Prezident jmenuje a odvolává předsedu vlády. Připadá vám ta věta povědomá? Není divu, je v platné Ústavě. Prezident pověřuje jednáním o vytvoření vlády předsedu strany, která vyhrála volby. Prezident vede povolební vyjednávání o vládě. Také vám ty věty připadají povědomé? Opravdu? V Ústavě však nejsou. Uchytily se ve veřejném prostoru jenom díky tomu, že je donekonečna opakují novináři a někteří politici.
Vedení povolebních vyjednávání a pověřování vybraného politika jednáním o sestavení vlády nejsou pravomoci prezidenta stanovené Ústavou. Vznikly nad rámec Ústavy při řešení zapeklitých situací po volbách do Poslanecké sněmovny, kdy výsledky voleb komplikovaly složit vládu, která by dostala v Poslanecké sněmovně 101 hlasů při hlasování o důvěře vládě. Nejsou to však postupy předepsané Ústavou, nejsou to povinnosti v právním slova smyslu. Prezident se stává moderátorem povolebních vyjednávání jako krizový manažer, jestliže se strany nemohou dohodnout.
Ještě v den voleb, okamžitě po sečtení hlasů, prohlásilo pět stran zvolených do sněmovny, že spolu vytvoří vládní koalici. Ty strany mají dohromady 108 poslanců ve Sněmovně – tedy bezpečnou většinu, jaká je v historii českého parlamentarismu opravdu vzácná. Je v této situaci nutné využívat postupy, které byly vytvořeny pro řešení složitých povolebních rébusů se sestavením vlády? Je potřeba, aby prezident moderoval jednání mezi stranami, když strany budoucí vládní koalice jasně prohlásily, že chtějí sestavit vládu a prakticky jsou již také dohodnuté na osobě budoucího premiéra? Je nutné za této situace předvádět tanečky s „pověřením pro vyjednávání o vládě“? Kdo se stane premiérem je již dohodnuté, ať pan prezident udělá cokoli.
Česko má příležitost po čtyřech letech vyměnit menšinovou vládu postavenou na stranách, které vypadly ze Sněmovny za vládu s bezpečnou parlamentní většinou. Takových okamžiků v politických dějinách České republiky není na rozdávání a nabídnutá příležitost by měla být využita bez váhání. Prezident může prodlužovat agónii současné vlády, když bude setrvávat na zvyklostech, které se pro nynější politickou situace nehodí. Asi přitom bude vědět, pro koho to dělá, komu to prospívá. Českému národu ani českému státu to ale neprospěje.
Strany budoucí vládní koalice nemají na co čekat, především nemají čekat, co udělá pan prezident. Postup podle Ústavy je jednoduchý: co nejrychleji dohodnout vládu a potom napsat písemnou žádost panu prezidentovi, aby jmenoval premiéra této vlády – bez dalších okolků, bez „pověření vyjednáváním o sestavení vlády“ i bez předběžných konzultací s panem prezidentem – ani ty Ústava nevyžaduje. K žádosti o jmenování předsedou vlády lze přiložit také podpis 108 poslanců vládní koalice pod příslibem, že této vládě vysloví důvěru. Budoucí premiér by přitom rozhodně měl projevit úctu k úřadu prezidenta: ať písemnou žádost o jmenování předsedou vlády nechá do Kanceláře prezidenta doručit kurýrem a neposílá ji poštou.
