Milan Šteindler řádí v Mašínech Na Jezerce. Režijně ani autorsky nejde o šťastnou inscenaci

Za inscenací s názvem Mašíni lze na základě různých vyjádření vysledovat hlubší motivace jejích hlavních tvůrců: ať již občanské jako v případě principála divadla Jana Hrušínského, který opakovaně na veřejnosti deklaruje své antikomunistické postoje, tak osobní – rodinné v případě autora a režiséra kusu Jana Jirků, jehož děda (jak sám kdesi zmínil) strávil dva roky v komunistickém kriminále.

„Mašínové“ jsou pro ně téma, na kterém jim, jak se zdá, dosti záleží, jehož prostřednictvím by rádi vyjádřili své politické názory, svoji nevoli s aktuálním stavem věcí. Ať již třeba kvůli tomu, že lidé ve volbách hojně volí stranu, jejíž předseda byl spolupracovníkem StB, či proto, že se naše společnost – jak se jim zdá – dosud nedokázala dostatečně vyrovnat s komunistickou minulostí, o čemž svědčí její rozporuplné přijetí odkazu Mašínových (na jejichž straně sami stojí).

Jirků již opakovaně v inscenacích pro mladé publikum vytvořených v divadle Minor prokázal schopnost pojmout přístupnou a atraktivní formou téma z české historie, a tyto schopnosti se zdály zřejmě Hrušínskému/Divadlu Na Jezerce dobrým předpokladem pro vznik de facto obdobné inscenace určené pro dospělé.

Jirků volí k látce dosti překvapivý přístup divadla na divadle: divadlo zkouší inscenaci o bratrech Mašínových, která se nerodí lehce. Provázejí ji svízele kvůli střetům pro téma zapáleného a příliš „modernistického“ režiséra s pragmatickým, obezřetným i poněkud oportunním ředitelem. Řeší v nich nesnáze, které způsobují herci svými (obligátními) uměleckými i osobními problémy atd. Obtíže vzniku tu jsou vlastně alegorickým vyjádřením toho, jak složitě se s daným tématem vyrovnává česká společnost. A do této situace je pak ještě vsazena postava Zdeny Mašínové, sestry Josefa a Ctirada, která vypráví (jako by při besedě s diváky) o historii své rodiny.

Víc o divadle než o Mašínech

Inscenace je složena vlastně ze tří komponentů: z divadla na divadle, předvádění zkoušené inscenace a monologických vstupů paní Mašínové. Potíž je v tom, že „divadlo na divadle“, sestávající zejména z divácky vděčných a provařených situací a hlášek příznačných pro divadelní prostředí, převažuje nad vším ostatním a místo o bratrech Mašínových jako by se tu hrálo spíš o divadle samotném. Inscenaci schází plynulost, rytmus, je klopotná, nesoudržná, má „těžký zadek“. 

Jan Slovák a Milan Šteindler v hlavních rolích režiséra a ředitele jsou spíš autorští herci a mají omezený herecký rejstřík (zvláště Slovákova zpěvavá mluva je velice jednotvárná). Jejich dialogy vycházejí spíš jako kabaretní (humoristická) čísla, než aby se jejich prostřednictvím modelovaly plnohodnotné postavy. Kristýna Hrušínská, Daniel Šváb a Bořek Joura v rolích herců v inscenaci spíš jen přizvukují, a tak jedinou plnokrevnější figuru – stojící ovšem většinu doby separátně – vytváří uměřeně a s jistotou Miluše Šplechtová (coby Zdena Mašínová).

Pro celý (premiérový) večer bylo, myslím, příznačné, že největší ohlas diváků vzbudila scéna, kdy se Slovák se Šteindlerem (v rámci nacvičování toho, jak se bratři Mašínové skrývají na útěku před policií) svlékli do půli těla, lehli si na zem, přitiskli se k sobě a vedli „lechtivé“ řeči... Jan Jirků při vzniku „Mašínů“ autorsky ani režijně, myslím, nezatáhl za šťastný provaz.