Na televizní obrazovky se tahle píseň pak dostala v podání Evy Pilarové (alias Fitzpilarové, jak ji kdysi nazval Josef Škvorecký) v nahrávce s TOČRem Josefa Vobruby v roce 1964 pro pořad „Vysílá studio A“ v programu tehdejší Československé televize. Zažil jsem to. A rád na to vzpomínám. I na Jana Wericha v roli vodníka Čochtana, Zlatá stoka, okres Třeboň.
Zhruba po deseti letech napsal pan režisér Zdeněk Podskalský (podle divadelní hry národního obrozence Jaroslava Vrchlického) scénář k filmovému muzikálu „Noc na Karlštejně“, co v roce 1973 režíroval a natočil, aby se z toho stal bestseller klasiky filmových komedií ze zlatého fondu národní kinematografie. (Kdepak by asi byla ta dnešní mocensky arogantní slavná „naše jejich“ ČT se sledovaností a kvalitou, kdyby v archivu nebyly tyhle klenoty, jimž ta nynější tvůrčí elita nesahá ani po kotníky…)
Jednou z letmých souvislostí obou shora zmíněných odkazů je Jan Werich, kterého režisér Zdeněk Podskalský původně obsadil do role purkrabího, ale zasáhla cenzura tehdejší totality a Jan Werich v tom filmu purkrabího nehrál, (podobně, jako ani Jiřina Jirásková roli paní Ofky), zatímco ten purkrabí v podání Jaroslava Marvana byl pro něj tím posledním filmem, co pan Marvan ještě stihnul natočit. C´est la vie…
A právě z filmu „Noc na Karlštejně“ je velmi známá jedna okřídlená věta (nicméně i velice pravdivá – jak říkával Jan Werich – „to by se dalo tesat“), vyřčená tam císařem Karlem IV. ústy Vlastimila Brodského, a to, že: „Největší úctu před zákonem musí mít zákonodárce sám, i kdyby se mu to nehodilo.“ A jak je vidno po středě 10. listopadu 2021, tak ta věta by se nejen měla tesat, ale také by se pohříchu mohla těm sto osmi staronovým i jejich novým zákonodárcům v té Sněmovně dát za domácí úkol tisíckrát krasopisně opsat a pak to stokrát nechat doma podepsat. A to pod trestem odebrání mandátu, a jeho vrácení až na konci volebního období. A co mezi tím? Třeba veřejně prospěšné práce. (Jak údajně kdosi kdesi k tomu věcně poznamenal.) A proč? Inu:
Jakoupak asi – řečeno s otcem vlasti, císařem Karlem IV. – „úctu před zákonem“ o Jednacím řádu Sněmovny tady má těch 108 poslanců, a to bezprostředně po složení svého (právně, politicky, osobně, morálně, atd.) závazného poslaneckého slibu, že podle článku 23 odstavec 3 Ústavy jeden každý z nich slavnostně veřejně prohlásil i toto: „Slibuji, že budu zachovávat … zákony … svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“, když hned poté už nikomu z nich nevadila (a nadále jim nevadí) účelovost ohýbání, apod. eskamotérství s jejich základní procesní biblí – zákonem o Jednacím řádu Sněmovny – toť otázka přímo hamletovská. A kdo ví, možná už je i podobně fatální. Totiž – vyslat zrovna takto těm občanům, voličům a daňovým poplatníkům signál právě toho druhu hned na počátku nového 9. volebního období, a hned úvodem první schůze k ustavení orgánů vedení a „sekcí“ (výborů, komisí, atd.) nové Sněmovny – to tu za těch 32 let ještě nebylo – jsem v těch kruzích od počátku insajdr pamětník, a něco v tom stylu jsem zatím ještě nezažil – až letos. Našinec mohl ledacos vytušit z toho podivného cvrkotu už nějakou tu dobu před termínem voleb. Něco se možná dalo předpokládat, a něco se možná dalo i odhadovat. Nicméně bylo nutné počkat, „až doba otěhotní časem“ – čili až se to vyloupne. No, a stalo se podle těch jejich plánů. A už je to tu. A (řečeno s parafrází názvu jiného filmu) je to „ještě větší …, než jsme doufali“.
Zvládne Fialova vláda covid lépe než Babišova?Anketa
Takže k tomu zákonu o Jednacím řádu, který ve svém ustanovení § 77 v odstavci 5 říká, že: „K ustavení poslaneckých klubů na začátku volebního období jsou oprávněni poslanci zvolení do Sněmovny za samostatně kandidující politickou stranu…“ Aniž bych tu teď chtěl někomu radit, anebo někoho suplovat, kdo tomu někomu a správně poradit měl, tak (jen s odkazem na to, že už jsem hned po volbách o tom pár článků napsal, a to mimo jiné i s tím, že tu něco toho druhu hrozí, a že se to asi projeví hned na té 1. schůzi Sněmovny, ale že to už by asi mohlo být i „pozdě bycha honiti“), tak i teď je tu asi nutno znovu zopakovat, že to ust. § 77 odst. 5 je kogentní, takže je nelze nijak ohýbat, účelově interpretovat, a při tom rozšiřovat, či zužovat, apod. deformovat – je nutné zachovat výklad toho ustanovení přesně tak a velmi přísně tak, jak to tam zákonodárce formuloval. I to jsem tedy už dříve a s dostatečným předstihem důrazně avizoval. Ale – jak nám to nyní ta nová nomenklatura ukázala, tak jsem na to bohužel upozorňoval marně. Inu, jak se říká „komu není rady, …“
Objektivní skutečnost je taková, že je 5 stran (podle abecedy KDU-ČSL, ODS, Piráti, Stan, TOP09) co tu samostatně do Sněmovny nekandidovaly. Ty strany šly do těch voleb ve dvou různých předvolebních (či chcete-li volebních) koalicích, s těmi svými kandidáty na společných kandidátkách. Ale volební koalice není samostatná politická strana. Ani de facto, ale ani de iure – např. už proto, že tyhle volební koalice neměly (jako takové) právní subjektivitu. Aby ji měly, musely by předem splnit jiným zákonem přesně dané podmínky. Ale ani k tomu v jejich případě nedošlo. Takže ty koalice ani neměly (a doposud nemají – resp. ani nemůžou mít) tzv. legitimitu, resp. legitimaci k těm úkonům, co by teď rády činily, resp. co nelegitimně a neoprávněně činí. To zná každý průměrný právník, a měl by to znát i každý student práva, už tak někdy mezi 2. a 3. ročníkem studia. A každý nezúčastněný, nezaujatý, nezávislý, nepodjatý právník by to měl objektivně potvrdit. Neboli také to, že ti poslanci, co letos nebyli zvoleni za ty samostatně kandidující politické strany, (ale byli zvoleni v těch dvou koalicích bez právní subjektivity a tedy bez odpovídající legitimity na společných kandidátkách těch volebních koalic), tak ti poslanci dle toho shora citovaného zákona nejsou legitimně oprávněni k ustavení poslaneckých klubů. Čili ty jejich poslanecké kluby řádně podle zákona nevznikly. A tudíž ani řádně podle zákona neexistují. A co učiní, to neplatí. I to by mohl být jeden z možných výkladů. A kdo by ho chtěl zcela nepochybně a zcela jasně a zcela definitivně vyvrátit, má možnost. Jde však i o to, jakou má v reálu šanci. Nicméně – když to neudělá, tak bez boje (nejen právního) přizná, že ten jeden z těch možných výkladů je správný. A do třetice nutno zdůraznit, že ten § je kogentní.
„Dura lex, sed lex.“ Jak říká jedna prastará dějinami prověřená římskoprávní zásada.
Tak to jasně a jednoznačně plyne z kogentního charakteru a rigidní dikce toho § 77 odst. 5, a jiný výklad (a následně byť i voluntaristický přístup) zde tudíž není možný.
Pokud ale někdo postupoval jinak, pak zjevně v riziku střetu se zmíněnou kogentní dikcí zákona. Čili potažmo i s rizikem přinejmenším zjevné dubiozity. A s následnou možností zpochybnění všech úkonů toho druhu. A může být, že dotčené úkony jsou neplatné ex tunc (tj. od počátku). A to už je vážná věc. To už „nebude jen tak kulička“ jak – na adresu té povedené mocenské kamarily – říká císaři Rudolfu II. (respektive pekaři Matěji Kotrbovi v podání pana Wericha) alchymista Jeroným Scotta (takto Honza Skoták z Hrdlořez v podání pana Černého) ve slavném, a ejhle, i v aktuálně velmi současném filmu „Pekařův císař“. A odhadl to zcela přesně. Sic!
A podobně by se to středeční dění ve Sněmovně dalo komentovat i v případě volby (a předchozích návrhů, nominací, jednání, dohod, atd.) vedení Sněmovny – neboli z hlediska ust. § 116 odst. 1 Jednacího řádu PSP, kde se (a opět zcela kogentně) praví, že: „Návrhy na kandidáty pro volbu předsedy Sněmovny, místopředsedů Sněmovny, předsedů výborů a komisí Sněmovny … podávají volební komisi písemně poslanecké kluby, poslanecké kluby navrhují též členy výborů a komisí Sněmovny a návrhy na jejich počty.“
Vzhledem k tomu, že ve Sněmovně se řádně v souladu se zákonem ustavily jen dva poslanecké kluby, a to klub ANO a klub SPD, tak i v souladu se skutečností ze shora uvedeného v rámci kogentní dikce zákona plyne, že podle § 116 / 1 mohly podávat návrhy v uvedeném směru pouze kluby ANO a SPD – čili nikdo jiný. Jiné kluby totiž bez pochybností de facto i de iure momentálně ve Sněmovně nejsou = v souladu se zákonem se nemohly ustavit, takže podle práva ani nevznikly – leda snad v rozporu se zákonem. Ale to má ty problémy s tou platností – jak už bylo shora popsáno. Čili mohlo by tu jít mimo jiné i o to, že pokud právě kluby ANO a SPD samy nenavrhly ty nominace na ty posléze zvolené funkcionáře vedení Sněmovny z jiných stran, než jsou ANO a SPD, pak by ty dotčené nominace, i ta následná zvolení také vykazovaly ony znaky dubiozity, takže by mohly být zpochybněny, a to i jakožto právně neplatné ex tunc (tj. od počátku). A opět – každý má možnost zkusit právně vyvrátit i tuto tezi. Jistě nejen mou právnickou maličkost by velmi zajímalo, jak a čím by to chtěl právně čistě a seriózně (podle té kogentní dikce zákona) zdůvodnit, doložit a dokázat.
Pro více či méně zúčastněné i nezúčastněné pozorovatele ta nepřehlednost celé té komplikované schůze narůstala, když např. staronový poslanec Stanjura jednou něco říkal za „poslanecký klub ODS“ a jindy zase něco říkal za „poslanecký klub Spolu a PirStan“ a různě podobně. Jenže další problém by tu v souvislosti s tím nastal v tom, že právě za této situace, (do které se strany volebních koalic Spolu a PirStan dostaly samy), teď kvůli kogentní povaze toho ust. § 77 odst. 5, a kvůli té jejich jasné absenci právní legitimity, nemohou nyní ustavit např. ani poslanecké kluby Spolu a PirStan – i to by nebylo v souladu se zákonem – a tedy právně košer.
A navíc – jak se v tom všem pak má vyznat onen stále ještě logicky zdravě uvažující prostý lidský selský rozum – nota bene při té informační nouzi – když také staronový předseda volební komise ani poslancům v sále (čili potažmo ani veřejnosti) tam jasně nesdělil, kdo konkrétně a koho konkrétně navrhoval na ty nominace, atd. Tak to má potom k té neurčitosti oněch dotčených úkonů ještě o krok blíž. Při tom ze základních právních principů jasně plyne, že projevy vůle mají být činěny tak jasně, konkrétně, a určitě, aby pak nemohly vznikat pochybnosti, spory, ale ani z toho plynoucí negativní následky takových nejasných, či jinak pochybných, či sporných úkonů.
Zatím je však situace taková, že těch nejasností, pochybností, sporů a jim podobných negativ je tu víc, než dost, a že spíš přibývají, než aby tu byla vůle řešit to přehledně, jasně, a srozumitelně, i pro laickou veřejnost. Zatím se totiž kdekomu kdekoliv mohlo zdát, že se v tom nevyzná ani většina poslanců, a že řada lobbistů i jejich právníků tu na lidi válí betla, a že kdovíkdo kdovíodkud účelově tahá za nitky různých loutek, a že už je to lautr pimprlová tragikomedie k nekoukání. A dost lidí se mě na to takhle ptá. Jsem analytik, takže pro mě osobně je to velmi zajímavá sběrna informací. Ale o mě tu nejde. Tady jde o veřejnost. Jde o veřejný celospolečenský zájem. A o 10 miliónů konkrétních lidí. O jejich práva, a oprávněné zájmy. A o jejich konkrétní budoucnost.
Cožpak o to – my staří zkušení právníci, nota bene už 32 let zblízka, a zevnitř znalí toho prostředí v té infrastruktuře politiky i médií – my už jsme na ledacos tzv. „zvyklí“ a jen tak něco už nás tu nepřekvapí – my se v tom nějak orientujeme (třebaže je to s postupem let čím dál větší a větší průda). Ale co lid? Co ten občan, volič a daňový poplatník? Vždyť ani ta jeho svatá trpělivost není nekonečná. A když nota bene i po tom velmi rozpačitém výsledku velmi rozpačitých voleb do Sněmovny ta na hliněných nohou těžce tápající, a zjevně rozklížená, a reálně jen velmi těsná „většina koaličních koalic“ vyšle hned z 1. schůze nové Sněmovny tomu lidu tam dole až takhle podivný signál, že se necítí vázaná ani tím svým základním zákonem o svém Jednacím řádu … No tak potom – jak říkají půboši – cituji: „To už je teda fakt hodně hustě hustý.“
A jako vakcínu proti eventuální epidemii případného viru demokratury 21 ještě jednou ten úvodní a zásadní citát – na úrovni vyššího principu právního: „Největší úctu před zákonem musí mít zákonodárce sám, i kdyby se mu to nehodilo.“
JUDr. Pavel Foltán
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
