napsal Leo K.

Jsem vždy na svá stará (80+) kolena zvědavý s jakým heslem ve volbách zvítězí nový vládní establishment. Mobilizace; dokázali jsme, že dokážeme; ANO bude líp – a? Co to bylo letos? Spolu? Ale co spolu? Zamlčeným podmětem je porážka Babiše. Nic jiného. Odstranění oné stvůry, která žene naši zemi do propasti. A když se to nakonec podařilo, tak z jedné vody načisto také komunisty a hradního pána, který zrazuje zemi do rukou Putinovi a Si Ťin-pchingovi.

Pavel Janíčko případně píše: …když jsem viděl, jak se někteří invalidní důchodci a obyčejné zdravotní sestry radují nad tím, že prohrál Babiš a komunisté, dal jsem za pravdu ještě dalšímu citátu, který jsem si přečetl na internetu o tom, jak se pozůstalí radují na vlastním pohřbu. Všechny tyto a podobné výroky mají podobný smysl a obsah, totiž poukazují na to, že objektivně vzato většina voličů koalice Spolu i PirStanu volila v rozporu se svými zájmy.

Trochu se nabízí jednoduchá zkratka o intelektuální nedostatečnosti české populace, která nerozpozná vlastní zájmy, ale je přece jen třeba připomenout, že tato populace je celých 30 let vystavena masivní jednostranné propagandě, ve která byly dějiny socialismu v ČSSR, SSSR a dalších zemích zredukovány na permanentní represe a zcela byly ignorovány jeho pozitivní momenty a zvláště fakt, že tyto „diktatury“ byly z hlediska většiny obyvatel demokratičtější než současnost.

V každém případě lidem nehrozilo bezdomovectví a neschopnost zaplatit základní životní potřeby. A co je demokratičtějšího než právo na život bez základních existenčních obav. Podíváme-li se na výše zmíněné rozložení příjmů v ČR (rok 2020), pak se dozvíme, že 80 % zaměstnanců (tj. asi 3,4 mil.osob) má čistý měsíční příjem nižší než 24,5 tis. Kč, což rozhodně není žádná závratná částka. Navíc z toho počtu 20 % pobírá jen 10,5 tis. Kč, což nestačí ani na průměrný nájem, natož ostatní poplatky. Jde tedy o pracující chudobu,

takže je opravdu nepravděpodobné, že by životním zájmem těchto lidí bylo toužit po redukci nebo privatizaci sociálních systémů a nižším zdaněním milionářů, natož po válce s Ruskem či Čínou nebo po účasti na amerických válečných dobrodružstvích.

ANO, respektive Andrej Babiš, protože ANO si bez Babiše neumíme představit, bylo těžkým soupeřem. To, že miliardář vstoupil přímo do politiky, to bylo pro ty ostatní tabu. Pro jaké ostatní? Jmenujme třeba Radovana Vítka, Daniela Křetínského, nesmím zapomenout Zdeňka Bakalu, Karla Komárka, Patrika Tkáče, Pavla Baudiše, Ivana Chrenko, Pavla Tykače, Jaroslava Haščáka, Marka Dospivu, Tomáše Chrenka a další. Že chybí po Kellnerově smrti vlastník PPF Group je dané jenom tím, že nevidím, kdo je v PPF tím „hybatelem“ dnes. V seznamu bych mohl doplňovat jména ještě nejméně stejného počtu osob, jež mají legitimní důvod se hlásit o „svůj“ díl společenského koláče, který vláda obhospodařuje.

Politika se totiž netýká zla, nebo dobra. Politika se vždy týká konkrétních skupinových zájmů.

Kdo si představuje, že Petr Fiala, Markéta Pekarová Adamová a Marian Jurečka hovoří jenom za politickou vizi, která je odrazem společenských požadavků občanů této země, je beznadějně naivní. Všichni ti jmenovaní (včetně těch nejmenovaných) vědí, že politická čest je eufemismus vyjadřující hlad po penězích.

A Andrej Babiš to měl najednou mít pod kontrolou? To si tedy dovolil příliš.

Jenže majitelé CPI Group, Energetického a průmyslového holdingu, J&T Private Equity Group, Czech Coal, Penta Investments a dalších nejsou jediní co se snažili plivnout Babišovi do šálku s čajem. Neméně ublíženými se cítila politická opozice, která svoji politiku personalizovala. Z jejího pohledu se tu vyskytl movitý jedinec, který místo toho, aby jim prostřednictvím „kmotrů“ platil, chce ukázat jak se má vládnout, jak si vynutit mat střelcem a koněm.

Vložená poznámka – kmotři, například Alexandr Novák, Patrik Oulický, Tomáš Hrdlička, Roman Janoušek, Ivo Rittig, Roman Jurečko, Pavel Dlouhý, Radim Zika, Jaroslav Palas a řada dalších tvoří mezistupeň mezi těmi co mají a těmi co mohou. Jsou zpravidla schopnými jednateli, ale (za patřičnou odměnu) nesou riziko jednání, které je vždy na hraně (nebo i za hranou) zákona.

Jestliže Andrej Babiš vstoupil přímo do politiky, tak si proti sobě popudil nejen majitele, ale i kmotry a ze všeho nejvíc politiky. Pro ně to byla neslýchaná urážka, těch co sice nemají talent ani schopnosti, ale našli si v politice zdroj své obživy. Babiš ale očekávání zklamal. Při jeho nástupu jsem očekával, že se ve stylu vládnutí projeví jeho dlouholeté zkušenosti obchodníka bez skrupulí a s jedinou zásadou, která zní: „Byznys i byznys.“ Přesto, že je jazykově vybaven stejně nebo ještě lépe než přední evropští politici a jeho kariérní vzestup byl ukázkový, moc toho nepředvedl. Na jeho omluvu lze uvést, že jeho oponenti udělali vše proto, aby mu pokazili image všude, kde jen to šlo. Spolu s rozkladným vlivem pandemie se ukázalo, že autokratické vládnutí je nad jeho síly. Zkrátka – nějak to nevyšlo. Až příliš lehce sklouznul do letitých praktik mírného pokroku v mezích zákona. Veřejné finance se diskutovaly horem dolem. Vzpomeňte na Metnarovy problémy. Jsou skutečnosti, kdy se na závěr jejich hodnocení divíme:

„…v minulém režimu jsme měli desetkrát větší armádu než dnes – a byla vyzbrojena na úrovni doby. Vedle toho jsme neměli bezdomovce, všichni byli zaměstnáni i když efektivita jejich práce byla násobně nižší než dnes a přesto bylo zadlužení našeho státu minimální…Jak to ti komunisté dělali?“

Je to snad tím, že totalitní stát má nižší režii? Přes to, že musí udržovat větší počet represivních složek? A to vláda v totalitě zajišťovala všechny činnosti. Kdežto v roce 2018 v Česku bylo 142 664 neziskových institucí – novější číslo nemám. Ty zaměstnávají také značný počet pracovníků jejichž přepočet na plný úvazek činí 116 991 úvazků! To už je slušný zaměstnavatel.

Není tedy divu, že se vláda Babiše jevila jako představení amatérů.

Soustředěná palba všech, od mainstreamu až po alternativu pak vyčistila pole nejen od Babiše, ale také od jeho nechtěných souputníků. Od ČSSD a KSČM. Jestliže se teď někomu naježily vlasy, že se pokouším resuscitovat komunisty, pak má pravdu. Pohled na komunisty je deformován třicetiletým nepřetržitým bombardováním vlastní minulosti. Ondřej Bělíček vystavil v deníku A2larm takový malý pomníček britskému historikovi Ericu Hobsbawmovi k 19. výročí jeho smrti. Z něho cituji:

Jeden z účastníků konference sociálních historiků v Uppsale vzpomínal, jak během společné večeře přišla na řadu otázka, jak bude vypadat svět po pádu Sovětského svazu. Hobsbawm k velkému překvapení všech přítomných odpověděl slovy: „Když tady byl Sovětský svaz, měli jsme mír. Teď bude válka.“ Konec Sovětského svazu podle něj znamenal, že se bude svět postupně odvracet od sociálního státu a více se klonit k nacionalismu. Obě jeho prognózy se naplnily.

Zatímco existence Sovětského svazu nutila Západ udržovat fungující sociální stát, jeho konec znamenal, že už jej z ideologických důvodů udržovat nemusí. S otázkami na členství ve straně a na své marxistické přesvědčení se Hobsbawm musel v postkomunistickém světě potýkat neustále.

Komunismus pro něj představoval především ideál boje za důstojný život pro všechny. Byl pro něj ale také snem o všeobecné svobodě lidstva, a speciálně pak svobodě chudých. „Tak to vnímá člověk, jehož politické ideály se formovaly v Berlíně na začátku třicátých let a který na tuto dobu nikdy nezapomněl,“ uvedl v roce 1990 v rozhovoru pro Independent on Sunday…

Podstatným faktem z těchto řádků je to, že fungující sociální stát na Západě stál a padl s existencí socialistického bloku. A pak to, že komunismus je ideál boje o všeobecnou svobodu lidstva včetně těch chudých. Je totiž nepopiratelnou pravdou, že svoboda, kterou se honosí liberalismus je pokrytectvím movitých.

Skutečná svoboda je taková, kterou si mohou za důstojných podmínek užít všichni.

Liberální svoboda je zmrzačením toho pojmu. Sociální demokracie je stranou, která věří, že lze dojít ke shodě v rozdělování bohatství vytvořeného prací tak, aby rozdíly v odměňování nebyly tak do nebes řvoucí. Více než její stoleté snažení je nejlepším dokladem jejího marného snažení. Kterýsi slavný prý řekl:

„Když milionář volí levici, jde o extravagantní rozmar, když však chudák volí pravici jde o krystalickou hloupost.“

To píši jako narážku na slova Pavla Janíčko ze začátku článku: …když jsem viděl, jak se někteří invalidní důchodci a obyčejné zdravotní sestry radují nad tím, že prohrál Babiš a komunisté, dal jsem za pravdu ještě dalšímu citátu, který jsem si přečetl na internetu o tom, jak se pozůstalí radují na vlastním pohřbu… Jenže intenzivní působení médií takové myšlenky vůbec nepřipustí a výsledek naprosto jasně definoval Karel Kryl, když řekl:

Není nic horšího, než když hlupák dostane myšlenku, o níž nepochybuje.