Petr Hruša jako jeden ze sedmi statečných. Tolik je u nás mezinárodních basketbalových rozhodčích

Opravdu je pouze sedm mezinárodních basketbalových rozhodčí v České republice?
Ano, momentálně nás je sedm mezinárodních basketbalových rozhodčích, což je na jednu stranu poměrně velké číslo. Protože celkem je v České republice zhruba 600 rozhodčích, kteří rozhodují basketbal. A z nich pouze 32 píská naši nejvyšší basketbalovou soutěž Kooperativa Národní basketbalovou ligu.

Basketbal býval sport vysokoškoláků. Dnes už to tak úplně není, ale stále platí, a nechci se nikoho dotknout, že ho hrají inteligentní lidé.
dr. Petr Hruša, mezinárodní basketbalový rozhodčí, vedoucí Katedry rekreologie a cestovního ruchu FIM UHK

Jak jste se dostal mezi těch sedm statečných?
Ta cesta byla poměrně dlouhá, protože jsem začínal s basketbalem v Přelouči, když mi bylo 13 let. Hrál jsem a potom jsem se dostal zajímavým způsobem k pískání. Jednou nepřijel na zápas jeden rozhodčí a trenéři se ptali, jestli by nechtěl někdo pomoci. Taková to byla náhoda.

Takže vás to hned chytlo, když jste si poprvé zapískal na píšťalku?
Ano, strašně mě to bavilo. A pamatuji si, že už ten první zápas, když jsem vlastně neměl ještě žádné zkušenosti jako rozhodčí, tak byl strašně zajímavý a všichni se mi smáli. Což mě přimělo k tomu, abych si udělal rozhodcovskou licenci a začal se tomu věnovat trošku více. Až jsem postupně došel až na mezinárodní scénu.

Čtěte také

Pamela Therese Effangová, kapitánka hradeckých lvic, sportovního týmu desetiletí v krajském městě

Prý jste jako kluk na basketbalové tréninky cestoval do Přelouče každý den z vesnice na kole?
Každý den ne, tréninky byly tak dvakrát či třikrát týdně, ale opravdu jsem na ně jezdil na kole za každého počasí. Protože od nás nebylo spojení, nebylo možné se tam nějakým jiným způsobem dostat. Vyšehněvice jsou nějakých 11 km od Přelouče. Takže na trénink tam a potom zase pěkně zpátky. Taková hezká životní sportovní průprava.

Co vlastně musí člověk udělat pro to, aby se mohl stát mezinárodním rozhodčím?
Má to několik schůdků. První je, pokud chce člověk začít pískat, musí si pod krajskou organizací udělat rozhodčího třetí třídy, což je takové víkendové školení. Potom píská zápasy, postupně se dostává na české palubovky, to znamená na soutěže řízené Českou basketbalovou federací. Pak jsem si udělal školení druhé a první třídy, to už můžete rozhodovat soutěže Národní basketbalové ligy. Ale samozřejmě musíte se tam postupně propracovat. Protože rozhodčí jsou rozděleni na několik skupin. Musíte projít takovým sítem než si ve federaci řeknou, ano, ten za to stojí, pošleme ho výš.

Čtěte také

Pamela-Therese Effangová, to je „hrdá hradecká lvice s africkými kořeny“ a moc šikovnýma rukama

A potom mezinárodní soutěže?
Já jsem se do naší nejvyšší soutěže dostal v roce 2005 a po čtyřech letech mě Česká basketbalová federace vybrala a poslala na mezinárodní zkoušky, které se konaly s odstupem jednoho roku na dvou místech. První byla v Antalyi v Turecku a potom v roce 2010 v německém Mannheimu při neoficiálním mistrovství světa hráčů do 18 let. Tam jsem dostal licenci a začal pískat mezinárodní soutěže.

Basketbal je vaše celoživotní láska, určitě ke sportu vedete i své studenty ve škole, ne?
Samozřejmě. My na Katedře rekreologie a cestovního ruchu nabízíme mnoho pohybových aktivit pro studenty celé univerzity.

To zní tak krásně, rekreologie. To se tam u vás studenti rekreují?
Zní to zajímavě. Před několika lety jsme měli tříletý bakalářský obor Sportovní management, který momentálně bohužel už nemáme. Ale byl strašně fajn, protože tam chodili velice zajímaví studenti a vrcholoví sportovci. Chodila k nám například Eva Vrabcová Nývltová, naše olympionička, Pavel Petřikov, judista, chodil tam David Dvořák, MMA zápasník, shodou okolností Pavel Orel, což je momentálně mezinárodní fotbalový rozhodčí. Kolega, který bydlí asi 100 metrů přes louku ve Vysoké nad Labem. Několikrát jsem ho pozval i na naše semináře basketbalových rozhodčích, protože si myslím, že interakce a výměna zkušeností fotbalových a basketbalových rozhodčí se může pozitivně promítnout zejména v komunikaci s hráči.

Petr Hruša je jedním ze sedmi mezinárodních basketbalových rozhodčích u nás|foto:archiv Petra Hruši

Na fotbale to někdy bývá dost drsné, když rozhodčí něco pískne. Jak je to u basketbalu? Také se dostáváte do ostřejších situací?
Občas se to stane, ale opravdu zřídkakdy. V porovnání s fotbalem, kam chodí samozřejmě větší množství lidí a je to u nás sport číslo 1. Říkal jsem si, že třeba s dětmi bych na fotbal k nám asi nešel, protože si myslím, že to prostředí není tak kultivované. Lidé se tam chodí doslova vyřvat.

Čtěte také

Hradecké Lvice dokázaly táhnout za jeden provaz. A dotáhly sezónu k úžasným úspěchům

Oproti tomu na basketbal chodí výrazně méně lidí, u nás je nejvyšší návštěvnost momentálně asi v Pardubicích, kde chodí průměrně 1 000 diváků. A ti se jdou podívat na sport. Stále říkám, že basketbal je sport vysokoškoláků, což samozřejmě historicky bylo. Dnes už to tak není, ale podle mne stále platí, a nechci se nikoho dotknout, že ho hrají inteligentní lidé. Občas se nějaký hrubián objeví mezi diváky, ale konfliktních situací tam určitě není tolik jako na fotbale.

Jaké jsou vaše největší zážitky z pískání velkých mezinárodních basketbalových zápasů? Určitě jste zažil i nějaké obrovské návštěvnosti.
Zažil jsem velké návštěvnosti, asi největší to bylo, když jsem byl na univerziádě v Tchaj-peji, tam jsme hráli v nové hale, kterou postavili právě kvůli univerziádě. Tam byla kapacita asi 20 000 diváků, což pro mě bylo něco nového a nepoznaného. 20 000 diváků, to byl opravdu velký zážitek. Člověk když tam stál, tak si říkal, to je přesně to, proč to dělám a proč mě to baví. Diváci, kteří podporují oba týmy, to je krásné.

Petr Hruša ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Máte také sen, že byste si chtěl zapískat nějaký zápas?
Tak mně už je 43 let a basketbaloví rozhodčí pískají do 50, což je limit. Sen by určitě byl dostat se na olympiádu, ale myslím si, že to momentálně není reálné. Ale nikdy neříkej nikdy.

Celý rozhovor Jakuba Schmidta s Petrem Hruškou si můžete poslechnout v našem audioarchivu.