Pokud je pro vás šestka osudové číslo, nejste sami. Stejně to má i Manchester United, jedna z nejslavnějších fotbalových značek planety. Šestého února 1958 při letecké katastrofě v Mnichově zahynula velká část legendárního týmu Matta Busbyho – a šestého listopadu 1986 začala éra nejúspěšnějšího trenéra v dějinách klubu. Ve funkci byl přes čtvrt století a posbíral 38 trofejí. Od nástupu Sira Alexe Fergusona na Old Trafford uplynulo pětatřicet let.
Nepřijel přes půl světa jen tak na výlet, nechtěl končit už po prvních třech zápasech. Jenže přesně takhle to dopadlo, v mexickém městě s nevyslovitelným názvem Nezahualcóyotl se naplnil nejčernější scénář.
Když se blížil konec bezgólové partie Skotska s Uruguayí, Alex Ferguson u střídačky na Estadio Neza smutně hleděl před sebe. Na mistrovství světa 1986 zaskakoval za doyena Jocka Steina, jenž po kvalifikačním epilogu zemřel na infarkt, ale Skotové vypadli už ve skupině. Jedna remíza, dvě porážky, skóre 1:3 a poslední místo.
Černovlasému trenérovi s pečlivě uvázanou kravatou pod krkem bylo čtyřiačtyřicet. Po deseti utkáních se rozloučil se skotskou reprezentací a vrátil se do Aberdeenu, kde rozjel už devátou sezonu v kuse.
Pár měsíců předtím odmítl nabídku Arsenalu, protože měl plnou hlavu mistrovství světa a navíc by do Londýna měl jít bez svého oblíbeného asistenta Waltera Smitha, jenž se už předtím domluvil s Glasgow Rangers. Mimochodem, kromě Arsenalu se spekulovalo i o dalších adresách typu Liverpool či Tottenham.
V Aberdeenu měl Ferguson své jisté. I volnou ruku. Třikrát s týmem vyhrál ligu a ve třiaosmdesátém dokonce Pohár vítězů pohárů. „Cítil jsem, že jsem s Aberdeenem dosáhl všeho, co šlo,“ vzpomínal po letech. „Byl jsem mladý, hladový a tušil jsem, že nejlepší volbou by pro mě mohl být odchod do Anglie.“
Podobně to viděl klubový boss Dick Donald, jenž měl s Fergusonem skoro až nešéfovský vztah. I on věděl, že je trenérovi Skotsko malé a že by se mohl stěhovat na jih. „Alexi, je jen jeden klub, který tě uspokojí. Manchester United,“ pravil Donald někdy během léta 86.
Náhoda, nebo svévole osudu?
Tak či tak, Ferguson stejně jako spousta koučů z generací před ním i po něm těžil z neúspěchu kolegy. Konkrétně smolaře Rona Atkinsona, jemuž se za čtyři sezony nepodařilo utnout skoro dvacet let dlouhé čekání na titul (nikdy neskončil výš než třetí) a po třinácti kolech ročníku 86/87 se United krčili na devatenáctém, posledním bezpečném místě.
Rudí ďáblové? Kultovní přezdívka na partu z Manchesteru tenkrát neseděla ani omylem. Tím spíš, že 4. listopadu přišlo vyřazení z Ligového poháru – po debaklu 1:4 se Southamptonem. Tohle už Atkinson neustál.
Další v řadě?
Rok 1986 byl pestrý. Nejen Evropu vyděsil výbuch jaderné elektrárny v Černobylu, Švédsko oplakávalo šokující vraždu předsedy vlády Olofa Palmeho a britská premiérka Margaret Thatcherová se chystala na svoje poslední vítězné volby, které se konaly napřesrok.
Fotbal bude mít šestaosmdesátý navěky spojený s Diegem Maradonou, dobou vtipně krátkých trenýrek a historickým střídáním na Old Trafford: sesazeného Atkinsona vystřídal Alex Ferguson, jenž sotva mohl tušit, že přišel na svoji poslední a zároveň nejsladší trenérskou štaci. Na štaci, která bude trvat skoro sedmadvacet let, což je v bláznivém fotbalovém světě totální unikát.
Čistě pro srovnání, Fergusonův rival Arséne Wenger vedl Arsenal 22 sezon a aktuálně nejdéle sloužící kouč v české lize – pardubický Jiří Krejčí – je u týmu sedm roků.
„Ačkoliv jsem měl po přesunu z Aberdeenu na jih neochvějnou víru ve vlastní schopnosti, nikdo nemohl tušit, že všechno dopadne až takhle skvěle,“ napsal Ferguson v autobiografii Můj příběh.
Ve čtvrtek 6. listopadu 1986 přicházel jako perspektivní kádr, ovšem v téhle pozici byli i všichni jeho předchůdci, kteří se nezvládli ani přiblížit odkazu ikonického Matta Busbyho.
Irský elegán Frank O‘Farrell, jehož si vybral sám velký Busby, se pakoval už po roce a půl.
Tommy Docherty musel skončit kvůli pletkám s manželkou klubového fyzioterapeuta.
Davea Sextona trofeje míjely – v lize byl nejvýš druhý a v roce 1979 prohrál finále FA Cupu.
A o Atkinsovi už byla řeč, poslední titul pro United měl štítek s dávným letopočtem 1967.
„Ron po odchodu z klubu neprojevil ani náznak zatrpklosti a měl pro nás jen slova chvály,“ psal Ferguson o Atkinsonovi.
Po premiéře ovšem na chválu nedošlo, United dva dny po nástupu nového trenéra prohráli 0:2 v Oxfordu a Alex F. věděl, že má před sebou moře práce. Bylo by příliš troufalé hned po prvním zápase tvrdit, že nováček ze Skotska bude jen dalším v řadě, ovšem ani on sám by tehdy nevsadil na to, že vykročil na cestu k fotbalové nesmrtelnosti.
Druhá bitva? 0:0 v aréně Norwiche, nový kouč pořád čekal na první gól.
Před domácím duelem s Queens Parkem vyšel tunelem na trávník a zamával zvědavým fanouškům, na Old Trafford jich přišlo 42 tisíc. Dánský obránce John Sivebaek vystřelil výhru 1:0 – a Ferguson se poprvé nadechl. První vítězství ještě mohl věnovat svojí mamince Elizabeth, jež pár dnů nato zemřela na rakovinu plic. Bylo jí čtyřiašedesát.
Dopili jste, pánové
Když přišel o matku, práce pro něj byla nejlepší terapií. Jeho první úkol na nové adrese? Vylepšení disciplíny. Nebo ještě přesněji a bez vytáček: vymýcení alkoholismu. Drinking culture, jak půvabně píší kolegové v Anglii, byla tenkrát v týmu dost rozšířená. Ve velkém pili nejen mazáci Bryan Robson s Paulem McGrathem, ale i třeba mladý útočník Norman Whiteside, jehož talent srovnávali s králem fotbalových flamendrů Georgem Bestem.
Na zavádění nových pořádků měl Ferguson docela dost času, protože United většinou hráli jen jednou týdně. Zbyly jim pouze domácí soutěže, jelikož anglické kluby do evropských pohárů po řádění liverpoolských chuligánů v Bruselu 85 pět let nesměly.
Ferguson se řídil radou svého velkého vzoru Jocka Steina, jenž mu o hráčích říkal: „Nesmíš se do nich zamilovat.“
Od mládí byl výtečný psycholog a v trenérské praxi mu pomáhaly zkušenosti z civilu: kdysi v Glasgow provozoval dvě hospody a taky dělal závodního důvěrníka v govanských loděnicích, kde se o životě naučil nejvíc. „Ledacos jsem zjistil o lidech, jejich snech i frustracích. Tyhle poznatky příhodně doplnily moje úsilí pochopit fotbalové řemeslo, i když tehdy jsem to ještě netušil,“ psal Ferguson.
Odjakživa byl pruďas – a v United se mu tahle vlastnost náramně hodila. Bavilo ho držet svoje chlapce v napětí a o jeho proslulém poločasovém fénu, kdy řevem obrátil kabinu vzhůru nohama, snad ani nemusíme vyprávět.
„Každý zápas je otázkou života a smrti, musíme vyhrát stůj co stůj. Jsme Manchester United a nemůžeme si dovolit klesnout na úroveň ostatních týmů,“ opakoval svým chlapcům.
Byl přísný i sám na sebe. Ráno vstal v šest a v sedm už pochodoval po tréninkové základně. „Člověk musí za všech okolností zvolit těžší cestu,“ říkal o své životní filozofii.
Hned od prvních dnů ve funkci přemýšlel o přebudování týmu, kterému fatálně chyběl třeba spolehlivý střelec. Atkinson v létě 1986 za dva miliony liber prodal kanonýra Marka Hughese do Barcelony a z Nottinghamu přivedl Petera Davenporta, jenž se na Old Trafford trápil.
V každém přestupovém okně Ferguson chytře doplňoval a omlazoval kádr. Kromě toho oživil klubovou akademii, do United chtěl stahovat talenty nejen z okolí, ale i z celé Anglie. Stálo to spoustu peněz, ovšem zkraje devadesátých let začaly přicházet výsledky. Co jméno, to diamant: Ryan Giggs, Paul Scholes, Gary a Phil Nevilleové, Nicky Butt, David Beckham …
Áčku dal novou tvář během necelých pěti let. V roce 1991 zůstali v týmu jen tři hráči, kteří pamatovali Fergusonův nástup: polepšený záložník Bryan Robson, z něhož se nakonec stal nejdéle sloužící kapitán v historii United, šikovný univerzál Clayton Blackmore a náhradní brankář Gary Walsh. Na jména Ferguson nehleděl, sbalit se musely i největší hvězdy včetně Franka Stapletona či Gordona Strachana.
Časem se vrátil čarostřelec Hughes a postupně se dával dohromady tým, který zářil v devadesátých letech: Gary Pallister, Paul Ince, Denis Irwin, Mike Phelan nebo blonďatý dánský gólman Peter Schmeichel. Pikantní je, že pod mnoha posilami býval podepsaný Fergusonův bratr Martin, jenž strávil spoustu času monitorováním evropských hráčů.
Posedlost JFK
Jednadvacáté čili předposlední místo z poloviny listopadu 86 bylo Fergusonovým dnem, hůř už v jeho premiérové sezoně nebylo. Netrápil se tím: razil teorii, že i v krizi člověk ukazuje sílu. „Občas jsou porážky tím nejlepším výsledkem. Schopnost zareagovat na nepřízeň osudu je přednost,“ napsal v Mém příběhu.
Do konce roku United prohráli už jen dvakrát a fanouškům zpříjemnili vánoční Boxing Day vítězstvím 1:0 v chrámu mistrovského Liverpoolu. Kdo do té doby o novém trenérovi pochyboval, pomalu začal měnit názor.
Na jaře Fergusonovi chlapci prohráli jen pětkrát a skončili jedenáctí, přesně uprostřed tabulky First Division. Kdo by na to vsadil 6. listopadu 86?
Jeho láska k fotbalu byla nekonečná, ale doma v hrabství Cheshire uměl relaxovat i jinak. Třeba s přáteli ze Skotska, kteří k němu často jezdili. Bývaly to veselé večery: když si Ferguson jednou hrál na Franka Sinatru a se zavřenýma očima zpíval jeho Moon River, všichni utekli do vedlejší místnosti.
Naučil se znát a archivovat víno a po večerech si rád pročítal životopisy slavných. Hodně se zajímal třeba o atentát na Johna Fitzgeralda Kennedyho: „Postupem času se u mě vyvinul až vědecký zájem o to, kdo ho zabil, jak a proč.“ Kennedyho fotky měl vystavené i v kanceláři.
Pomáhalo mu i dokonalé zázemí. Manželka Cathy na něj doma čekala po každém zápase, vždycky zůstávala vzhůru dlouho do noci. Marně jí pokaždé telefonoval, ať se o něj nebojí a jde spát.
„Vždycky mi byla oporou, ať už jsem otočil klíčem ve dveřích kdykoliv,“ vyznal se.
Lady Fergusonová se většinou držela v ústraní, ovšem v listopadu 2012 překvapila, když kývla na nabídku odhalit manželovu sochu na Old Trafford. Měří tři metry a je z bronzu.
„Přežil jsem svoji smrt,“ vtipkoval Sir Alex.
První trofej
Sochu by v Manchesteru nikdy neměl, kdyby se nemohl opřít o bezmeznou důvěru šéfů. Po druhé sezoně Fergusona chválili, pohled na finální tabulku byl pro United sladký: druhé místo, devět bodů za šampiony z Liverpoolu. Jenže pak přišel propad na jedenáctý flek a v ročníku 1989/90 peprné spekulace o vyhazovu, který požadovala i část fanoušků. Kdo ví, jestli by ho zachránila klubová legenda Bobby Charlton, jenž měl pro Fergusona slabost.
V zimě se nepovedlo vyhrát jedenáct ligových zápasů za sebou a Ferguson si přestával být jistý svojí židlí. Spasila ho zlatá jízda FA Cupem, která vyvrcholila ve Wembley: na první finálový pokus United remizovali s Crystal Palace 3:3 – a pět dnů nato v opakovaném zápase vyhráli 1:0.
„Už se nedozvíme, jak blízko jsem byl vyhazovu, neboť se o tomhle rozhodnutí ve vedení United nakonec nehlasovalo. Avšak bez tohoto vítězství mohla klub zachvátit nespokojenost,“ psal Ferguson o své první trofeji po necelých čtyřech letech ve funkci.
Triumf v FA Cupu upevnil jeho pozici a zvedl sebevědomí celému týmu, který se v devadesátých letech vrátil na dávno ztracené pozice.
První důkaz přišel už v jednadevadesátém, když United hned v první sezoně báječně využili návratu anglických týmů do Evropy a cestou do finále Poháru vítězů pohárů inkasovali jen třikrát. Pokud si na finále v Rotterdamu nepamatujete, tady je krátká připomínka: hrdinou večera byl manchesterský útočník Mark Hughes, jenž se proti Barceloně podepsal pod oba góly a jeho tým si po výhře 2:1 vychutnal první evropskou trofej od roku 1968. Netypicky v bílých dresech. „Na hřiště přišli v bílém jako andělé, ale pak se v nich probudili rudí ďáblové,“ líčily španělské deníky.
Zbýval už jen návrat na anglický trůn, který přišel symbolicky v první sezoně nové Premier League. Ferguson se po dvou druhých místech dočkal v ročníku 1992/93, kdy United ovládli ligu s desetibodovým náskokem před druhou Aston Villou. První titul po čtvrt století slavili i díky nejpevnější ligové obraně a druhé nejproduktivnější ofenzivě, které od poloviny sezony výrazně pomáhal Eric Cantona, francouzská posila z Leedsu.
Hned v následující sezoně United titul obhájili, což se jim povedlo i v letech 96 a 97, a na přelomu tisíciletí si jako první v historii Premier League dokráčeli pro zlatý hattrick. Právě tehdy se zrodila Fergusonova image kouzelného dědečka, který umí zázraky na počkání. Mimo jiné proto, že v té době měl nejlepší tým na světě.
Jen namátkou: Peter Schmeichel, Gary Neville, Jaap Stam, Ryan Giggs, David Beckham, Roy Keane, Paul Scholes, Andy Cole, Dwight Yorke… Tahle parta byla nezastavitelná.
Šok v Barceloně
Vzpomenete si, co jste dělali ve středu 26. května 1999? Pokud ne, zkusíme vám pomoct: možná jste seděli u televize a žasli. Stejně jako hvězdy Bayernu Mnichov, který se ve finále Ligy mistrů díky brzké trefě Maria Baslera sápal po stříbrném poháru se dvěma uchy.
Dokud nezačali řádit žolíci Teddy Sheringham a Ole-Gunnar Solskjaer, dnešní trenér United.
První v 91. minutě vyrovnal, druhý v 93. vystřelil Fergusonovi první triumf v Lize mistrů. Oblíbené sportovní klišé o tom, že se musí bojovat až do konce, se v tomhle případě naplnilo vrchovatě.
„Už jsem se smiřoval, že nám to letos asi nevyjde, ale pak přišel největší okamžik mého života. Hráčům jsem nic neříkal, jen jsem je při objímání poslintal,“ líčil Ferguson v euforii na konci pohádkového večera v Barceloně.
United tenkrát z nebe možná pomáhal i sám Matt Busby, jemuž by toho dne bylo devadesát. V roce 99 by se za svůj srdcový klub nestyděl: kromě Ligy mistrů vyhrál FA Cup i Premier League, tu o pouhý bod před Arsenalem. Ferguson dostal odměnu přímo od Jejího Veličenstva královny Alžběty II., která jej povýšila do šlechtického stavu a udělala z něj Sira.
Bylo by toho vážně hodně, na co bychom ještě mohli vzpomínat.
Na kupu skandálů. S rozhodčími, novináři či prominentním záložníkem Beckhamem, jehož vzteklý trenér napálil letící kopačkou přímo do obličeje. „Bizarní moment. Kdybych se o to chtěl pokusit znovu, už bych to takhle netrefil,“ omlouval se Ferguson.
Na mytický Fergie time. Během něj si na konci zápasu před rozhodčím významně poklepával na hodinky – a sudí často nastavili víc, což pak zkoumali i vědci.
Na dlouhý nervák v Moskvě. Hluboko po půlnoci United v roce 2008 vyhráli finále Ligy mistrů s Chelsea až v sedmé sérii napínavé penaltové loterie.
Na bláznivý epilog Premier League 2011/12. Fergusonovi hoši už skoro měli v kapse titul, ale díky dvěma gólům v nastaveném čase nakonec slavil manchesterský rival City. Tehdy poprvé a zatím naposledy rozhodlo o šampionovi Premier League skóre.
A co třeba dojemná rozlučka? Třetí květnovou sobotu roku 2013 United pobavili remízou 5:5 s West Bromwichem. Fergusona naoko naštvala děravá obrana: „Byla v troskách!“ Po zápase ale zjihnul, když od svých chlapců dostal luxusní rolexky z rodného roku 1941 – nastavené na 15.03, což je čas, kdy se vyklubal na svět.
Po sedmdesátce mu ubývala energie a taky chtěl končit jako vítěz. Vyšlo mu to. Se svým týmem oslavil třináctý titul a poklonil se mu nejen stoper Rio Ferdinand. „Díky za všechno, šéfe. Vaše pracovní morálka, touha po vítězství a schopnost udělat z nás ještě lepší hráče nemá obdoby,“ vzkázal jeden z tehdejších lídrů United.
Ještě jeden kouzelný detail z ostře sledovaného loučení: na aukčním serveru eBay se prodala žvýkačka, kterou Sir Ferguson během zápasu údajně převaloval v ústech. Finální cena za nezvyklou relikvii v ozdobné skříňce ze skla a dřeva? Téměř 390 tisíc liber, čili skoro dvanáct milionů korun. Celá suma šla na charitu.
S milovanými United žije Ferguson dál. I na prahu osmdesátky, kterou oslaví letos na Silvestra. Nepřekvapilo, když vyšlo najevo, že měl prsty v letním comebacku portugalské superstar Cristiana Ronalda na Old Trafford.
„Proč bys chodil do City? Vrať se k nám,“ slyšel Ronaldo v telefonu od svého osudového trenéra, jenž ho ještě jako teenagera vytáhl ze Sportingu Lisabon.
Poslechl.
Siru Alexovi se neodmlouvá.
Dnes i před 35 lety, kdy to všechno začalo.
Legendární trenér Alex Ferguson
Věk: 79 (31. prosince 1979 v Glasgow)
Profese: bývalý fotbalový útočník a trenér
Hráčská kariéra: Queen´s Park (1957-60), St. Johnstone (1960-64), Dunfermline Athletics (1964-67), Glasgow Rangers (1967-69), Falkirk (1969-73), Ayr United (vše Skot./1973-74)
Reprezentace: za A-tým Skotska 4 zápasy/4 góly
Největší úspěchy: nejlepší střelec skotské ligy (1966), 2x vítěz druhé skotské ligy (1963, 1970)
Trenérská kariéra: East Stirlingshire (1974), St. Mirren (1974-78), Aberdeen (vše Skot./1978-86), reprezentace Skotska (1985-86), Manchester United (Ang./1986-2013)
Největší úspěchy: vítěz Poháru vítězů pohárů a evropského Superpoháru (obojí 1983), 3x mistr Skotska (1980, 1984, 1985), 4x vítěz skotského poháru (1982, 1983, 1984, 1986), vítěz skotského Ligového poháru 1986, souhrn trofejí v Manchesteru United najdete níže
2 - Tolik mistrovských hattricků má s Manchesterem United: první se mu povedl v období 1999-2001, druhý v letech 2007-2009.
210 - Tolik hráčů pod ním nastoupilo během necelých sedmadvaceti let v Manchesteru United. Mezi nimi byl i jeden Čech – záložník Karel Poborský .
1500 - Tolik odkoučoval soutěžních zápasů Manchesteru United. První prohrál (0:2 s Oxfordem), poslední remizoval (5:5 s West Bromwichem).
ÉRA ALEXE FERGUSONA V MANCHESTERU UNITED
6. listopadu 1986 – 19. května 2013
(26 let, 6 měsíců, 13 dnů)
BILANCE
895 výher – 338 remíz – 267 porážek, bodová úspěšnost 67 %
38 TROFEJÍ
13x vítěz Premier League (1993, 1994, 1996, 1997, 1999, 2000, 2001, 2003, 2007, 2008, 2009, 2011, 2013)
5x vítěz FA Cupu (1990, 1994, 1996, 1999, 2004)
4x vítěz Ligového poháru (1992, 2006, 2009, 2010)
10x vítěz anglického Superpoháru/Community Shield (1990 spolu s Liverpoolem, 1993, 1994, 1996, 1997, 2003, 2007, 2008, 2010, 2011)
2x vítěz Ligy mistrů (1999, 2008)
1x vítěz Poháru vítězů pohárů (1991)
1x vítěz evropského Superpoháru (1991)
1x vítěz Interkontinentálního poháru (1999)
1x vítěz MS klubů (2008)
VYBRANÉ OSOBNÍ ÚSPĚCHY
2x nejlepší klubový trenér světa podle IFFHS (1999, 2008)
1x Trenér sezony podle UEFA (1999)
11x Trenér sezony v Premier League (1994, 1996, 1997, 1999, 2000, 2003, 2007, 2008, 2009, 2011, 2013)
Nejlepší trenér prvních dvaceti sezon Premier League (za roky 1992-2012)
