Jiří Březina starší: Střídání času

29. říjen 2021

Střídání letního a zimního času jsem nejdřív znal jen z vyprávění. A to když mi rodiče líčili, do jakých problémů se dostali za války Němci, že jim bylo dobré i přetáčení hodinek. Nedokázal jsem si to představit a ani jsem nemusel, protože celé moje dětství šťastně proběhlo v tom jednom správném čase, tedy astronomickém.

Letní čas přišel až v roce 1979 a souviselo s nejprudší změnou počasí, jakou jsem zažil. Byl jsem zrovna na vojně, na konci roku 78 jsme slavili v kasárnách Silvestra a chodili mezi baráky jen v košilích, protože ještě před půlnocí bylo patnáct nad nulou.

Hned v prvních chvílích nového roku se ale začalo nevídaným tempem ochlazovat a po pár hodinách se rtuť zastavila zase na patnácti, jenže mínus. Všechno zamrzlo. Voda v řekách, nafta v autech, uhlí na vagonech, prostě všechno. Následovala energetická krize, která zahrnovala uhelné prázdniny, zdražení benzínu o sto procent a v dubnu se přidal letní čas, který si užíváme dodnes.

Zprvu jsem to přesunování hodinových ručiček bral jen jako kuriozitu a jediný problém byl na něj nezapomenout. Téměř každý rok jsme spěchali na autobus, který jel až za hodinu anebo, což bylo horší, byl už hodinu pryč. Bylo to k naštvání, ale nic víc se mnou střídání časů nedělalo.

S léty, která mi přiskakují, se ale objevily i horší problémy než ty autobusové. Každá změna času mě vykolejí na týden i víc, než najdu nový rytmus usínání a buzení a zvyknu si na světlo v době, kdy byla předtím tma, a naopak. Jsem malátný, nemyslí mi to a v jednom kuse mě bolí hlava.

Zkrátka, nedělá mi to dobře. A co mě dorazí úplně, jsou zasvěcené řeči o tom, že střídání času je pro lidský organismus neškodné.

autor: Jiří Březina starší | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Související