Stydlivý vodník a obří okurka. Pohádky z Ošemetna jsou kouzelné

Jednající postavy vysvětlují význam slova ošemetný ještě dřív, než dojde k fabulačním peripetiím. Představují je „mapeťáci“ (loutkáři tento terminus technicus používají), kteří se vyznačují především rozcapenou ústní dutinou, viz televizní oblíbenci Jů a Hele. K figurkám přináležejí pouze ruce vodičů, jinak herce vlastně nevidíme. Ve vesničce Ošemetno, plné podivných bázlivců, se děje spoustu zajímavých věcí, hned v úvodu dojde na divadelní zpodobení přísloví Kdo se bojí, nesmí do lesa (strach konkrétně nahánějí podivné zvuky, vyluzované větrem, opírajícím se do lesních varhan).

Ve volně na sebe navazujících situací pak nejvíce pozornosti zaslouženě upoutají trampoty stydlivého vodníka Pivoňky. Ano, červená se, protože se stydí, a je proto kontrolorem vodovévodou Zelenkou vykázán ze všech rybníků a řek. Dostane se do blízkosti stejně červených Ohníků, kterým však svou mokrostí přidusí jejich přirozenou aktivitu v sopce. Štěstí nakonec nalezne v červeném železitém lázeňském prameni, který mu jako místo pobytu a služby přenechá na odpočinek odcházející vodník Minerálka. Jelikož mám v Alfě „nakoukáno“ řadu inscenací, v Pivoňkovi jsem po hlase identifikoval jednu z opor souboru Martina Bartůška.

Druhým kruciálním tématem nenápadných moralit je zpupnost farmářky-pěstitelky zeleniny, která nechá okurku narůst do mimořádných rozměrů, stále ji nechtěla sklízet, natož pak pozvat na okurkový salát celou vesnici, šlo jí totiž o rekord. Jenomže ze zeleniny se stalo monstrum (jevištně realizováno jednoduchým trikem nafukování), které zlikvidovalo jako tajfun či záplava podstatnou část Ošemetna. Pošetilá dáma jde pak s prosíkem za králem. Když se zelené nestvůry postupně zaleknou profesionální zahradník i vojáci, vydá se s okurkou bojovat král samotný, a to s úspěchem (za minulého režimu by tato pointa jistě ideologicky neobstála). Zákeřnou zeleninu kopím propíchne a ta splaskne (děti odměnily výjev rozradostněným potleskem).

Jinak přináší pětačtyřicetiminutová inscenace řadu dalších roztomilostí, tchoře Arnošta přestává bavit četba, když mu dojde čaj a máslové sušenky, zahradník Kozel hledá pro svůj sýr takového distributora, kterému nebude zdravý výrobek páchnout atd. Scénografie Karla Czecha pracuje s několika za sebou umístěnými plochami, polepenými opalizujícím a lehce pomačkaným materiálem s podélnými otvory, které lze zakrýt i otevírat jako minijeviště (s oponkami!), a vytvářet tak přehledně různá prostředí vesnická i přírodní.

Devizou inscenace je také radostná hudba Petra Vydareného, ve vtipných písničkách na texty Blanky Josephové-Luňákové se ozve občas i „sokolsky“ optimistický vícehlas, k němuž se otevírají obrovská ústa mapeťáků. Ti jsou v této interpretační situaci neodolatelní, například pějí-li: „Jsme v bryndě naprosté,/ když dobrý úmysl/ přes hlavu přeroste“.