"Do hajzlu se všema dokonalýma lidma," zpívá Terry Hall v písni Fuck All the Perfect People na nedávno vydané desce nazvané Protest Songs 1924 - 2012. Něžná balada s radikálním refrénem může být reakcí na iluzorní galerii dokonalých životů ze sociálních sítí, stejně jako přiznáním a oslavou vlastní nedokonalosti. K té mají muzikanti z kapely The Specials daleko.
Dospívali na industriálním středozápadu Anglie zdecimovaném škrty premiérky Margaret Thatcherové, jejich koncerty provázelo brutální násilí ze strany nacionalistů. Ti černého kytaristu Lynvala Goldinga kvůli barvě pleti pobodali před klubem. Zpěvák Terry Hall se teprve před pár lety svěřil, že byl obětí sexuálního zneužívání - coby dvanáctiletého jej učitel francouzštiny unesl do Paříže za skupinou pedofilů.
Fanoušci osobní tragédii dříve jen odezírali z textů a klevet, v 80. letech minulého století dokonce kolovala historka, podle níž Hall trpěl svalovou dysfunkcí v obličeji - měla vysvětlovat, že ho nikdo neviděl se usmát. Pocit, že jeho život má opět smysl, mu v roce 1977 dal až příchod do kapely. Po jejím rozpadu se několikrát pokusil o sebevraždu, léky na předpis užívá dodnes.
Hudba The Specials vždy nesla společenský rozměr a zároveň letmo komentovala psychické zdraví, což ostatně bývají spojené nádoby. Jejich hypnotické písně jsou jedinečné neustálým balancováním mezi manickou radostí a psychickým zhroucením. Na specifický žánr 2 tone, spojující jamajské ska s britskou novou vlnou, naskočilo mnoho kapel, většina ho ale spíš stáčela k frašce.
Fuck All the Perfect People je zároveň nejmladší z 12 skladeb, které The Specials interpretují na novém albu. V roce 2012 ji vydal písničkář Chip Taylor, svéráz americké popkultury, bratr herce Jona Voighta a strýc Angeliny Jolie, jehož díla hráli Janis Joplin i Jimi Hendrix.
Nahrávky postavené výhradně na převzatém materiálu zpravidla končí debaklem. Značí nedostatek fantazie a ten je v umění fatální. Vzácnou výjimkou může být intimní série American Recordings, jíž se Johnny Cash ke konci kariéry vrátil na výsluní.
Podobný úspěch The Specials nejspíš nečeká, deska Protest Songs 1924 - 2012 přesto dosáhla na druhou příčku britského žebříčku, což je na album "převzatin", které zásadně vybočuje z jejich zvuku, neoddiskutovatelný úspěch. Kapela udělala silné gesto - dala vzpomenout na umělce a písně neobyčejně citlivé ke svému okolí, a rozvinula tak disciplínu protestsongů, jíž se intenzivně věnuje od začátku kariéry.
Původně devítičlenný gang z města Coventry odmítal psát songy o lásce. Do světa, v němž žili, se zasněné písně nehodily. Jejich hudba byla vždy komentářem doby a na jejich kompletní diskografii lze nahlížet jako na sbírku protestsongů. Nahrát album coververzí chce hodně odvahy i sebezapření, jak ale jinde zpívá Terry Hall, "v tomhle světě mi nevadí neuspět".
Opravdu nebylo na výběr
The Specials zmizeli stejně rychle, jako se objevili. Koncem 70. let zhudebnili atmosféru ulic Coventry, v nichž si přistěhovalci z Karibiku podávali ruce s anglickými dělníky. Jejich interpretace jamajského ska a reggae natolik jiskřila energií skomírajícího punku, že vykřesali svébytný žánr zvaný 2tone. Pojmenovali podle něj vlastní vydavatelství 2tone Records a zavdali vznik hnutí, jež na pár let zachvátilo Británii.
Nikdy přitom netrpěli velkými ambicemi. Hudba byla pro ně především způsobem, jak uniknout realitě. "Byla to alternativa k tomu, nemít žádný život. Nikdo nemohl najít práci, pět z nás vyhodili ze školy, takže jsme jen tak posedávali na chodnících. Nezaměstnaní. Opravdu nebylo na výběr," vzpomínal před 11 lety zpěvák Hall pro televizi ABC.
Když v červnu 1981 vydali singl Ghost Town coby temné svědectví o pouličním násilí, prázdných městech a zavřených klubech, sesadili ze špičky singlového žebříčku baladu One Day In Your Life od Michaela Jacksona.
Poté co svůj největší hit odehráli v pořadu Top of the Pops, se v zákulisí televizního studia rozešli a na tři dekády zmizeli. Osudové televizní vystoupení vzpomněl hudebník Damon Albarn, když The Specials předával cenu magazínu NME za významný přínos hudbě. Coby třináctiletého kluka ho uchvátilo a inspirovalo.
K návratu na pódia je přemlouval Roger Daltrey z The Who a mnozí další, uspěla až zpěvačka Lily Allen. Tak dlouho naléhala na kytaristu Lynvala Goldinga, až se mu podařilo rozhádanou kapelu dostat do jedné místnosti. Obtížnost úkolu ilustruje fakt, že první koncerty odehráli v roce 2009, tedy o pět let později, než Golding zamýšlel.
Comebacková deska Encore se překvapivě stala jejich první na špici britské albové hitparády. V dobách největší slávy kolem sebe dokázali vytvořit silnou komunitu, žebříčkům ale vládlo disco. S "best of" výběry bodovaly kapely ABBA, Boney M nebo Bee Gees, velkým hitem byl soundtrack muzikálu Pomáda. Na přelomu 70. a 80. let žánr 2tone představoval především mládežnický fenomén.
Recyklace hudby
Letos se obnovení The Specials představují v nečekaném světle. Album coververzí zdůvodňují izolací během covidových uzávěr, nestydí se přiznat ani nedostatek inspirace. Je ale důležité připomenout, že coververze hrají v jamajské hudbě specifickou roli.
Nejenže v žánrech ska, rocksteady a reggae jsou běžné, vedle nich existuje ještě další forma recyklace hudby - jamajští umělci už od 60. let nahrávali nové písně na takzvané riddimy, tedy totožné instrumentální podklady.
Karibský ostrov zavedl autorské právo až v roce 1993 a jeho vymáhání je dodnes přinejmenším volnější. Mnoho slavných tamních songů tak má stejné harmonické či rytmické základy.
Sami The Specials prorazili díky singlu A Message to You Rudy, jejž původně nazpíval Dandy Livingstone v roce 1967. Text vybízející násilné mladíky ke zklidnění temperamentu rezonoval na Jamajce stejně jako o 12 let později ve Velké Británii. Nynějšími coververzemi tak sestava završuje symbolický kruh, při tom ale zásadně vykračuje z žánru.
Věčné problémy, věčné písně
Reggae a ska na novince zní jen v letmých ozvěnách. The Specials v sobě díky cizím písním odhalili překvapivou muzikálnost i nadhled. Album začíná skladbou Freedom Highway od rodinné kapely The Staples Singers z roku 1965. V podání The Specials kvapný gospel působí poněkud poťouchle a patří k méně povedeným položkám z nahrávky. Přesto naznačuje její spontaneitu.
Tracklist muzikanti pečlivě seškrtali z 50 předvybraných písní, ve studiu se sešli bez předem ujasněných aranžmá a oblíbené skladby často hráli tak, jak jim padly do ruky.
K reggae má nejblíž druhé Everybody Knows, které vydal Leonard Cohen v roce 1988. Obejde se bez typické kytary na druhou dobu, dojem naléhavosti vytváří rytmika. Právě díky ní vyznívá verze od The Specials pronikavěji a zlověstněji než syntezátorový originál.
A zatímco Everybody Knows působí díky heslovitým veršům typu "chudí chudými zůstanou a boháči zbohatnou" jako ze žurnálu protestních písní, následující I Don’t Mind Failing In This World lze brát jako pokus o revizi žánru.
"Definice žádných lidí nebudou mluvit o stavu mojí duše / V tomhle světě mi nevadí neuspět," zpívá Terry Hall, jehož vysoký hlas a osobní minulost rozehrává jednoduchý slogan do kolosálního příběhu. Byť se zdá, že jsou ta slova psaná na dobu vypiplaných profilů ze sociálních sítí, kultu práce a honby za dokonalostí, písničkářka Malvina Reynolds je napsala v roce 1967.
Mizející kapela
Právě takové momenty jsou na Protest Songs 1924 - 2012 nejsilnější. The Specials díky důkladné rešerši vyštrachali historické kusy, které jsou aktuální třeba i 100 let po vydání. Problémy, jež se zdají být současné, působí odvěce.
Některé písně jsou věrné originálu, jiné méně. The Specials pracují s minimem nástrojů, prim hrají skladby, muzikanti jim pouze slouží. V nových interpretacích převládají respekt a úcta.
Album končí na kost ohlodanou verzí Get Up, Stand Up, jíž Bob Marley burcoval davy při velkých koncertech. Lynval Golding ji zpívá pouze za doprovodu akustické kytary. Bez pompéznosti vynikne text, když dohraje poslední akord, zazní nekompromisní: "Skončil jsem."
Nejdivočejší interpretace potkala Listening Wind od amerických avantgardních rockerů Talking Heads. David Byrne ji napsal v roce 1980 z perspektivy sebevražedného atentátníka. Muž jménem Mojique zoufale sleduje, jak se v jeho zemi zabydluje americká armáda, až se promění v teroristu. Zatímco Byrne v rozhovorech pochybuje, že by píseň vzhledem ke společenské náladě mohl hrát naživo, The Specials ji zařadili na album i setlist aktuálního turné.
Prosadil ji Terry Hall, avšak zpívat odmítl. Přišlo mu, že jeho podání není dost přesvědčivé. Kapela tak během nahrání Listening Wind téměř vysublimovala a slova nechala zazpívat písničkářku Hannah Hu ze severoanglického Bradfordu, zatímco rytmus odezřela z tradičních rastafariánských písní. Kromě třiadvacetileté zpěvačky do studia přišli i dva perkusisté z londýnského Brixtonu, staršímu Tonymu je 92 let.
Goldingova kytara a basa Horace Pantera, posledního ze tří původních členů sestavy, ve skladbě zazní jen výjimečně. The Specials použili zvučnost svého jména a na pásku spíš zaznamenali mezigenerační střet talentovaných muzikantů. Takové potlačení ega je v hudbě nevídané.
Nikdy nevrátil vysavač
Přestože jde o sbírku protestsongů, nepojednává pouze o utrpení lidu a rukách sevřených v pěsti. Jednou z nejsilnějších zbraní The Specials byl vždy humor, proti marasmu raného thatcherismu brojili zábavou. Když Horace Panter uslyšel na kompilaci vydané americkou Kongresovou knihovnou píseň o sousedovi, který si neustále půjčuje vybavení domácnosti a nikdy ho nevrací, věděl, že skladbu My Next Door Neighbor z roku 1957 musí nahrát.
"Samozřejmě je důležité mluvit o velkých tématech, jako jsou rovná občanská práva. Ale co třeba chlapík odvedle, který si půjčí vysavač a už ho nevrátí? Proti tomu by se mělo taky protestovat!" shrnul v rozhovoru pro web uDiscoverMusic.
Nemá smysl hodnotit, zda jsou lepší současné verze, nebo ty originální. Nezáleží na tom. Každá odráží dobu, liší se jen okolnosti vzniku. The Specials vystoupili ze stínu žánrových veteránů, po šedesátce se představili jako nová kapela a na albu se mění v pokorné kurátory. Klidně by mohli sestavit playlist na Spotify, ten by však zdaleka neměl takový efekt. O svém odkazu i pohledu na aktuální svět toho The Specials řekli mnohem víc, než kdyby se snažili vypotit autorské album.
Album
The Specials: Protest Songs 1924-2012
Island Records/Universal Music 2021
