Svou třetí operu Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší zkomponoval skladatel Jaroslav Křička (1882–1969) na libreto Jana Löwenbacha-Budína podle povídky Oscara Wildea Strašidlo cantervillské (1887). Původní verze opery (1929) měla jedenáct obrazů a uvedlo ji brněnské Národní divadlo v režii Oty Zítka na scéně Františka Muziky a pod taktovkou Antonína Balatky. Po revizi Maxe Broda a skladatelových korekturách bylo o rok později obrazů pouze šest. V této podobě uvádí Bílého pána Národní divadlo moravskoslezské Ostrava (premiéra 28. října 2021).
Ve třicátých letech měla tato Křičkova komická opera značný úspěch. Novou verzi Bílého pána uvedli roku 1931 ve Vratislavi, po ní následovala premiéra v pražském Novém německém divadle a také uvedení v Lipsku. Ve Vídni se Bílý pán poprvé hrál na Silvestra roku 1932, v témže roce měl premiéru v Antverpách ve vlámštině, o rok později jej hrálo pražské Národní divadlo a poté ještě Plzeň (1937). Následovala opravdu dlouhá pauza…
Hudební jazyk Křičkovy komické opery odpovídá vyjadřování skladatelů mezi dvěma světovými válkami, jejich tendencím ke koláži stylů od opery přes operetu, jazz a taneční hudbu po revui. Velké a zajímavé sousto pro hudební nastudování a pro celou inscenaci. Poznamenejme, že Jan Löwenbach-Budín (J. L. Budín) byl také libretistou podobně komponované opery Bohuslava Martinů Voják a tanečnice (1927). Křičkova kolážovitá hudba je plná nesčetných názvuků na „seriózní“ opery a ke zdůraznění těchto partií pochopitelně poněkud sváděla autora hudebního nastudování a dirigenta Davida Švece. Není divu, když i pěvecké party jsou značně obtížné a nezadají si se svými historickými předobrazy. Působivě s nimi kontrastují jazzové a taneční výjevy a nebyl by to Jaroslav Křička, kdyby neužil i lidových písní, které tu nejsou anachronickým krokem vzad, ale spíš jakýmsi pramenem živé vody. Ostatně jsou to právě ony, kdo zahřejí srdce odtažité Američanky Elinor až do totálního vzplanutí citu k hraběti Jiřímu ze Satalic.
Orchestrální materiál opery zajištěný prostřednictvím agentury Dilia z Universal Edition Wien byl, bohužel, ve velmi nedokonalém stavu, vyžadoval doplnění v hlasech a opravu početných chyb. I ta obtížná rekonstrukce hudebního materiálu možná způsobila, že byla hudební složka inscenace na premiéře sice na velmi dobré úrovni, ale přece jen by jí zejména v první části večera slušelo svěžejší pojetí. Snad se inscenace bude v tomto směru dále vyvíjet.
Není divu, že ostravská opera oslovila jako režiséra a v téže osobě také pohybového spolupracovníka Ondřeje Havelku, který má neobyčejně vřelý vztah ke dvacátým a třicátým letům minulého století, k jejich atmosféře, ke společenskému, hudebnímu a choreografickému půvabu této doby. Ondřej Havelka nalézal pro inscenaci vylehčený jazyk, byť jej, myslím si, poněkud svazovala scénografie Martina Černého svými masivními malovanými kulisami postavenými na točně. Nápad pootočit scénu ručně tak, aby se tím jako by zesílila hudba ze zákulisí byl velmi vtipný, avšak ojedinělý.
V Ostravě mají k dispozici dvojí kvalitní sólové obsazení (v některých případech dokonce trojí). Na premiéře hráli role majitele realitní kanceláře Goldscheidera a amerického vyslance Mr. Hollywooda bratři Marek a Martin Gurbaľové; Jiřím, hrabětem ze Satalic, byl Josef Moravec, který tvořil s Elinor Doubravky Součkové krásně sladkobolný pár (kostýmy Jany Zbořilové). Cedrika, skotačícího mladšího bratra Elinor, vytvořila s chutí Anna Nitrová; Václav Morys byl kouzelným Poslancem, exministrem; Václav Čížek temperamentním americkým „černým“ sluhou Bobem; Denisa Bílá lehkonohou služebnou Andulkou. Jako Mrs. Hollywood vystoupila Jana Horáková Levicová a jako Kastelánka Dominika Škrabalová. Překvapením na závěr byl vynikající Jiří Hájek jako Duch hraběte Kazimíra ze Satalic. Všichni se popasovali s obtížnými party se ctí a půvabem, včetně Jiřího Dvořáka v roli Pingpongového míčku.
Obecenstvo zábavnou inscenaci Křičkova Bílého pána ocenilo a dá se předpokládat, že bude i nadále rádo plnit hlediště ostravského Divadla Antonína Dvořáka.
