Jarmila Stibicová, výrazná dáma disentu, se neúnavně zastávala pronásledovaných. A ti, kteří pronásledování organizovali, podle ní zůstávají nepotrestáni.
Jarmila Stibicová a její manžel podepsali Chartu 77 hned v první vlně. Jedni z mála pardubických disidentů se tak pro místní StB stali raritou a objektem zájmu, ale také obav. Jarmila totiž svými stížnostmi neúnavně obesílala komunistické úřady a organizovala protesty. Při zatýkání se vždy chovala neobyčejně statečně: křičela o pomoc, estébákům se vytrhávala, lehala si na zem.
17. listopadu převezme v Národním divadle občanské ocenění Cena Paměti národa, bude jednou ze čtyř letošních oceněných. Udělování cen přenáší od 20 hodin Český rozhlas Plus, ČT a slovenská RTVS.
Na unikátním záznamu z roku 1988 ze zatýkání chartistů, kteří se sešli v hospodě U Holečků u pražské Hvězdy, policisté vyvádějí ze zahradní restaurace přední disidenty: Havla, Uhla, Jirouse, Stárka a další, všechny postaví před kameru a předčítají jejich jména. Jarmila Stibicová vzdorovitě neuposlechne výzvy policisty, aby se postavila před kameru, sedne si ke stolku pod strom a odvrací tvář. Estébák přesto předčítá z její zabavené občanky… V té době akademicky vzdělaná učitelka angličtiny, němčiny a ruštiny pracovala jako uklízečka.
Vyhozena z práce za protest
Jarmila Stibicová se narodila v srpnu 1933 v Turkovicích v okrese Pardubice. „Otec pocházel ze starého selského rodu a rodiče byli vychováni v duchu ideálů masarykovské republiky,“ začíná své vzpomínky pro Paměť národa. Vystudovala češtinu, ruštinu a angličtinu na Filosofické fakultě UK, do ledna 1970 učila na chemické průmyslovce v Pardubicích. Pak ji kvůli protestům proti sovětské okupaci ze školy vyhodili.
Vrátím se domů?
Jarmila Stibicová jako členka přípravného výboru Klubu angažovaných nestraníků (KAN) spoluorganizovala stávky a účastnila se jich, později v osmdesátých letech organizovala hladovku na protest proti zatčení disidenta Stanislava Devátého.
První ostřejší střet s režimem zažila v roce 1969, za rozšiřování letáků k výročí sovětské okupace byla odsouzena k šesti měsícům vězení s podmínečným odkladem na dva roky. Později, hlavně v době po podpisu Charty 77, se opakovaně ocitla v cele předběžného zadržení: „Když jsem vyšla z domu, nikdy jsem nevěděla, jestli se vrátím. Ale v zásadě jsem podstoupila jen ta zadržení,“ popisuje Stibicová. Estébáci obtěžovali i příbuzenstvo, na Jarmilu se marně vyptávali ve školce, kam chodila její vnučka, u pražských synovců se zase vyptávali na tetu: „Synovci to brali jako klukovskou romantiku, věděli, co mají dělat,“ pochvaluje si Jarmila Stibicová.
Uklízečkou i ve svobodném povolání
Po vyhazovu ze školy pracovala na poloviční úvazek jako uklízečka. Kromě toho soukromě doučovala angličtinu, výuku provozovala jako svobodné povolání, k tomu ale potřebovala povolení pardubického městského národního výboru. Po druhé svatbě, první manželství skončilo rozvodem, opustila místo uklízečky, zůstala jako žena v domácnosti a ve svobodném povolání jako učitelka jazyků. Po podpisu Charty v roce 1977 povolení, které se muselo každý rok obnovovat, už nedostala. Chartu podepsal i její manžel.
„U každého to byla otázka volby a priorit. A pro mě bylo důležité, abych žila v souladu sama se sebou.“.
Drsný zážitek ve věznici
Po zorganizování hladovky za Stanislava Devátého ji zatkli a odvezli k prohlídce do pardubické ženské věznice, zde se dostala do rukou sadistické dozorkyně. Jarmila jí řekla, že je po gynekologické operaci, dozorkyně ji přesto nechala stát nahou na betonu, dělat dřepy v roznožení apod. Podmínky, které ve věznici viděla, podle ní byly podstatně horší, než v kancelářích StB. „U těch estébáků alespoň určitý respekt byl,“ poznamenává.
Soud nakonec stíhání hladovkářů zastavil a vše skončilo pouze pokutami. Druhou polovinu osmdesátých let si pamatuje jako dobu, kdy se ve společnosti zvyšovala odvaha. Rostla prý i solidarita lidí. Přicházeli za ní zájemci o podpis např. Několika vět. V kostelích mnozí faráři během tzv. Palachova týdne již odvážně vyslovovali přímluvy za Jana Palacha.
Estébáci se nám dodnes chechtaj
V hodnocení lidí, kteří udávali StB, je paní Stibicová spíše zdrženlivá.
„Nejvíc křičí ti, kteří proti režimu nic nedělali. Ale když udával třeba někdo z rodiny, které hrozili, že jí vezmou děti, tak to je přeci něco jiného než lidé, kteří za udávání dostávali peníze nebo to ‚ambiciózně‘ dělali dobrovolně.“
Jarmila Stibicová připomíná také nešťastníky, kteří pod tlakem závazek podepsali, ale pak se tím trápili a snažili se ze spolupráce dostat. Podle ní je ovšem nejhorší, že ti, kteří to celé organizovali, skončili s vysokými penzemi: „Chechtaj se nám. Estébáci zůstali nepotrestaní a vězni z padesátých let živoří. I chartisté leckdy dostali žebrácké důchody,“ připomíná Stibicová.
Po roce 1989 zasedla v pardubickém zastupitelstvu za Občanské fórum, působila v Amnesty International, živila se překládáním a vyučovala na gymnáziu a konzervatoři.