Coming outy nabourávají vládnoucí homofobii. A nejen v mužském sportu

Veřejný coming out australského fotbalisty přinesl ve světě fotbalu záplavu pozitivních reakcí. Proč se tedy jedná o zcela výjimečnou historickou událost?

Asi ani ti největší fotbaloví příznivci a odborníci ještě nedávno neznali jméno Joshua Cavalla. Hráč australského klubu Adelaide United ale dokázal přitáhnout pozornost celého světa. Prostřednictvím videa na sociálních sítích totiž oznámil, že je gay, a stal se tak historicky prvním profesionálním fotbalistou, který provedl coming out během své aktivní kariéry. Že slova o globální pozornosti skutečně nejsou přehnaná, ukázaly i následné reakce od takových velkoklubů, jako je Barcelona, Juventus Turín nebo Liverpool. A pozadu nezůstali ani hráči jako barcelonský Gerard Piqué či Marcus Rashford z Manchesteru United.

Když podporu dostal i od svého klubového zaměstnavatele, který dokonce video pod titulem „Joshova pravda“ vyvěsil na svých stránkách, jednalo se opravdu o sportovní mezník. Všechny předchozí fotbalové coming outy lze doslova spočítat na prstech jedné ruky. V tomto sportu, který má více než stopadesátiletou tradici, se vždy jednalo buď o hráče, kteří již ukončili aktivní kariéru, nebo ani nehráli mezi těmi nejlepšími. Odhalení jiné sexuální orientace bylo navíc ve fotbale dlouhé roky spojené s tragickým příběhem Justina Fashanu, který po strastiplných peripetiích po svém coming outu nakonec spáchal sebevraždu.

Pod tlakem maskulinity

Přesto se může zdát, že doba se mění. Kromě Cavalla se letos v létě stal historickou postavou sportu také Luke Prokop. Mladý hráč Nashvillu Predators sice ještě nestihl v NHL odehrát ani jeden zápas, přesto se stal prvním hráčem této soutěže, který veřejně vystoupil jako gay. Devatenáctiletého hráče podpořil nejen jeho klub, ale i vedení celé severoamerické soutěže. Přesto vyvolal, podobně jako Cavallo, i negativní reakce – na sociálních sítích a v diskusích mnozí zpochybňují právo sportovců veřejně řešit svoji sexuální identitu.

Snaha bagatelizovat vystoupení jednotlivců jako podružné nebo dokonce obtěžující vůči veřejnosti ale není ničím jiným než odrazem homofobie, která ve sportovním prostředí dlouhodobě vládne. Hypermaskulinní kultura, která adoruje svaly, sílu a především mužnost, vystavuje sexuální menšiny nepříjemnému tlaku nejen pro jejich jinakost, ale i neschopnost působit takzvaně normálně.

Dokonale to vystihla Martina Navrátilová, česká tenistka, která se ve svém sportu stala legendou – a to nejen pro své sportovní úspěchy, ale právě proto, že se před čtyřiceti lety veřejně přihlásila ke své homosexualitě. Osobně prý zná několik světových tenisových hvězd, které svoji homosexualitu nejen skrývají, ale dokonce si na veřejnosti hrají na heterosexuály. Což ji překvapuje i z toho důvodu, že tenis je individuální sport.

Proč byl její coming out ve své době politický čin, který potvrdil, že v případě sexuální orientace sportovce se naplňuje heslo „osobní je politické“? Co obnáší coming out sportovce v homofobním a hypermaskulinním prostředí? A jak moc je šílený nápad šéfa anglického fotbalu, aby hráči přišli s hromadným coming outem? Jak těžké je patřit k sexuálním menšinám ve sportovním prostředí? A jak vypadá situace na českých hřištích? O tom všem v novém dílu podcastu Outsider.

 

Čtěte dále