Pravdu přejte každému. Na přemrštěnou hru Pedra Almodóvara se vyplatí přistoupit

Matku v názvu má už Almodóvarův snímek z roku 1999, který mimo jiné získal Oscara pro nejlepší neanglicky mluvený film. Penelope Cruzová ve filmu Vše o mé matce hrála gravidní, na AIDS umírající jeptišku, jejíž těhotenství i nemoc má na svědomí nezodpovědný transsexuál (což zdaleka nevyčerpává všechny bizarní motivy nezapomenutelného snímku).

Svébytné zpracování melodramatických námětů, jež by se jinak dobře vyjímaly v pokleslé mýdlové opeře, je Almodóvarovou mistrovskou specialitou. Předvádí ji také ve svém novém filmu Paralelní matky, i když hrdinové i jejich tvůrce jsou již mnohem méně odvázaní a prostořecí. Nicméně když je například potřeba rychle sblížit postavy, nebo se naopak některé z nich pro účely příběhu promptně zbavit, je to opět starý dobrý Almodóvar, jenž takové situace řeší s nonšalantní bezstarostností. A zatímco u méně geniálního filmaře by to bylo nesnesitelné, zde vzniká umění.

Pochybnosti hlodají

Po dvaadvaceti letech tu opět září Penelope Cruzová v roli nastávající matky, pochopitelně se ale tentokrát nachází v jiné životní situaci. Janis je zkušená žena, úspěšná fotografka, příjemně překvapená nečekaným početím. Došlo k němu v rámci sblížení s archeologem Arturem, na nějž se Janis obrátila s žádostí o pomoc při otevření hromadného hrobu s tělem svého pradědečka, zavražděného ve španělské občanské válce. Tato linie je ve filmu důležitější, než to pak nějakou dobu může vypadat – pozornost se totiž záhy upře k zdánlivě nesouvisejícímu tématu.

V porodnici se Janis seznámí s mladičkou Anou (Milena Smitová), která paralelně s ní přivede na svět dítě. Podstatně méně chtěné – je totiž, jak se časem vyjeví, plodem sexuálního násilí. (Kdo by chtěl důkaz Almodóvarova zvážnění a ukáznění, může srovnat jeho nynější přístup k fenoménu znásilnění s filmem Kika z roku 1993; jeho hvězda Rossy de Palma je ostatně přítomna i v Paralelních matkách jako Janisina kolegyně a kamarádka Elena.) Další matkou v příběhu (a další herečkou mezi Almodóvarovými postavami) je matka Any Teresa – ta teprve teď začíná umělecky prorážet, dceřino těhotenství těžce nese a nedokáže se Aně věnovat tak, jak by bylo zapotřebí. Zároveň trpí výčitkami, že společně s bývalým manželem totálně zničila Anino dětství a dospívání.

Narození obou dětí je nicméně nakonec radostná záležitost. Dokud Arturo nezjistí, že se mu jeho dcera nepodobá a pochybnost začne hlodat i v Janis. Opravdu je možné, že by byly děti v porodnici zaměněny?! Janis si nechá udělat genetický test rodičovství...

Poctivost k předkům i potomkům

Bez ohledu na to, jak se děj dál vyvine, je taková situace katalyzátorem morálních i praktických dilemat. Janis a Ana se odloučí a znovu potkají (přičemž se ukáže, že Ana je lesba), jejich paralelní mateřství je spojuje i rozděluje. Janis bojuje s pokušením sobectví a bezohlednosti, ale prožité peripetie nakonec dokážou nejen samotné matky, ale i lidi v jejich okolí posunout na novou úroveň sounáležitosti. Pedro Almodóvar sice uvádí, že postavy v jeho novém filmu jsou velmi odlišné od těch, které se dosud v jeho filmografii objevily, ale vyznění snímku je ve svém rány zacelujícím smíření shodné třeba právě se zmíněným filmem Vše o mé matce.

A kde je v tom všem zakopaný pradědeček, jenž byl zavražděn v občanské válce? Tady je možná nejlépe odcitovat režisérovo vysvětlení: „Kvůli zvláštním okolnostem je Janis nucena žít v naprostém rozporu mezi historickou pravdou (její pradědeček byl pohřben v masovém hrobě) a svou intimní pravdou týkající se její dcery. Tohle morální dilema je středem příběhu, díky kterému je Janis složitou, velkorysou, rozporuplnou a dokonce zlovolnou postavou.“ Postavě Janis se těžko žije ve lži, když zároveň usiluje o sdělení pravdy o minulosti. Poctivost k předkům musí následovat i poctivost k současníkům a potomkům.

Propojení dvou linií Paralelních matek zůstává i s tímto vysvětlením poněkud krkolomné a společenská angažovanost působí snad až moc snaživě. Ale je to tak, jako u Almodóvara vlastně vždycky: nemusíme na jeho přemrštěnou hru nutně přistupovat, ale potom se o leccos podstatného ochudíme.