Dvojalbum nemá sice rozměrem dvě plnocenné poloviny, ale protože je Jakub Noha skrytý „písničkářský konceptualista“ a má svoje projekty často promyšlené víc než jen v rámci jednotlivých písní (vzpomeňme třeba na jeho písňový cyklus Na Prahu! nebo vzájemně propojované songy na koncertech i nahrávkách) má stavba obou disků svoji logiku.
První disk přináší devět písní, z nichž dvě jsou staršího data vzniku. I tady posluchač najde souvztažnosti. V nové písni Půlměsíc se například mluví o ráji. A starší kus, který je jako Ráj přímo nazvaný, navazuje. Obsahuje mimochodem opakovaný verš, který by mohl sloužit za jakési motto celého alba: Kdy přijde na zemi ráj? Noha zpívá o strachu, obavách, ať ze stavu současné společnosti, ze smrti, z války.
V tomto smyslu je (nebo má být) koncepčně ucelený druhý disk, na který podle svých slov Jakub Noha soustředil čtyři protiválečné protestsongy, ve kterých se vrátil k pacifistickým myšlenkám šedesátých let. Rozhodně od něj ale nemůžeme čekat nějaké prvoplánovosti. Dvě jeho vlastní písně na disku jsou tak básnicky zašifrované, že by klidně mohly být zařazeny na kterékoli jeho album bez obav z vyčnívání.
A i zbývající dva „protestní“ songy, jakkoli je do jisté míry můžeme za protestsongy považovat, pracují vlastně s poezií, jakkoli naturalistickou. Zejména v případě písně A kapela zahrála Waltzing Matilda. Ta je zde omylem uvedena jako australský tradicionál, ve skutečnosti jde o Nohův (výborný) překlad protiválečné písně Australana Erika Boglea, kterou nejvíce zpopularizovali The Pogues na svém nejslavnějším albu Rum Sodomy & the Lash. Protiválečnou čtveřici pak doplňuje semaforská klasika Jó, to jsem ještě žil, kuriózně uvedená intrem v podobě moravské lidové V Hodoníně za vojáčka mňa vzali.
Intenzita i nadhled
Nohova zkušeného posluchače jistě překvapí zvuk a aranžmá alba, zejména jeho prvního disku. Písničkář totiž natáčel v době covidového lockdownu ve svém domácím studiu a sám si nahrál všechny nástroje – kytary akustické, elektrické i basové, tu a tam klávesy, bicí základy si sestavil v počítači. Přestože takto pracoval poprvé, jeho nahrávka absolutně netrpí okouzlením z možností současné digitální techniky, které často vede k přehlcení a ztrátě původního ataku. Naopak.
Noha postupuje velmi citlivě. Od úvodního Lovce chvil, typické „nohovky“ ve folkovém slova smyslu, přes přidávání na intenzitě v písni Půlměsíc, jež odhaluje Nohovo „youngovské ledví“, a na ni navazující starší, dost syrově podaný Ráj, až k prvnímu vyvrcholení, nové verzi dalšího staršího songu Vkroutila se dovnitř. Tady Jakub Noha ukazuje svůj vztah k alternativní hudbě, k různým zvukovým podivuhodnostem, k jejichž realizaci se vlastně dosud pořádně nedostal ani v sólové práci, ani v hraní a nahrávání se svým rockovým Nohabandem.
Navrstvené stopy, zajímavý rytmický groove, zaříkávačský hlasový part, který překrývá exaltovaný zpěv známý z „klasické“ verze písně, to všechno působí skoro až industriálně a každopádně to dodává písni dosud neznámé rozměry.
Podobně působivé jsou i Krávy, popis přímo esenciálního strachu, který je vyjádřen nejen slovy, ale i intenzivní hudbou, nebo závěrečná Země, jejíž řazení dodává albu dojem čehosi definitivního („Země je matkou, je i hřbitovem / co na ní roste, roste nad hrobem“).
Při vší vážnosti, zatěžkanosti a jisté temnotě alba lze ale najít i momenty nadhledu, ironie, svérázného vtipu. Jako když po málem „vánoční idyle“ v Rozprsklých vločkách přijde zlom doslova a dopísmene „smrtonosný“. Anebo některé hudební momenty, jako když do dalšího natlakovaného songu Pruhy a klín vpadne v podstatě stylově čisté bluesové sólo.
Albem Lovec chvil Jakub Noha stoprocentně prokázal svoji soběstačnost. Což ale neznamená, že by do budoucna neměl počítat se svou výbornou kapelou. Byť v jiném „levelu“ svého výrazu.
