Jaroslav Sojka: 380 let Ferdinandova sloupu u Svatojánských proudů

Česká republika oplývá řadou významných uměleckých památek. Některé z nich jsou na seznamu světového dědictví UNESCO. Vedle nich spoluvytvářejí ráz a paměť naší krajiny a obcí drobné památky lokálního historického významu. Mám na mysli mosty, sochy, kapličky, rozcestníky, smírčí kameny aj. Mnohé z nich nenávratně mizí bez údržby, vandalstvím nebo krádežemi.

Ve Štěchovicích je nejvýznamnější pamětihodností chrám sv. Jana Nepomuckého navržený arch. Kamilem Hilbertem (1862–1933). Jeho styl je směsicí novorománského slohu, novobaroka a secese v originálním osobitém podání záměrně malebného rozvolněného obrysu s evokací dřívějších dob a hledáním paralel mezi západním a východním uměním, krátce řečeno, mezi Římem a Byzancí. Věřím, že se této působivé stavbě budu později věnovat, dnes ale píši o Ferdinandově sloupu stojícím poblíž hráze Slapské přehrady.

Ferdinandův sloup byl vztyčený na památku císaře Ferdinanda II. (1608–1657) na náklady strahovského opata Kryšpína Fuka (1585–1653). Je dílem kameníka Giovanni Zaccarie Bussi de Campion (+1645), který jej navrhl již v roce 1641. Ze žehrovického pískovce jej vytesal v roce 1643. Sloup, označovaný také jako Solný či Regulační, byl vztyčený v srpnu téhož roku na torzu skaliska zvaného Sedlo. Na straně obrácené k Rabyni na jeho soklu v překladu z latiny čteme: Bohu Nejlepšímu a Největšímu na paměť mocného císaře Ferdinanda III. s jehož ochranou a nákladem Vltava splavněnou učiněna byla léta 1633. Na straně ke Slapům čteme: Prací F. Kryšpína z Hradiště, opata strahovského, želivského a milevského a vizitátora řádu.

Když byla ještě Vltava těžce splavná, nebezpečná svými proudy, balvany, skalisky a skálami nebo kolísavou hladinou vody, náhle vzedmutou povodněmi a ledovými bariérami, bývalo těžké dostat do Prahy dostatečné množství dřeva, soli a zboží. O splavnění se usilovalo již v období vrcholné renesance, za vlády prvního Habsburka na českém trůně, za Ferdinanda I. (1593–1564). Snahou bylo především uvolnit cestu pro velké čluny naložené solí. Práce probíhaly v letech 1547 až 1550.

Za vlády Rudolfa II. (1552–1612) se panovníkova náladami zmítaná mysl obracela víc k umění a frivolní lásce, než k splavnění řeky. Kdejaký cizí alchymista, hvězdář, umělec nebo šarlatán měl k císaři přístup, zatímco poddaným se vzdaloval. Domnívám se, že osobnost Rudolfa je příliš nadhodnocována, vždyť, co jako státník udělal dobrého? A nebyl to právě on, díky němuž později Evropa trpěla Třicetiletou válkou? Ano, obdivujeme internacionální povahu pozdně renesančního umění – manýrismu, kdy Praha zářila, věříme legendám o Golemovi a dojímáme se nad příběhem lva Mohameda… Ale co vlastně voayer na trůně udělal pro české poddané? Vždyť nebyl schopen ani sjednotit podobu císařské rezidence na Pražském hradě; vše bylo jen torzo, jednotlivina, detail a celek unikal (Nový sál zvaný později Španělský, brána zvaná později Matyášova, zbrojnice, galerie, Kunstkomora pro umělecké sbírky atd.).

Ke zlepšení zájmu o obchodní cesty došlo překvapivě právě ve válečném čase za Ferdinanda III. Sůl a dřevo byly zapotřebí do hlavního města království vždy. Jenže u Štěchovic byly nebezpečné Proudy. Mnoho lodí a vorů se zde rozbilo a plavci se utopili. Zkrátka, bylo to něco podobného, jako jsou pověstmi opředené skály Loreley na Rýnu v Německu.

S nabídkou splavnění řeky přišel nikoli zástupce státu, ale církve. Tehdejší strahovský opat Kryšpín Fuk, rodák z Olomouce. V roce 1638 získal pro strahovské premonstráty panství Hradišťko. Oplýval ráznou povahou. Známá je jeho hrubá rekatolizace města i panství v Milevsku. Dokonce si tam vysloužil přezdívku kladivo na kacíře. Na Strahově se choval jako dobrý hospodář. Věděl, že když pomůže císařskému domu, klášter zůstane významným duchovním místem. Navíc to byla doby, kdy se mnohé přestavovalo, upravovalo a opravovalo. Se vším se spěchalo, protože mír byl ještě v nedohlednu.

V roce 1640 nejenom že začal shromažďovat stavební materiál, střelný prach, lodě, ale především dal zhotovit mapu zachycující obě strany břehů a všechny jezy a překážky, mlýny, osady i kostely. Tato mapa je vynikající, jak se dnes říká, ikonografický pramen poznání charakteru místa. Je uložená ve sbírkách Strahovského kláštera, restaurovaná a v současné době se připravuje její ucelené publikování. Namaloval ji dnes pozapomenutý malíř a sochař David Altmann z Eidenburgu.

A tak začalo dobrodružství, kdy opat a malíř pluli na pramici tažené proti proudu řeky až k Proudům. Doslova od Křižovníků u Karlova mostu až po Štěchovice. Dodnes tuto podivuhodnou výpravu připomíná rozměrný obraz zavěšený v refektáři v přízemí strahovského kláštera, ve velkém slavnostním sále s okny obrácenými do jižní zahrady, v běžně přístupné části kláštera. Když pod portrétem opata stojíte, nejprve vidíte důstojného staršího barokního preláta, ale když se podíváte na gesto jeho ruky, jasně ukazuje k řece zachycené v pozadí obrazu, kde je v řece na loďce i s malířem a na břehu, na skále, je Ferdinandův sloup. Ano, jako komiks, doslova tři obrazy v jednom a tři různé časy. Čas minulý – dobrodružná plavba a trasování cesty, čas přítomný – Kryšpín Fuk jako realizátor úprav ukazující na své dílo a čas budoucí, zastoupený klidnou hladinou řeky pod dominantou sloupu. Nevíme, kdo obraz maloval, ale bylo to někdy na konci 17. století, když byl již Kryšpín Fuk mrtvý.

V březnu 1641 opat znovu vyplul, ale malíře tentokrát nahradili dělníci, kopáči, skaláci a horníci s všemožným nářadím a materiálem. U Štěchovic odstranili hlavní plavební překážky a skálu Sedlo rozstříleli. Plavební dráha se zčásti uvolnila a v květnu byla vykonána úspěšná zkušební plavba.

Kryšpín Fuk byl za své zásluhy povýšen do šlechtického stavu s přídomkem z Hradiště. Sloup triumfoval jeho úspěchy a symbolicky zpřítomňoval habsburskou nadvládu nad Českým královstvím. Byl demonstrací moci, ale také zájmu Vídně o Čechy. Současně byl orientačním bodem pro voraře a lodníky. Na přání opata byl ukončený dvojhlavým císařským orlem vystřiženým ze železného plechu, malovaného a zlaceného. Jako habsburský symbol byl orel v roce 1818 stržený a zahozen do Vltavy.

Pro historika umění je raně barokní Ferdinandův sloup jedním z přímých předstupňů pro Mariánský sloup, který byl na Staroměstském náměstí vztyčený po ukončení bojů Třicetileté války v roce 1652. Současně navazuje na starší sloup se sochou sv. Norberta na nádvoří Strahovského kláštera v Praze z roku 1631 a předznamenává jiný tamní sloup, tentokrát s postavou sedícího Krista ve výjevu Ecce homo.

V letošním roce, kdy uplynulo 380 let od započetí prací na splavnění řeky i ideje sloupu, došlo k restaurátorské obnově sloupu i císařského orla v náznakových formách, vycházejících z dochovaných nákresů i fotografií. Jeho znovunavrácení nechápu jako romantickou touhu obnovy monarchie ale především jako snahu doplnit památku o chybějící ukončovací prvek, symbol a část, kterou lze kdykoli opět odstranit. Takové doplnění památky mi je mnohem bližší, než navrhovaná nevzhledná hypermoderní dostavba karlínské Invalidovny nebo moderní betonová krabice bezohledně svírající výletní restauraci na Barrandově a ubírající na měřítku svému okolí.

Dnes je sloup obtížně přístupný, protože stojí v záseku strmé skály nad vodní hladinou, kam byl přemístěný po vybudování Slapské přehrady (v letech 1949 až 1955), tvořící součást Vltavské kaskády. Pěkný pohled na Ferdinandův sloup se turistům nabízí především z paluby parníku. Kontrast horizontály vodní hladiny s hrází přehrady a vertikály sloupu vytváří pomyslný kříž a připomínají duchovní rozměr, kdysi tak nebezpečného místa.

PhDr. Jaroslav SOJKA, Ph.D., historik umění