Příběh skauta, který neuhnul: Spadli jsme do područí komunistů jak do kýblu

Měli zbraně a měli možnost. Rabovací gardy. Německým ženám vystříhávaly do vlasů hákové kříže, kopaly je, mlátily. Na vlakovém nádraží otevíraly vagony a rabovaly. Byl květen 1945. Říkaly si revoluční gardy. Spodina.

Jiří Lukšíček (1933) vzpomíná na konec války. Tak, jak se snažil žít celý život: S odporem proti zbytečnému násilí, ve snaze být slušný člověk, s odhodláním postavit se nespravedlnosti. A s přesvědčením, že se nemá lhát.

„Byli to Němci a během války se k nám chovali tak, jak se chovali. Neměli jsme je rádi. Ale takové věci se dělat nemají,“ říká Jiří Lukšíček v nahrávce pro archiv Paměti národa.

Po konci války zaznamenal skauting obrovský boom. „200 tisíc skautů, to byla síla,“ připomíná Jiří Lukšíček, kterého do skautu přivedl kamarád krátce po osvobození.

Politiku tehdy ještě moc neprožíval. Intuitivně byl ale na „druhé straně barikády“ než komunisté. Díky kolegům ze skautu. A díky otci a babičce, kteří byli národní socialisté. „Komunisty vlastně v té době neměl nikdo moc rád, ale byla tu euforie z osvobození, nikdo tehdy nevěděl a ani nemohl vědět, kdo je Stalin a kolik mrtvých má za sebou,“ vysvětluje Lukšíček. „Navíc jsme po konferenci v Jaltě spadli do jejich sféry vlivu jako do kýblu.“

Ale pořád to ještě byla víceméně vlídná a nadšená klukovská skautská léta.

Až do roku 1948. Po únoru už nový režim nechtěl skauty tolerovat. Všichni měli být svazáci.

Ani tehdy to ještě Jiří Lukšíček nevnímal jako nějaký dramatický střet. Bylo mu patnáct. „Nemohli nás postavit ke zdi a postřílet. To dost dobře nešlo. Ještě se s námi trochu mazlili,“ vzpomíná. „Chtěli nás přesvědčit. Ale nevyšlo to. Rozhodli jsme se, že svazáci prostě nebudeme.“

Po únoru 1948 si začal uvědomovat, že represe je horší než za protektorátu. „Byli jsme už přece jenom trochu starší, tak jsme si řekli, že nebudeme jenom skautovat, ale budeme dělat i důležitější věci,“ říká Lukšíček. „Začali jsme roznášet letáky. Vím, že to nikomu nenalilo nějakou velkou vůli dělat odboj, ale alespoň věděli, že ne všichni drží hubu.“

Měli barvu, vápno, cyklostyl. Byli schopní zabílit komunistům propagační skřínku a vedle napsat „KSČ = vrazi“.

„Na nic většího jsme neměli ani síly, ani prostředky,“ připomíná Lukšíček. „Plánovali jsme, no, spíš jsme si přáli, zabílit velký nápis ‚Stalin‘ na vyšehradských zdech. Ale zjistili jsme, že je to prostě moc vysoko.“

Něco podstatného se ale přece jen změnilo: Začali nosit zbraně. Jeden z nich pracoval ve firmě Lověna, kam lidé museli odevzdat zbraně, a podařilo se mu pro každého kolegu jednu pistoli propašovat ven.

„Byli jsme pořád skauti, ale už jsme se začali považovat i za odbojovou skupinu,“ popisuje Lukšíček. „Ty zbraně jsme ale zaplaťpánbůh nikdy nepoužili.“

Slušní skauti v odboji.

„Někteří kluci z naší skupiny byli radikálnější, byli to opravdoví odbojáři a měli i napojení na jiné ilegální skupiny,“ popisuje Lukšíček.

Základnu měli ve vesnici Těptín, podnikali noční výpravy třeba do několik kilometrů vzdáleného Jílového. Jednou tam vypustili gumy autobusům, které měly svážet na akci milicionáře. „A ještě jsme jim tam nechali letáčky, aby měli legraci.“

Jindy se rozhodli zdržet vlak, Jiří Lukšíček si už ani nevzpomíná proč. Na koleje položili klády a kameny. Vlakem sami jeli, aby strojvedoucího upozornili na překážku, aby se nikomu nic nestalo. Někdo je viděl a přišlo první zatčení a vyšetřování.

„Měli jsme obrovskou kliku,“ popisuje Lukšíček. „Všichni jsme byli pod osmnáct let, moc jsme je nezajímali. A dostali jsme vyšetřovatele, který nás vlastně zachránil. Byl to docela normální táta, viděl v tom klukoviny, asi si dokázal představit, že by tam docela dobře mohli být jeho synové. Nebyl to žádný fanatik.“

V roce 1953 byli odsouzeni, nejstarší dostal dva roky, Jiří Lukšíček dostal rok. „Na tuhle dobu to byly tresty úsměvné,“ říká Lukšíček. „Základ byl v tom, že se nikdo nedozvěděl o zbraních. Byli jsme skauti. Nikdo to nevynesl.“

Poprvé se dostal do Jáchymova. Díky amnestii to zatím bylo jen na dva měsíce.

Na jaře 1954 ho zatkli podruhé. „To už bylo tvrdší,“ vzpomíná Jiří Lukšíček. „Naskákali na mě čtyři, svázali mě do kozelce. Úplné gumy vymazané.“ Policie se už dozvěděla o zbraních. Tomu odpovídalo zacházení a tresty. Lukšíček dostal šest let.

Do Jáchymova znovu přišel na začátku roku 1955. „Vykopli mě rovnou u brány s dvěma dekami, ešusem a pracovním mundúrem a posléze odvedli na cimru, kde jsem se měl ubytovat. První otázka od jednoho ze spoluvězňů zněla: ‚Za co jsi tady?‘ Řekl jsem, že za velezradu. On se zeptal: ‚Za jakou velezradu?‘ Načež jsem mu vysvětlil, že za skauting. Nadchnulo jej to natolik, že zvolal: ‚Ty jsi skaut? No tak to je bezvadné!‘ Takhle nás tam prostě brali. V jáchymovských lágrech jsme měli vždy obrovský kredit.“

Na dole Nikolaj byl drsný režim. Vězňové ho považovali za likvidační tábor. Ale podle Lukšíčka je to dokázalo stmelit, drželi při sobě.

I když přežít nebylo jednoduché: „Dvě stě čtyřicet sedm schodů tvořených dvěma kolíky, prknem a ušlapanou hlínou. Takto jsme každý den chodili ze šachty nahoru do lágru. Nejen že nás to nutili šlapat, ale ještě jsme s sebou museli na zádech tahat všechno jídlo, které nám dovezli k šachtě. Dodnes si vzpomínám na padesátikilový pytel brambor, se kterým jsem lezl po schodech nahoru. V té době jsem sám vážil o něco více, tedy kolem šedesáti kilo,“ popisuje Jiří Lukšíček.

Na svobodu se dostal opět díky amnestii v roce 1960. Do konce trestu mu zbývaly dva měsíce.

Jiří Lukšíček natočil na jaře krátký spot na podporu dodržování protipandemických opatření. S nadhledem a vtipem. Lockdown na dole Nikolaj vypadal jinak než ten covidový.

„Stýská se vám po rodině, stýská se vám, že si nemůžete nikam zajít… Člověk musí mít víru. A moje víra byla, že až nás pustí, tak mi maminka uvaří meruňkové knedlíky. A stalo se.“