Tento článek je součástí Special reportu: Chytrá recyklace
Recyklace může planetě ulevit od přebytečných odpadů a zároveň pomáhá šetřit primární suroviny. Na recyklaci však musí myslet již samotní výrobci produktů. Mají k tomu dostatečnou motivaci?
Do roku 2025 by měla míra recyklace komunálního odpadu dosáhnout 55 %. Česko tak má ještě co dohánět, v roce 2019 se totiž v zemi recyklovalo 41 % odpadu. Vyplývá to z dat ministerstva životního prostředí (MŽP).
Klíčovým faktorem úspěšné recyklace je podle odborníků již fáze výroby jednotlivých produktů. Shodli se na tom na nedávné konferenci Cirkulář Chytré recyklace.
Všechny výrobky, které jsou uváděné na trh, už mají delší dobu vyhovovat pravidlům ekodesignu, podotkl David Vandrovec, generální ředitel společností REMA. Jedná se o takový design výrobku, který bere v potaz potřebu ochrany přírody a je například snadno recyklovatelný.
Současná směrnice o ekodesignu říká, že produkty navrhované výrobci musejí splňovat minimální požadavky související s energetickou účinností. Pokud to nesplňují, nesmějí výrobci produkt v EU prodávat.
Cílem ekodesignu je snížit dopad výroby na životní prostředí – až 80 % znečištění životního prostředí a 90 % výrobních nákladů je totiž výsledkem rozhodnutí přijatých ve fázi navrhování produktu. Navržení produktu ovlivňuje jeho trvanlivost, možné budoucí opravy nebo možnosti opětovného využití, ale i recyklaci.
Ekodesign? Neumíme ho od výrobců požadovat
„Když se na to však podíváme z většího detailu, zjistíme, že celá modelová řada ekodesignu je dobrovolná,“ uvedl Vandrovec. Zdůraznil především, že pravidla stanovovaná ekodesignem nelze nijak kontrolovat nebo vymáhat. „Máme nějaká pravidla, máme nové zákony, novou představu o fungování celé naší oblasti, a my bohužel zaznamenáváme pouze vzrušující diskuze, ale chybí nám ta praxe,“ shrnul v debatě Vandrovec.
V rámci nové české legislativy pro odpady, obaly a výrobky s ukončenou životností byl v letošním červenci zaveden nástroj tzv. ekomodulace, který by měl orientovat výrobce směrem k lepší recyklovatelnosti výrobků. „Přináší s sebou finanční trest pro nezodpovědné výrobce a zdražuje produkci formou příplatku za recyklaci,“ dodal Vandrovec.
Čím méně opravitelný nebo recyklovatelný výrobek je, tím vyšší by měla být cena za jeho využití či odstranění, popisuje tisková zpráva ministerstva životního prostředí. V praxi tedy regulace umožňuje, aby snadno recyklovatelné obaly, které jsou například z jednoho druhu materiálu, byly levnější než například takové, jež kombinují různé nekompatibilní druhy plastů (typicky PET lahve s tzv. rukávkem z PVC).
Namísto penalizování výrobců však Vandrovec považuje za lepší řešení trvat na dodržování parametrů ekodesignu.
Očekáváme nárůst 5–10 tisíc tun elektroodpadu za rok, říká Zrnovská
Jedním z nejrychleji rostoucích odpadových toků v EU jsou elektrická a elektronická zařízení. V roce 2019 vyprodukovala podle Global E-waste Monitor 2020 celosvětová populace 53,6 milionu tun elektroodpadu.
Problém se týká i tuzemska. V následujících letech lze očekávat nárůst množství elektroodpadu v ČR o 5–10 tisíc tun za rok, uvedla Lucie Zrnovská, vedoucí oddělení obchodu ve společnosti PRAKTIK systém, největšího zpracovatele elektroodpadu v ČR.
Přestože Evropa patří ke světovým špičkám v třídění elektroodpadu, na jejím území se jej každoročně vytřídí méně než 40 %. Podle Eurostatu tvoří 52,7 % vytříděného elektroodpadu v EU velké domácí spotřebiče, jako jsou lednice nebo pračky.
Zároveň existují značné rozdíly mezi jednotlivými členskými státy. Zatímco Chorvatsko v roce 2017 recyklovalo 81,3 % veškerého elektronického a elektrického odpadu, na Maltě dosahuje úroveň recyklace 20,8 %. Česko je nad průměrem sedmadvacítky a daří se zde recyklovat 46,5 % elektroodpadu.
„Aby fungovalo uzavření recyklačního kruhu a materiálových toků, je třeba hledat společné cíle a nastavit recyklaci tak, aby byla možná,“ vysvětlila Zrnovská. I podle ní začíná sledování těchto cílů výrobou – při té by měly být používané nejen materiály, které bude v budoucnu možné snadno recyklovat, ale i určité procento samotného recyklátu.
Nejde však jen o recyklaci znovupoužitelných materiálů – elektroodpad obsahuje velké množství různých látek, z nichž mnohé mohou být toxické. Pokud tedy k jeho recyklaci nebo likvidaci dochází bez jakékoliv kontroly, je ohrožováno životní prostředí i lidské zdraví.
Zpracováním každé tuny chlazení, jako je např. to z lednice, lze podle Zrnovské ušetřit 11,59 tuny CO2. „Pokud zpracovatel zpracuje ledničku v dostatečné kvalitě, může pak zpětně navrátit suroviny opět výrobci k opětovnému využití, a tím pádem uzavřít recyklační kruh,“ dodala.
