Dolomity na motorce 2021

Den první, pondělí
Stav tachometru: cca 300
Vyjížděl jsem z Prahy někdy po deváté ráno. Cesta vedla přes Neveklov a Sedlčany do Písku, kde jsem se stavil u kámoše na oběd. Oběd se trochu protáhl, a tak jsem z Písku vyrazil kolem třetí. V tu chvíli už padl původní plán dojet po dálnici do Innsbrucku, náhradním cílem bylo Mondsee. Po přejetí hranic do Německa začalo pršet. Nejdřív malinko, pak jsem si nandal nepromoky, pak i nepromoky na boty, na rukavice jsem se vykašlal (což byla chyba).
V sedm v totálním slejváku jsem začal hledat kemp, samozřejmě, že ne u Mondsee, ale někde u Bad Füsing, na hranici mezi Rakouskem a Německem. Nakonec jsem ho našel (12€) a postavil mokrý stan. Mokré věci jsem nechal přes noc v prádelně, kde do rána celkem proschly (až na ty rukavice). Kemp byl plný důchodců, všichni nosili roušky (i venku) a strašně mě zdravili. Tím, že jsem spal u záchodů, jsem ráno potkal úplně všechny.

Co jsem nevysušil byl mobil. Přestala mi fungovat dotyková obrazovka a navigace. Ráno jsem uvažoval o tom, že si koupím papírovou mapu a pojedu jak za stara. Nakonec to ale nějak omezeně funguje, a tak jedu dál.

Poznámka autora: píšu každý den večer, proto to střídání času v textu. Stav tachometru odpovídá celkové porci od začátku cesty vždy na konci daného dne.

Den druhý, úterý
Stav tachometru: 634
Počasí se zlepšilo a já mohl konečně dorazit k Mondsee. Nádhera, silnice vede po břehu, výhledy jsou úžasné. Potom další jezero Wolfgangsee a pak konečně první průsmyk Postalmstrasse. Za projetí se platí 6€, ale určitě to stojí za to. Navíc bylo už nádherně, takže úžasné výhledy.

Dalším, co mě čekalo, byl Obertauern, za ten se neplatí a na silnici je hodně aut. Nicméně to opět byla nádhera, předposledním sedlem byl Turrach. Což je hlavně prudká silnice nahoru a dolů. Opět moc hezké. Zabydlel jsem se v kempu u Gmündu a protože ještě nebylo tak pozdě, tak jsem vyrazil na přehradu na konci údolí. Vjezd je za 13€, ale fakt to stojí za to. Vyrazil jsem kolem páté, zpět jsem sjížděl v sedm, mýtnice byla zavřená a závora nahoře, takže večer by to šlo i zadarmo. Jede se mezi skalami, okolo jsou vodopády a po cestě je hodně tunelů. Přehrada je parádní, je z ní hezký výhled.

Den třetí, středa
Stav tachometru: 903
Dnes jsem se vzbudil do deštivého rána, sbalil mokrý stan, nasadil nepromoky a vyrazil směr Itálie. Naštěstí pršelo jen v Rakousku a po přejezdu hranic bylo krásně. Jel jsem přes Plockepass a opět paráda. Spousta motorkářů, všichni rychlejší než já. Cesta je z kopce samá serpentina a obzvlášť zatáčky doprava dolů mi fakt nejdou.
Následoval zlatý hřeb dne Monte Zoncolan. Serpentina do kopce, dá se vyjet až nahoru a dokonce se přehoupnout do vedlejšího údolí. Strašná spousta cyklistů, kterým patří můj obdiv, snad i těm na elektrokolech. Nahoře mě vyfotil nějaký Ital a pak se mi snažil fotky prodat, prý je profesionál, no nevím, raději si koupím pivko.

Posledním krásným úsekem dne byl průjezd kolem přehrady Sauris. Na hráz přehrady vedou z Ampezza dvě cesty, zvolil jsem tu pravou, vede podél potoka. Krásné serpentiny, spousta tunelů, jeden končí těsně u hráze. To nejkrásnější ale teprv přišlo, cesta totiž dál stoupá do sedla a dá se bez problémů projet do dalšího údolí.

Zbytek cesty jsem už jel po hlavní silnici a dojel konečně do vysněné Cortiny. To byl původní cíl cesty. Cortina je poměrně mrňavé městečko obklopené překrásnými horami, ale bohužel je přeplněné turisty. V kempu jsem našel poslední místo za 23€ a jsem za něj rád. Koupit chleba je problém, ale sehnat luxusní hodinky vůbec ne. Žijeme v divném světě.

Den čtvrtý, čtvrtek
Stav tachometru: 1210
Čekal mě nejtěžší den. Ráno z Cortiny přes Passo Giau - opravdu jedna z nejkrásnějších silnic, super asfalt a bez aut. Potom Passo Di Fedaia s vrcholem těsně vedle Marmolady. Celkem dost aut, ale úžasné výhledy, v sedle přehrada s kajakářem, hezká cesta.

A už je tu hlavní chod a tím byla Sella Ronda, neboli čtyři sedla kolem Selly. Jezdí tam hodně aut, ale hlavně cyklistů. Proto se dost cuká, ale ty výhledy... Nevěděl jsem, kam dřív hlavu točit. Lanovky v provozu, tak až pojedu příště bez bagáže, tak se někam vyvezu.

Cesta kolem dokola mi zabrala dost času, takže pak přes Passo Nigra do Bolzana a stavět stan. Sedlo hezké, téměř liduprazdné, protože auta jedou většinou po souběžné silnici, která je rychlejší.

Po dojetí do kempu mě čekaly dvě nepříjemná překvapení: 1) mobil se vypnul a nešel nahodit, takže jsem byl rázem bez mapy a GPS, 2) Kemp byl plný. Paní v kempu mi dala mapičku, do které mi vyškrtala, které kempy jsou plné. Jel jsem tedy do nejbližšího, co nebyl škrtnutý. Hledal jsem ho asi půl hodiny, abych se dozvěděl, že je jen pro karavany. Paní z druhého kempu mi řekla, že do ostatních nemá cenu jezdit, protože jsou taky plné. Málem jsem se rozbrečel, bylo půl šesté a já už toho měl fakt dost. Proto se paní slitovala a poslala mě k nějakému jezeru u Trenta. Musel jsem 50 km po dálnici, hrůza. Tady mě z prvního vyhodili a ve druhém mi řekli, že mají poslední parcelu, minimálně na dva dny, jeden den za 50€! To už jsem byl na pokraji zhroucení. Pak se slečna slitovala a pošeptala mi, že když ji to dám hotově a hned, tak to bude za 40€ na noc, ale musím zůstat dvě noci, tak jsem to vzal.

Den pátý, pátek
Stav tachometru: 1210
Dneska pauza od ježdění, šel jsem se projít, jezero se jmenuje Lago Di Levico, Obešel jsem ho a pak se šel vykoupat. Vysušil jsem mobil, takže večer jsem ho opět nahodil. Z dneška nemám jedinou fotku, mobil nefungoval.

Den šestý, sobota
Stav tachometru: 1480
Včerejší pauza mi pomohla srovnat si myšlenky. Mým cílem už není popojet a přespat, ale zajezdit si v Dolomitech. Rozhodl jsem se najít kemp, kde se ubytuju na víc dní. A hned ten první se mi líbil, je kousek od Predazza. Předtím jsem přejel Passo Manghen. Je to trochu stranou od hlavní části Dolomit, a proto je tam klid. Krávy se pasou na silnici a zvoní.

Po postavení stanu jsem vyrazil na odpolední projížďku přes Passo Roller, Passo Cerreda, Passo Duran, Passo Staulanza, všechno to jsou odlehlé silnice, kde není velký provoz. Zpět ke stanu jsem to vzal zase kolem Marmolady přes Passo Fedaia. Od Canazei už byl hodně silný provoz lidí, co jeli do Bolzana. Trochu adrenalinové předjíždění kolony s dalšími motorkáři. Jeden měl moji Hondu, ale mluvil jen italsky, no tak nic, pokecáme jindy.

Den sedmý, neděle
Stav tachometru: 1760
Dneska mělo od tří pršet a taky pršelo a pořádně. Já jsem raději vyjel dřív, abych stihl něco objet. Trasa vedla přes sedla Passo Di Valles, Passo San Pellegrino, Passo Nigra, pak směr Brixen a prvním údolím zpět na Sella Ronda. Tentokrát jsem jel zprava a projel jen dva průsmyky a to Passo Sella a Passo Pordoi, následně přes Passo Falzarego do Cortiny, kde začalo pršet. Otočil jsem se a jel přes Passo Giau nejkratší cestou ke stanu. Cestou přišly ještě kroupy a tak jsem raději zastavil v tunelu a počkal, až to přejde. Tunel byl jen pro cyklisty, a tak jsem dostal ještě vynadáno od báby co šla kolem, opět v italštině. Zpět do kempu už to bylo opět přes snadné Passo Di Valles a cestou dokonce pršet přestalo. Takže konec dobrý, všechno dobré...

Den osmý, pondělí
Stav tachometru: 2156
V noci lilo, a tak jsem vyrážel později než obvykle. Objel jsem území centrálních Dolomit kolem dokola a projel tak sedla na okraji. Začal jsem s Passo Lavaze, sjezdem do Bolzana a přejezdem do Brixenu. Následovalo Passo déle Erbe, tady bych rád poznamenal, že jestli mám volit největší krásku mezi průsmyky, pak to bude právě tento. Nádherné výhledy a liduprázdno. Sella Ronda je taková královna, ale je tam pořád spousta aut a cyklistů.

Následovalo Passo Furcia a přejezd do Toblachu. Měl jsem v plánu vyjet na Monte Piano, kdysi dávno jsme tam vyjeli autobusem, ale silnice je zavřená. Opět přejezd s lehkým deštíkem do Valle Di Cadore a sedlo Di Cadore, které bylo opět bez lidí, následně Passo Duran a sjezd do Agorda. Do kempu jsem se vrátil opět přes Passo Di Valles. Uf, tentokrát to byla slušná porce.

Den devátý, úterý
Stav tachometru: 2380
Poslední den v Dolomitech. A jak jinak se se mnou můžou Dolomity rozloučit, než deštěm. Ráno bylo krásně a proto jsem vyrazil směr Sella. Bohužel silnice byla hodně ucpaná, a tak jsem hezky po italskou předjížděl. Kolona končila až v Canazei. Vzal jsem to přes Passo Pordoi a pak přes Passo do Campognolo. Dalším sedlem bylo Passo Di Varpalora a následoval sjezd až do Agorda. Dále jsem jel Passo Cerreda a začalo pršet, takže opět hup do nepromoků a jede se dál. Skrz déšť bylo poslední Passo Rolle a pak zpět do kempu a vše nachystat na zítřejší odjezd domů.

Den desátý, poslední, středa
Stav tachometru: 3106
Po nočním dešti přišlo krásné ráno. Na motorku jsem se snažil posadit co nejdříve, čekala mě dlouhá cesta domů. V sedm jsem vyrážel z kempu. Nejprve dvě sedla Passo Lavaze, přejezd Bolzana a pak přenádherné údolí Passo Pennes. Dál přes Brenner do Innsbrucku, Garmishe, Mnichova a na Deggendorf. Potom už stačilo jen přejet Šumavu a přes Plzeň do Prahy. Cesta zabrala 12 hodin.

Celkový dojem:
Tahle cesta rozhodně splnila moje očekávání dobrodružství od začátku do konce. Vím, lidem, co jezdí na Kavkaz, to přijde jako banalita, ale pro mne to byla první zkušenost. Všechno bezvadně fungovalo (až na telefon), motorka šlapala úplně parádně. Pro letošek mám odježděno a už se těším na příští rok.

Rady pro příště:

• Tři trička bohatě stačí
• V kempu je dobré zůstat víc dní a jezdit "na lehko"
• Mimo dálnice maximálně za den tak 350km, přes sedla i o sto míň
• Všechny důležité dokumenty mít s sebou i v tištěné podobě, v mobilu to nestačí
• Mokré věci se bezvadně suší v síťce na bedně
• Nikdy to nevzdávej, nikdy! I když se všechno posere

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE