Film: Poslední noc v Soho (2021). Stylový thriller Edgara Wrighta

9. 11. 2021

348

Edgar Wright tentokrát opustil od zběsilých střihových orgií a naservíroval divákům atmosférický zážitek, kombinující značné množství žánrů. Wright skládá poctu filmům giallo, sexploatační kinematografii, šedesátkám a především Londýnu. Pomocí pestré palety barev a podmanivého vizuálu se film snaží diváka okouzlit stejně jako hlavní hrdinku.

Eloise je čerstvá studentka módního návrhářství. Z malé vesničky se za školou stěhuje do Londýna a otevírá se jí úplně nový svět velkoměsta. Sama a zmatená nalézá nocleh u starší paní domácí, která jí pronajme pokoj ve starém domě. V tomto pokoji se pak každou noc, prostřednictvím svých snů, přenáší do šedesátých let. Tam sleduje začínající zpěvačku Sandie a odkrývá londýnský noční život.

Londýn – současný a minulý

Hlavní hrdinka s nadšením přijíždí do Londýna. Na první pohled je uhranuta velkoměstským životem – zářící nápisy, rušný život na ulici, spousta budov a omamná atmosféra večerního Londýna. Stačí však jízda taxíkem a Eloise vzápětí poznává i stinnou stránku jejího vysněného místa. Taxikář vedoucí oplzlé řeči je jen prvním z mnoha mužů, kteří na Eloise mají nemístné sexuální narážky.

Nevinná a trochu naivní Eloise je pak vrhnuta do studentského života na koleji. Její spolubydlící (připomínající charakter z Mean Girls), okamžitě organizuje pochod po hospodách plný piva, panáků a kokainu. Eloise, která na cestu šla spíše z kolegiality, je pak konfrontována nočním Londýnem a prvotní nadšení se mění v nejistotu. Snímek v tuto chvíli nejvíce připomíná fish out of water žánr.

Když se pak Eloise pomocí snů přenese do šedesátých let, zažívá podobnou situaci od začátku. Nejdříve je fascinována šedesátkovým Londýnem – přenádherné plakáty, neonová světla, galantně oblečení lidé, opojná atmosféra nočního klubu na úrovni…

Doba minulá je Eloise prvotně mnohem bližší a proto do ní chce co nejčastěji unikat. Po delším ,,pobytu” však zjišťuje, že ani tato doba není bez chyb, jelikož muži jsou k ženám stejně hrubí a neuctiví jako dnes. A především fungování nočních podniků není tak čisté, jelikož spousta ze začínajících zpěvaček je nucena k prostituci.

Londýn současný a minulý se od sebe tak příliš neliší. Na jedné straně stojí vizuálně opojné město, které člověka pohltí svou nezaměnitelnou atmosférou. Na druhé straně pak černé praktiky, zkažená společnost a celková kriminalita města. Londýn tak zůstává městem, které je nutno objevovat opatrně a obezřetně v obou filmem zachycených dobách.

Šedesátková fascinace

Eloise je fascinovaná šedesátými léty. Její domovský pokoj zdobí staré plakáty, šatník je vybaven retro oblečením a především si pouští staré gramofonové desky. Hudba z šedesátých let pro ni hraje klíčovou roli a provází nás napříč celým snímkem. Když se pak Eloise ocitá sama v Londýně, sluchátka s hudbou jsou nepostradatelným elementem, který slouží jako únik od reality.

Fascinace hlavní hrdinky hraničí s posedlostí a je pro ni bezmezným zdrojem inspirace. Oblečení, které ve škole navrhuje, je také ve stylu jejího milovaného období. Když se pak pomocí svých snů ocitne v šedesátých letech, je pochopitelně uhranuta. Ať už oblečením, třpytivými nápisy, plakáty a na první pohled i vystupováním lidí.

Eloise/Sandie

Jakmile Eloise ve svých snech potkává svůdnou a ambiciózní Sandie, jako by postavy splynuly v jednu. Při snových dobrodružstvích Eloise vidí sama sebe v zrcadle namísto Sandie, a naopak. V reálném světě následně od Sandie přejímá zvyky, hlášky a postupně i vzhled. Když je pak Sandie sváděna manažerem v baru, cucflek se objeví i u Eloise. Je zde tak možné polemizovat, že postavy jsou propojeny i fyzickým způsobem, nikoliv pouze psychickým. Je pak pouze na divákovi, aby si poskládal vlastní verzi toho, jaká spojitost mezi dívkami vlastně je. A zda za tímto podivuhodným setkáváním stojí Eloisiny občasné vidiny, či je za tím úplně něco jiného.

Když je nám Sandie představená poprvé, nevíme o ní zhola nic. Jaká je její minulost, jak se dostala do Londýna, má nějakou rodinu? Divák pak postupně rozkrývá její příběh, který má s tím Eloisiným mnoho společného. Obě přijíždějí do Londýna s velkým snem, plné ideálů a naivity. Obě jsou pak konfrontovány s tvrdou realitou. Eloise čelí útokům nepřejících spolužaček a oplzlostem, Sandie zase černému byznysu a misogynskému jednání.

Charaktery obou dívek jsou však odlišné. Sandie je sebevědomá, moc dobře ví, co chce a myslí si, že ví, jak toho dosáhnout. Naopak Eloise je spíše plachá, těžce snášející nové prostředí a bez zdravého sebevědomí. Eloise se pak postupně snaží od Sandie ,,okoukat” její manýry a svým způsobem k ní vzhlíží.

Minulosti se nezbavíš

Čím hlouběji se Eloise propadá do šedesátých let, tím více se jí rozkrývá tragický osud Sandie. Na vlastní pěst pak v reálném světě rozjíždí vyšetřování víc než padesát let starých událostí, ve stylu filmů giallo. Začíná mít čím dál více psychických problémů, stále více je obklopena vidinami a hranice mezi realitou a snem je čím dál tenčí. Eloise se tak ocitá v hororové noční můře, ze které není úniku.

Motivace hlavní hrdinky se tak během filmu razantně mění. Už jí nejde o osobní život ani o úspěch na vysoké škole. Stále více se propadá do minulosti a jde jí pouze o to, aby zjistila více o Sandie a jejím osudu.

Edgar Wright tak jasně varuje před přílišnou idealizací let minulých. Což se zrovna u šedesátých let stává příliš často, nevyjímaje naši zemičku.

Mimochodem, nemohu se vyhnout srovnání s Quentinem Tarantinem, který v předminulém roce v podobném duchu skládal poctu šedesátým létům v Hollywoodu. Na rozdíl od něj je Wright mnohem více kritický a nesmlouvavý. Ale oba filmy spolu nesou značnou podobnost, včetně krvavé lázně na konci příběhu.

Stylistické hrátky

Wrightův rukopis je ve filmu cítit. Ačkoliv je v trochu jiné formě, než jsme dosud byli zvyklí. Rychlé střihové montáže nahradil pečlivou inscenací a pohyblivou kamerou, ačkoliv nelze hovořit o extra dlouhých záběrech à la Béla Tarr. Zářivá mizanscéna a pestrá barevná paleta jsou pak ve filmu dávány na odiv nejvíce.

Ve filmu dominuje červená a modrá barva. Těmito barvy je Eloise v pokoji neustále obklopena, jelikož vedle jejího okna blika neonový nápis bistra. Červená pak podporuje celkovou dravost a je ve filmu je stále více cítit.

Soundtrack je u Wrighta jako vždy nadupaný a perfektně souzní s děním na plátně.

Ačkoliv se jedná o vybroušenou stylizovanou podívanou, v tomto případě to jde na úkor charakterové hloubky hlavních postav. Snímek v tomto ohledu spíše klouže po povrchu, namísto hlubšího rozpitvání obou hlavních charakterů. Wright tak každou chvíli odkazuje k jinému žánru (giallo, sexploatace, psychothriller, splatter) namísto toho, aby film působil jako jednotný celek. V mnoha částech tak má co dělat, aby držel pohromadě. Jakkoliv toto počínání u Wrightových předchozích filmů nevadilo díky jejich méně závažnému tématu a komičtějšímu vyznění, tady je forma nad obsahem spíše na škodu.

Témata filmu a stavba příběhu

Ačkoliv se Wright snaží prozkoumat mužskou toxicitu, sexuální obtěžování a naťukne i psychické problémy, na žádný z problémů není kladen větší důraz. Nedává divákovi nahlédnout do nekalých praktik více, nevyhledává příčinu u mužského chování a ani více nerozšiřuje povědomí o duševních poruchách. Toto klouzání po povrchu zkrátka nestačí k tomu, aby utáhlo celý film.

Hlavní záporák pak pro diváka není přílišnou hrozbou. Je to spíše plochá archetypální figurka, která v divákovi strach neprobouzí. Chybí u něj větší motivace a působí spíše jako zabiják z typického slasher hororu.

Snímek je také nezvykle příliš doslovný. Snaží se sám sebe neustále vysvětlovat, namísto toho, aby zůstal lehce otevřený, a aktivně vybízel diváka k odkrývání skutečnosti společně s Eloise. Neustále vysvětluje proč je tohle tak a tak, což je pak finální gradaci na obtíž.

Co se výstavby příběhu týče, film se přespříliš snaží u diváka vyvolat ,,wow effect”. Časté plottwisty ve třetím aktu jsou na úkor práce s postavami. Snímek se diváka svými zvraty snaží šokovat, mnohé z nich jsou však čitelné a příliš nepřekvapí. Což by nebyl problém, kdyby byl film v tomto ohledu uspokojivě dotáhnut do konce. Dějová linka Eloise totiž není dotažená a celkové vyznění je příliš ploché.