bem, kte­rý ve vás má vzbu­dit pocit, že jste jeho sou­čás­tí, a ne pou­ze pasiv­ní při­jí­mač infor­ma­cí, kte­ré na vás někdo hlou­pě chr­lí. O roz­leh­los­ti a epic­kém nasta­ve­ní svě­ta, nebo lépe řeče­no vesmí­ru Duny by se dalo mlu­vit dlou­ho, ale sním­ku ješ­tě pomá­há k lep­ší­mu výsled­ku ješ­tě jed­na věc. A tou je smy­sl pro detail. Spousta scén obsa­hu­je urči­tý detail. Nebo prvek, kte­ré­ho si chtě nechtě divák všim­ne a upou­tá zvě­da­vou pát­ra­jí­cí mysl. Důvodem je totiž i jejich pro­ti­chůd­nost. V téměř prázd­né scé­ně je malá soš­ka, v prázd­né míst­nos­ti je hla­va býka nad dveř­mi, na prázd­ném nádvo­ří je pár palem atd atd. Naopak v ruš­ných scé­nách je něco opač­né­ho, tu v plné míst­nos­ti lidí stro­há výzdo­ba, nebo opu­lent­ní obří červ v prázd­né a jinak tiché duně. Mnohdy je to pak i vol­ba hud­by, kte­rá buď dokres­lu­je atmo­sfé­ru, nebo nao­pak téměř absen­tu­je. A to byl pro mě ze stra­ny Hanse Zimmera vel­mi chyt­rý krok. K zají­ma­vým detai­lům bych při­dal ješ­tě roz­díl­né jazy­ky všech zúčast­ně­ných, tak­že nejen, že jsou jed­not­li­vé frak­ce lépe roz­po­zna­tel­né, ale svět Duny tak půso­bí o to uvě­ři­tel­ně­ji.
K doko­na­los­ti má pak sní­mek sku­teč­ně jen kou­sek a fanouš­ci poma­lej­ších a atmo­sfé­ric­kých titu­lů zaple­sa­jí bla­hem. Není to žád­ná zbě­si­lá akce, tu snad tady ani nikdo neče­kal. S kame­rou by si moh­li tvůr­ci ješ­tě tro­chu pohrát a někte­rá fak­ta by mož­ná zaslou­ži­la tro­chu toho vysvět­le­ní, ale vzhle­dem ke slo­ži­tos­ti před­lo­hy to sku­teč­ně o moc lépe nešlo. Dle mého názo­ru jsme se koneč­ně dočka­li nej­lep­ší­ho sním­ku roku a já budu netr­pě­li­vě oče­ká­vat ozná­me­ní data pro­mí­tá­ní pokra­čo­vá­ní. S pře­hle­dem 90 %. A tohle čís­lo může snad­no vzrůst, pokud se poda­ří stej­ně dob­ře nato­čit celou ságu, tak hurá do kina!

Photo © Warner Bros. Pictures

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře