Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž Zahraničí

    Palm Off Fest 2021 (No. 4)

    Tento příběh se skutečně stal

    Antikvariát v Bratislavě, který patřil židovské rodině Steinerů, byl během druhé světové války arizován slovenským spisovatelem Ľudo Ondrejovem (vl. jménem Ľudovít Mistrík). V dopise úřadům se Ondrejov později vyjádřil, že v podniku žádné Židy nepotřebuje, a rodinu Steinerů tak v podstatě poslal na smrt v plynových komorách. Režisérka Viera Dubačová vychází v inscenaci Antikvariát z novely Ľuby Lesné, v níž je celá historie vyprávěna skrze vzpomínky Lýdie Piovarcsyové – Steinerové, jejíž otec byl ve čtyřicátých letech původním majitelem antikvariátu.

    Samotnému představení předcházela jakási interaktivní přednáška ve foyer Studia PALM OFF Divadla pod Palmovkou. Na malém pódiu se zde v rohu místnosti nacházela replika stroze vybaveného pokoje Ľuda Ondrejova se stolem, dřevěnou truhlou a věšákem s hnědým koženým kabátem. V asi patnácti minutové rozpravě se po pódiu pohybovala Marta Maťová a entuziasticky nás upozorňovala, že Toto je psací stroj, na kterém psal, tohle je jeho popelník., a nakonec slavnostně vyndala z truhly jednu z jeho bot. Z řad publika tak padaly dotazy, zda Ondrejov skutečně existoval, a nejedená se pouze o slovenskou verzi našeho českého génia Cimrmana. Poznámka jedné z divaček, která si vzpomněla, že se o Ondrejovi učila na hodinách literatury ovšem publikum znejistěla.

    Když jsme se přesunuli do sálu, abychom zhlédli video, jehož promítání nám Maťová ve foyer slíbila, Emília Vašáryová s deskami v rukách se naopak dožadovala odchodu z místnosti. Teprve zpětně začalo být jasné, že se jedná o postavu Lýdie Piovarcsyové. Zatímco Maťová ji začala přemlouvat, ať zůstane na promítání filmu o spisovatelově osobě, Lýdie prohlásila, že ho přeci osobně znala, a film ji tudíž nezajímá. A v tu chvíli se mladá umělcova obdivovatelka chopila příležitosti, a začala se ptát. Jenže obraz, který Lýdie svým vyprávěním vykreslila, se ani zdaleka nepodobal ideálu zbojníka a umělce, jak ho do té doby prezentovala Maťová. Emília Vašáryová v roli Lýdie Piovarcsyové – Steinerové se nejprve nesměle svěřuje se vzpomínkami na to, jak se s rodiči musela skrývat, jak k nim do antikvariátu jednoho dne vešel Ondrejov v doprovodu dvou „tajných“, a jak její rodiče poté dostali příkaz k transportu.

    Ke slibovanému promítání nakonec vůbec nedojde. Po krátkém rozhovoru s Lýdií „ze současnosti“ tvoří většinu představení retrospektivní útržkovitě sekvence dialogů, v nichž se mladá Lýdie (Marta Maťová) setkává v nemocnici s umírajícím Ondrejovem (Michal Ďuriš). Na scéně v tu chvíli stojí pouze nemocniční lůžko a mobilní stoleček s nástroji a pomůckami, který má Lýdie jako sestra k dispozici. Zpočátku ani jeden netuší, s kým mají tu čest, a mudrující stařec mladé dívce ze svého lůžka pouze vypráví příhody ze života. Většina z nich je ale přibarvená, dělá z Ondrejova tu hladovějící dítě, tu hrdinu slovenského národního povstání, tu zasloužilého umělce, a netrvá dlouho, a Lýdie jeho protichůdná a evidentně nafouknuté historky prohlédne. Například s ironií v hlase poukazuje na to, že přidat se k národnímu povstání v prosinci 1944, tedy v době, kdy už bylo v podstatě potlačeno, není hrdinné ani trochu.

    Těžko si představit, že by mohlo k podobným dialogům skutečně dojít, neboť jdou často bez obalu rovnou k věci, aniž by postavy měly motivaci se takto svěřovat. Ondrejov se nesnaží zakrývat svůj zjevný antisemitismus, naopak ho v podstatě hrdě hlásá. Režisérka Dubačová úmyslně představuje v úvodní přednáškové části Ondrejova ve velmi idealizované podobě, aby všechna pozdější odhalení působila ještě více šokujícím dojmem. Tento princip zásadně ubírá psychologické hloubce postav, které jdou z jednoho extrému do druhého. Zůstává jen základní konflikt mezi mladou Lýdií a Ondrejovem, v němž se on snaží kličkovat, zatímco ona se s kousavou ironií strefuje do každé děravé epizody, kterou se jí Ondrejov snaží podstrčit.

    Snad ještě více než konkrétní příběh antikvariátu, o kterém se hraje, mě osobně zaskočila podobnost (nejen) s dnešní dobou, v níž někteří podobně bezostyšně převlékají kabáty, přivlastňují si činy jiných a manipulují s vlastní minulostí ve svůj prospěch. Ľudo Ondrejov sepsal mimo jiné mnoho cestopisů, aniž by ovšem opustil Slovensko. A nikdo přitom tehdy nepochyboval o jejich pravosti. A kdo ví, třeba i dnes nějaké takové dílko vznikne, potenciálních autorů máme, bohužel, dost.


    Komentáře k článku: Palm Off Fest 2021 (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,