Československé komunistické věznice rozdělovaly do tří skupin, podle toho, jací vězni do nich byli zařazováni. V první nápravné skupině panovaly nejmírnější podmínky a pouze lehká ostraha, naopak nejtěžší a nejpřísnější skupina byla „trojka“, kam patřili vrazi, násilníci a na doživotní odsouzení vězni.
Známé byly věznice jako Mírov, Valdice nebo Bory, méně známé pak Minkovice u Liberce, kde byla postavena továrna koncernového podniku Preciosa.
Kniha o Minkovicích, která vyšla na západě, udělala komunistům celosvětovou ostudu. Režim musel být zmírněn a v roce 1990 bylo vězení uzavřeno. Na svědectví se podívejte zde:
Pekelná práce lidi likvidovala
Věznice Minkovice v Šimonovicích-Minkovicích u Liberce vznikla na základě tajného rozkazu tehdejšího ministra vnitra ČSR Rudolfa Baráka z 1. 3. 1958 jako represivní zařízení komunistického režimu se zásadním vymezením. Kromě vězňů druhé nápravné skupiny zde byli primárně umisťováni právě političtí vězni, jimž Preciosa poskytovala práci v závodě přímo v objektu věznice. Do Minkovic byli kromě kriminálních recidivistů přednostně umísťováni vězni, kteří byli odsouzeni za tzv. politické paragrafy, zejména za pobuřování, podvracení a rozvracení republiky, další trestné činy proti republice a státům socialistické soustavy atd., ale i za tzv. "zástupné" trestné činy s politickým podtextem, což byl obvyklý "styl" české justice.
Areál společnosti Preciosa v Liberci - Minkovicích na leteckém snímku
Právě v továrně Precioza se vyráběla slavná jablonecká bižuterie… V továrně se prováděla válcová technologie, tedy broušení a leštění skleněných ověsů na lustry, rovinné broušení skleněné bižuterie - šatonů, korálků do náhrdelníků a umělých perel, a leštily se zde také měděné a mosazné trubky na lustry a ploškovala skleněná bižuterie. Práce byla strašlivá, podmínky opravdu otřesné a pracovní tempo zběsilé. Vězni odtud odcházeli jako naprosté trosky.
Pracovní proces
Vězni byli pouze po krátkém týdenním výcviku posláni do pracovního procesu, v němž museli plnit normu. Ta byla ale pro vězně dvojnásobná, takže nebylo možné úkol splnit. Pracovalo se šest dní v týdnu, každý den deset hodin. S přípravou a nástupy to dohromady činilo 12 hodin. Vězni museli pracovat na špatných strojích a na pokraji vyhladovění. Nejhorší práce byla na brusírně. Ti, kdo zde pracovali, se po čase potýkali s neskutečnou bolestí zad, protože měli v jedné ruce brusku a v druhé hadici s vodou, obojí s nimi škubalo a házelo, že bolest se nedala vydržet. Při tzv. hadích tancích muži brečeli únavou a bolestí a snažili se doslova vychytat pozici, ve které by je záda nebolela.
Zejména nováčkové nemohli vyžadovanému tempu stačit, takže vyráběli zmetky, za což byla potrestána celá skupina. A nováček byl potrestán spoluvězni – šikana tedy také naznala hranic. Bachaři samozřejmě tento druh násilí tolerovali.
Politický vězeň, ilustrační foto
Nesnesitelné podmínky vězňů
Hygiena na pracovišti byla katastrofální, stejně jako ochranné pomůcky. Ty prakticky neexistovaly, což u této práce znamená hazard se životem. Vězni kromě respiračních problémů trpěli ekzémy a vyrážkami a šíření kožních nemocí podporoval nedostatek vitamínů a živin a celková podvýživa, stejně tak nedostatek mýdla. Vězni se ani neměli kde omýt nebo kam pověsit montérky – a k tomu v létě dosahovala teplota v mačkárně korálků až 50 stupňů, a naopak v zimě zde byl mráz.
Vězni nedostávali dostatečně najíst, a když už, jídlo bylo nekvalitní - nahnilá zelenina, zatuchlá mouka a zkažené maso. TI, kdo splnili normu, dostávali stravenky – ti nejlepší za ně mohli dostat 10 deka sádla nebo levného salámu, nebo půl veky a dvě vajíčka.
Zdravotní péče byla likvidační a vězni pracovali často se zápalem plic, chřipkou a vysokými horečkami, do nemocnice byli převezeni jen ti, kdo umírali. Nebyly zde obvazy ani léky, o vitamínech samozřejmě ani nemluvě. A obdobně vypadaly i cely – na 30 m2 přebývalo 16 lidí na osmi kavalcích.
Bití a teror
Vězni byli běžně biti, a to dokonce pravidelně. Jedli ze země, protože jen tam bylo místo – vězeň musel omáčku bez masa a dva brambory vylít na zem a tam to následně sníst. Kdo to odmítl, byl zmlácen do bezvědomí. Každou druhou noc obcházela cely samovazby dvojice bachařů, kteří zmlátili každého vězně v cele. Sebevraždy se děly poměrně často, a na samotku, neboli „do díry“ se vězeň mohl dostat za cokoliv. Bachaři byli vyhlášení a obávaní.
Josef Vondruška
Kdo přežil rudé peklo
V Minkovicích například přežili rudé peklo i někteří známí disidenti, jako polistopadový ministr životního prostředí Ivan Dejmal, aktivista a šéf Pravého bloku Petr Cibulka, který se zde zbláznil, Pavel Wonka, který zde držel hladovku a následně zemřel na plicní a srdeční embolii ve vazební věznici v Hradci Králové, nebo disident a signatář Charty 77 Jiří Wolf, kterému zachránilo život jen to, že byl „za trest“ převelen do Valdic. Byli zde vězněni i
Jiří Gruntorád, Jiří Chum, Jiří Kubík, Bohumil Míla Petrovský a další.
Na svědectví vězňů se podívejte na videu:
Odhaduje se, že v komunistických vězeních po roce 1968 bylo zabito, zemřelo vyčerpáním, na nemoc či na pracovišti, nebo tam spáchalo sebevraždu celkem 4 500 lidí. Neskutečbým paradoxem je, že ve volbách v roce 2005 byl do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky za Liberecký kraj zvolen Josef Vondruška, člen KSČM a v letech 1972-1990 brutální „vychovatel“ (bachař vyššího stupně) z Minkovic. Ve funkci poslance parlamentu byl do roku 2010, ale v 70. a 80. letech patřil k nejbrutálnějším "bachařům" v Minkovicích.
Zdroje:
www.kriminal-minkovice.wbs.cz, www.pametnaroda.cz, cs.wikipedia.org
