Standardní evropský guláš

Platí to naprosto i u návrhu evropské směrnice o spotřebitelském úvěru. Zase tu je trochu povedený a trochu nepovedený guláš různých opatření. Část (možná i větší) je zjevně užitečná, nad částí člověk nutně kroutí hlavou a pochybuje o jejich smyslu.

Takže na jedné hromádce tady leží myšlenky liberalizační, které by nesporně přinesly užitek spotřebitelům i poskytovatelům finančních služeb, protože umožňují širší konkurenci napříč členskými zeměmi. Čím výraznější je konkurenční prostředí, tím větší užitek z něj účastníci trhu mají. Změny, které mají posílit možnosti expanze finančních služeb bez ohledu na omezení daná hranicemi a jednotlivými finančními systémy, můžeme označit za jednoznačně pozitivní kroky.

Kdybychom k tomu přidali trochu ideologického hodnocení, tak bychom mohli možná mluvit o „směřování k pravici“ (jakkoliv to je trochu problematické dělení obecně a v ekonomii zvláště).

Pak jsou zde pasáže chránící spotřebitele.

Některé mají zjevnou logiku. Představa jednotné „karty“ parametrů, kterou by každá finanční služba musela mít deklarovánu a která by byla dostatečně přehledná pro spotřebitele – to je spíše správný krok. Jakkoliv si čestně řekněme, že velmi obtížný k naplnění, protože jak známo: „šedá je teorie, zelený strom života“. Vtěsnat parametry služeb do jedné karty tak, aby byly skutečně porovnatelné, to je hodně náročný úkol (nejde jen o úvěry, ale i kreditní karty a splátkový prodej). Ostatně se podívejme třeba na nabídky mobilních operátorů. Vytvořit srovnávací tabulku, která by dokázala skutečně objektivně porovnat jednotlivé cenové a další parametry (včetně takových věcí, jako omezení rychlosti dat)… Nu, těžká věc. A omezit variabilnost nabídek tím, aby operátoři museli uznávat nějaké „klíčové body“ ve kterých své služby definují, to je sice lákavé, ale nejsem si skutečně jistá, zda by to přineslo prospěch. Nicméně u spotřebitelských úvěrů, kreditních karet a splátkových prodejů si to asi představit lze a je pravda, že klientovi se tím dostane skutečně přehlednější informace.

Což platí i u upřesnění parametrů nabídek v elektronických médiích a v dalších komunikačních liniích.

Ideologicky si řekněme, že tohle je cosi jako „rozumný střed“, jako něco, s čím by asi nakonec souhlasil jak „levičák“, tak i „pravičák“. Obecně platí, že čím nižší je informační asymetrie na trhu (rozdíl mezi informováním poskytovatele a klienta o produktu), tím racionálněji a efektivněji trh funguje. Přehledné a strukturované poskytování informací je právě cesta, jak informační asymetrii omezit a jak umožnit férovější postavení mezi poskytovatelem a klientem. Pokud celkem oprávněně chceme, aby na každé čokoládové tyčince bylo uvedeno, kolik obsahuje cukru a kolik tuku, není nelogické požadovat, aby jakýsi podobný „štítek“ měly i spotřebitelské úvěry.

A nyní ty problémy. Směrnice se snaží zavést zastropování „ceny“ úvěru, tedy zavést napříč Evropou „maximální cenu peněz“ (jakkoliv nikoli jednotnou, ale v jednotlivých zemích definovanou). Není to novinka – opakovaně se ozývají výzvy, aby byla definována „lichva“, což skutečně v řadě států Unie existuje, někde historicky, jinde jde o úpravy z posledních let. Lidsky je možné takové snahy chápat a ostatně naše zkušenosti z minulých desetiletí bez definování lichvy nejsou vůbec dobré.

Ale přesto je správně, že české instituce jsou k tomuto nápadu (řekněme „levicovému“) rezervované. Postupně se u nás vyvinula situace, kdy lichvu formulují v obecné rovině zákony a v konkrétnější judikáty soudů, tedy kdy je posuzována komplexně (ne na základě nějakého jednoho kritéria) a v souvislostech a také s ohledem na časový vývoj situace. Není zde žádná racionálně zdůvodnitelná potřeba zavedení nové regulace. Ta by nutně znamenala definici plus mínus jednoznačné hranice, co je "legální" a co již ne. Důsledkem by byl stav, kdy přesně tato hranice začne jako magnet přitahovat masu rizikových úvěrů, které se "naštosují" svou cenou právě těsně pod "legální" hranicí.

Pevně věřím, že taková potřeba neexistuje ani v celoevropském rozměru. Zavedení povinnosti jednotlivých zemí definovat "regulérní" cenu peněz nijak neprospěje rozšíření finančních trhů a jejich schopnosti uspokojovat potřeby spotřebitelů.

Oceňme, že si v této věci držíme odstup a bráníme se unifikaci evropského prostředí v těch věcech, kde to znamená omezení soutěžního prostředí nebo nadbytečnou regulaci. Snad nám to i vydrží – včetně silné podpory těch částí, které rozšiřují tržní prostředí a racionálním způsobem chrání spotřebitele.