Neúnavný Peter Bebjak je zpět. Jeden z nejproduktivnějších československých tvůrců posledních let se s novým projektem vytasí minimálně jednou za rok. Zatímco seriálové kriminálky jdou více na jistotu, filmové projekty jako Čistič, Čára či Trhlina jsou formálně o poznání odvážnější. V tomtéž duchu se snaží jít i aktuální Zpráva, kterou se už podařilo prodat do téměř stovky zemí a po festivalovém kolečku se dostává i do českých kin. A hlavně díky silnému tématu se jedná o zatím nejlepší Bebjakův film.

Stejně jako v případě nedávné a bohužel značně rozhárané Trhliny spolupracoval Bebjak na scénáři s Tomášem Bombíkem, který dali dohromady na základě literární předlohy. Ta se nazývá Co Dante neviděl a jedná se o silnou osobní výpověď Alfréda Wetzlera, který společně s Walterem Rosenbergem utekl v roce 1944 z osvětimského koncentračního tábora. Uprchlíci pak na Slovensku sepsali zprávu o hrůzách, jichž byli v Osvětimi svědky. Přestože Wetzlerovi a Rosenbergovi spousta lidí nevěřila, medializace zprávy vedla k zastavení deportace maďarských Židů, čímž bylo zachráněno zhruba 200 000 životů. Jedná se tedy o nepříliš známou, přesto mezinárodně velmi podstatnou kapitolu z dějin šoa.

Ústřední hereckou dvojici tvoří zatím neokoukaný Peter Ondrejička a o něco zkušenější Noël Czuczor, který si zahrál už hlavní roli v Bebjakově Čističi. Z mezinárodního castingu zaujme ještě Ondřej Malý, a především John Hannah, jehož úlohu měl původně ztvárnit dokonce Michael Douglas. Hannah se objeví v jediné scéně, ta však v nepřerušeném záběru trvá více než deset minut – ostře tak kontrastuje s většinou scén v koncentračním táboře, jimž dominuje roztřesená ruční kamera, vychýlené úhly i nečekaný střih.

Bebjak už ve svých předchozích filmech dokázal, že se stylovým hrátkám rozhodně nevyhýbá; naopak si snad i zakládá na rozháraném stylu zahrnujícím dlouhé táhlé záběry i fyziologicky nepříjemnou snahu o zprostředkování subjektivního vnímání. I díky tomu vypadají jeho snímku na úrovni, leckdy však není jasné, nakolik jsou tyto volby opodstatněné. V tomto případě se však mohl podívat přes rameno ke zkušenějším kolegům a řada scén tak dává vzpomenout třeba na Saulova syna či Revenanta.

I z tohoto srovnání je tedy patrné, že Zpráva chce především vystihnout hrůzostrašnou atmosféru tehdejšího dění a zprostředkovat divákovi zážitek, jenž by se alespoň vzdáleně blížil osobním obětem, které Wetzler a Rosenberg museli vytrpět. Forma má navrch nad vyprávěním, jež si často vypomáhá flashbacky a divákovi mnoho nevysvětluje. Snad i proto chybí hutnější pocit osudovosti a důležitosti – vědomí, že se nehraje „pouze“ o dva lidské životy, nýbrž o hodnoty mnohem zásadnější.

Navzdory jasnému historickému zasazení hledá Bebjak přesahy do současnosti a nachází je v tématu migrace. Film je rámován citátem o riziku opakování chyb z minulosti i úryvky z proslovů současných politiků – Trumpa, Le Pen, Salviniho a samozřejmě hlavně Kotleby. Možná se tím trochu ochuzuje o nadčasovost, na druhou stranu tak Bebjak jasně dává najevo, že jeho cílem rozhodně nebylo převyprávění dobře popsaného příběhu s historickým odstupem. Bez ohledu na konkrétní politické detaily se však (snad) všichni shodneme, že rasová segregace by v 21. století už neměla mít místo.