Když jako Hujer klepe před profesorem matematiky Jandou na hodinky se slovy „Pane učiteli, už je čas, měli bychom jít“, není třeba se na ně dívat, stačí jen pozorovat obličej Václava Lohniského, který svým pronikavým pohledem scénu mistrně uhrál.
Když k němu přidal ještě pro něj typickou lišáckou úlisnost a podbízivost, vznikaly v jeho podání nevídané kreaturky. Kromě zmíněných nejznámějších rolí je toto patrné i z malé, nicméně brilantní role zlodějíčka Fouska ve Vorlíčkově Arabele.
„V jaké roli ho mám nejraději? Nabízí se jmenovat ty jeho nezapomenutelné – Chocholouška, Smrťáka a Hujera, ale mně se moc líbil v Lucerně z roku 1960. Hrál muzikanta Zimu,“ říká holický ochotník Luděk Kaplan, který na holického rodáka vzpomínal.
Lohniský se narodil 5. listopadu 1920 v tehdejší Dudychově ulici v domě číslo 135, jeho matka byla v domácnosti, tatínek byl holický politik. Lohniský vystudoval gymnázium v Úpici, poté se vrátil do Holic a na přání matky, která byla výrazně nábožensky založená, začal studovat bohoslovecký seminář v Hradci Králové.
„Po dvou letech ze studií zběhl. Ve skutečnosti byl pro svoji levicovou orientaci z této školy vyloučen. Jeho další kroky vedly do Prahy na Státní konzervatoř, kde v roce 1946 absolvoval obor herectví a v roce 1948 režie,“ popisuje Kaplan.
Ještě za války se uplatnil jako herec a režisér v divadle Větrník, po válce hrál a režíroval v divadle Disk, poté v Divadle mladých pionýrů. Krátkou, ale výraznou etapou jeho hereckého života byla angažmá ve Státním divadle v Ostravě a v Krajském oblastním divadle v Plzni. V roce 1956 se vrátil do Prahy a svůj další osud spojil s Divadlem S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou), kde pracoval jako šéfrežisér a v letech 1958 - 1965 byl zároveň i ředitelem.
Lohniský hrál ve 133 filmech, hlavní roli jednou
Na všech svých „štacích“ usiloval o žánrovou pestrost – v Plzni režíroval i opery, v Praze pak uvedl řadu klasických i moderních her. Za jeho ředitelování působil v Divadle SKN bezpočet vynikajících divadelních osobností a uskutečnila se zde řada československých premiér. Libeňské divadlo tehdy patřilo k nejsledovanějším v Praze. Jako režisér prezentoval české divadlo také v Evropě, často byl zván do Polska, režíroval v Bruselu nebo v Německu.
V roce 1969 obdržel titul „Zasloužilý umělec“. Václav Lohniský dostal příležitost hrát ve sto třiceti třech filmech a šestnácti seriálech. Z nich dva filmy a tři seriály natáčel v Německu. Film Panenství a kriminál byl jediným, který režíroval a napsal k němu i scénář. Sám byl do hlavní role obsazen pouze jednou, a to ve slovenském filmu „322“, kde hrál postavu muže, který se ocitá v nemocnici s podezřením na vážnou chorobu a přehodnocuje svůj dosavadní život.
Lohniský rozuměl svému řemeslu mistrně, moc dobře věděl, jak vést herce, co kolegové potřebují, navíc měl svoji jasnou vizi, jak přenést zvolené téma na divadelní prkna. K stáru toužil po tom, aby se do rodných Holic vrátil a v regionálních divadlech režíroval svoje nesplněné sny. Netajil se tím, že chtěl v lokálních divadlech uvádět třeba Hamleta.
Do rodného města se pravidelně vracel. Byť tady již neměl rodinné zázemí, pamětníci uvádějí, že chodíval na místa, která dobře znal.
„Jednou mezi nás přišel do ochotnického souboru. Tehdy už režíroval v Praze. Byla jsem tehdy mladá holka, připravovali jsme Lermontovovu Maškarádu, dostala jsem se moc do role, emoce mě dostaly. Tehdy ke mně přišel a důrazně, ale velice slušně mi řekl, že toto se mi nesmí stávat,“ vzpomíná na setkání s Lohniským Libuše Straková z Holic. Jak tato důchodkyně říká, jeho civilní projev k jeho mečivému hlasu nešel.
„Nemůžu zapomenout, jak byl vlídný. Tehdy mezi nás přišel do bytu, kde jsme tu velice náročnou Maškarádu četli. Když nás zastavil, jeho poznámky byly věcné, dokázal pochválit a tréma byla pryč. Tehdy byla velká zima on byl v Holicích na dovolené a jezdil na Kamence lyžovat. Režisér ochotníků bydlel v ulici, kudy Lohniský na lyžovačku jezdil, odchytil ho a pozval ho mezi nás,“ vzpomíná Straková.
A ještě jedno setkání s Lohniským Straková připomíná. Jejich rodiny totiž v Holicích sousedily. Významná měšťanská rodina Lohniských ale nelibě nesla pracovní dílnu, kterou rodina Vinařova (dívčí jméno Strakové) měla hned vedle. Z ní se často ozýval hluk vrtaček, pil a jiných strojů. Což na maminku Lohniskou příliš nebylo.
Dílna i rodina se nakonec kvůli expanzi firmy stěhovala jinam, ale když se na holické divadelníky přišel Lohniský podívat a ptal se ochotnice na jméno, bylo mu jasné, že před ním stojí jeho dávná sousedka. „Vinařová? Ty jsi Vinařová?“ opakoval tehdy její dívčí příjmení, o němž musel doma slyšet nejednu peprnou poznámku.
Václav Lohniský zemřel při natáčení filmu Krakonoš a lyžníci, kde ho stihl jeho třetí infarkt.
