Za Janem Kadubcem: Už je to rok!

Mobil jest úžasná věc, pokud ho máte u sebe a nejste-li takovým bordelářem jako já, a máte ho nabitý. Pak není problémem zavolat na patřičné místo, pokud nutno jest; když se však ozve sám, můžete očekávat dobrou, nebo špatnou zprávu. A protože netušíte, jestli je zpráva dobrá, nebo není, zprávu přijmete. Já tak učinil a zpráva to byla sakra mizerná. Mladý Káďa mně oznámil, že Jan Kadubec, můj přítel, skvělý malíř a sochař, spisovatel, vydavatel, básník a filosof, náhle zemřel, příznačně u počítače, na němž snad psal další článek pro Outsider, do něhož přispíval hlavopatovými články, laděnými doleva, což nás obou parketa.

Poprvé jsme se setkali v nejteplejší dědině na Moravském Slovácku; jsou tam templářské sklepy a vynikající lidé, ostatně jako všichni na Moravě! Nic proti Čechům! A když nejteplejší dědina, tož také vinohrady a skvělé víno. Kdo by odolal?

Honza pocházel z našeho Horňácka, kde pálena nejlepší slivovička, kterou jsem nepohrdl ani já, kluk z tzv. Dolňácka, kde sice též dobrá slivovice, o pálení tohoto moku vím mnoho, tekutina tato v zimě hřeje a v létě chladí, pročež pitelná po celý rok, což příjemná skutečnost!

Nicméně v Č vévodilo vínko. Seznámivše se s jistým Oldou H., jenž měl k dispozici klíč od rodinného sklípku, vnikali jsme ochotně do poznávání tohoto tekutého skvostu. Poznávali jsme tak vehementně, až na to Oldův tatík přišel a dospěl k truchlivému závěru, že si musíme zkusit trochu té práce ve vinohradu. Bydleli jsme v nevalné místnosti, ovšem byly tam dvě postele, kamna a půlka skříně, celá se tam nevešla. Byli jsme mladí, oba jsme hodně četli, pročež bylo si o čem povídat a vymýšlet blbiny. Tak jsme vymysleli deník Štokholmské vteřiny. Nevyšlo ani první číslo, zato jsme přišli na stát Tymy, kde Ťapuškin de la Ťap našel smysl života na dvoře králeTygra de la Mňaukanda, Despoty Demokracie. Blbiny, ale jak jsme se nachechtali. Honzu tito dva tak nadchli, že později založil vydavatelství T + Ť. Nějaký ten groš na cigára a pivo byl, i nějaká ta robka se přitulila. A náladu nezkalil ani požár školy. Místní včetně sboru dobrovolných hasičů se shromáždili a poklidně sledovali požár. Kdyby se nestyděli, ještě by přikládali, neboť škola, v níž se trámy podpíraly stropy, už dlouho volala po zbourání. Nakonec k tomu došlo, ovšem učit se zatím někde muselo. Vyšlo to na templářské sklepy, jež poskytly jakousi tu místnost. Výhody náhradních učeben vykrystalizovaly při odpoledním vyučování. O přestávkách se dalo odskočit na deci, ba se nám zde podařilo setkat se školním inspektorem, který zde začínal, ovšem i končil svou inspekci. Po této anabázi se naše cesty rozdělily. Honzu rodná hrouda omrzela a vyrazil do Supíkovic u polských hranic. Zde si zbudoval barák a choval hospodářská zvířata, měl dokonce i koně! Rád jsem za ním jezdil, Většinou jsem měl s sebou pětilitrový demižonek se svým vlastním vínkem.  Honza zase vlastnil slivovičku; to se nám to filosofovalo.

Abych to ukončil:

„Vzpomínáš, jak jsme říkávali, že smrti dožijeme. Z toho vyplývá, že se zase uvidíme. To není pesimismus, to je život! Zatím ahoj“

Karel, Tvůj Kódl Hoff!