Lil‘ Ed Williams (* 1955) reprezentuje živou tradici chicagského, tedy elektrického blues. Na scéně domovského města se začal výrazněji prosazovat počátkem 80. let, kdy převzal štafetu od svého strýce, legendárního bluesmana J. B. Hutta (1926–1983), proslulého brilantní slide kytarovou technikou (tj. hrou pomocí kovového válečku).
Mezinárodní fanouškovskou základnu si Lil‘ Ed a jeho stálá kapela The Blues Imperials vybudovali díky struhujícímu nasazení na koncertech a řadě zdařilých alb. Byli osmkrát nominováni na prestižní Blues Music Award, dvakrát cenu proměnili. V Šumperku zahrál 11. listopadu.
  |
Lidovky.cz: Ve většině rozhovorů se odkazujete na J. B. Hutta. Ale určitě jste nezačal hrát blues a nezvolil si techniku slide jen kvůli němu, ne? Ten zvuk se vám musel líbit.
Jenže strejda JB opravdu byl a pořád je mojí hlavní inspirací. Ovšem nejen kvůli stylu hry a používání slidu. Hlavně mě ovlivnilo, jakou radost cítil při hraní a jak si užíval komunikaci s publikem. To jsem chtěl zažít taky! JB byl navíc výborný učitel. Vždycky mi ukázal nějaký trik, riff nebo písničku a zmizel na turné, ať se to mezitím naučím. Dřel jsem, abych se mu příště mohl pochlubit, co už umím. JB přijel, poslechl si mě a řekl: Hele, a co tohle, to bys zvládl? A ukázal mi další trik. Zase jsem dřel, JB mi přidal dalšího brouka do hlavy... Tak to šlo kolem dokola, až jsem zjistil, že umím hrát blues.
Lidovky.cz: Na vašem posledním albu The Big Sound Of Lil‘ Ed & The Blues Imperials (2016) byla i píseň Raining In Paris s textem vaší manželky Pamely, inspirovaná tragédií v pařížských klubech. Éra pandemie také nabízí spoustu témat pro blues. Už máte připravené nové skladby?
Ano, pomalu jich bude dost na novou desku. Moje žena stále píše úžasné texty, v současnosti se snažím pro další z nich najít tu správnou hudbu. Na tématech, o kterých písně budou a které mi sednou, se spolu domlouváme, jde vždy o spolupráci. Ale konkrétní náměty ještě neprozradím, nechejte se překvapit.
Lidovky.cz: Jak jste vůbec trávil dobu, kdy jste kvůli pandemii nemohl vyrazit na turné?
Několikrát týdně jsem streamoval koncerty. Moji nejvěrnější fanoušci, kteří je sledovali, mi posílali online nějaké dotace, které mi pomohly zaplatit část účtů. Nakonec jsem pomáhal také v místní myčce automobilů. Což byla práce, kterou jsem dělal už předtím, než Bruce Iglauer vydal moji první desku a umožnil mi živit se muzikou. Ale pochopitelně jsem doufal, že co nejdříve začnu zase vystupovat.
Lidovky.cz: Zmíněné setkání s Brucem Iglauerem, producentem a majitelem důležité bluesové gramofirmy Alligator Records, představovalo zásadní obrat ve vašem životě?
Vůbec jsem tehdy netušil, kdo to ten Bruce Iglauer je. Ale když mě požádal, zda by mohl natočit pár mých písní, samozřejmě jsem souhlasil. A zase, ani náhodou mě nenapadlo, jak moc nahrávání alba v roce 1986 změní celý můj život. Poslalo mě na cestu kolem celého světa!
Lidovky.cz: Dokonce do daleké Prahy. Během našeho rozhovoru před vaším prvním zdejším koncertem v roce 2016 jste se zmínil, že máte „trochu strach z těch hor, co Prahu obklopují“.
Dobře si pamatuju, jak pěkné to v Praze bylo. Akorát pro mě je ta krajina opravdu trochu moc... kopcovitá.
(Domníval jsem se, že si Lil‘ Ed buď dělá legraci, nebo měl před prvním koncertem v Česku zkreslené představy o „divokém východě“. Ale ono to bude asi prostě tím, že krajina Edova rodného Chicaga je rovná jako mlat – pozn. aut.)
Lidovky.cz: Co teprve Šumperk. Krásné městečko, hory na dosah. Tamní festival je ale držitelem ceny Keeping The Blues Alive...
To je dobré o Šumperku vědět. Všude na světě máme spoustu dobrých fanoušků, kteří milují blues!
Lidovky.cz: O vaší kapele Blues Imperials se píše, že funguje bez personální změny od roku 1989. Minule jste mě ale upozornil, že to není pravda.
Přesně tak. Ve skutečnosti jsme ve stejné sestavě hráli už v roce 1987. A s mým nevlastním bráchou, basistou Jamesem „Pookiem“ Youngem, samozřejmě muzicírujeme odmalička. O změně obsazení v žádném případě neuvažuji.
