Když se v roce 2007 hradecký podnikatel chystal stavět dům s kancelářemi na volném prostranství naproti Klicperovu divadlu, slízl kritiku obyvatel i vedení města. Šlo o první novou stavbu v historickém jádru po mnoha desetiletích.

„Nároží s balkony připomíná horský hotýlek v Krkonoších. Chceme majitele ještě dostat k jednacímu stolu,“ říkal tehdejší náměstek primátora Josef Malíř. Navzdory připomínkám stavba v městské památkové zóně vyrostla.

49 fotografií

Výhrady k novinkám však mezi Hradečany rezonovaly mnohem dříve a týkaly se i dnes slavných staveb.

Od domu u divadla není třeba chodit daleko. Rozruch vyvolala modernistická budova Špalkova domu a protější Záložní úvěrní ústav na Velkém náměstí, kde sídlí Galerie moderního umění. Stavby z počátku 20. let minulého století vadily velikostí i stylem.

Špalkův dům zničí město, báli se

„Na titulu prvního čísla věstníku Klubu za starou Prahu vyšlo pojednání, jak bude Špalkovým domem město zničeno. Vedlejší budova galerie k tomu byla připojena také. Klub nezůstal osamocen, připojili se i místní,“ řekl vedoucí památkového odboru na hradeckém magistrátu Jan Falta.

Proti Špalkovu obchodnímu domu byl i architekt Jan Kotěra, podle něj byl „nepřiměřený k celému obrazu náměstí“. Projekt se po výtkách upravil, odpůrci mu přiznali umělecké kvality, avšak výhrady veřejnosti pokračovaly kvůli velikosti, že radní stavbu vůbec povolili. Spisovatel Rudolf Medek ji označil za „nejohavnější hradeckou stavbu“.

Podobné to bylo s dnešní galerií. „Zásahy v historickém jádru vždy přinášely diskuse. Pozornost vyvolal záložní ústav, že je to stavba sice zajímavá, ale na náměstí nepatří a je předimenzovaná. Což je ostatně pravda, dům zabral několik stavebních parcel a dodnes trochu vyčnívá,“ uvedl Radek Bláha z archeologického oddělení hradeckého muzea.

Zároveň však zdůraznil, že kritika hradeckých staveb tehdy často nebyla jednoznačná a stejně jako dnes za ní mnohdy stály nejrůznější zájmy:

„Lidé za ně často lobbovali, a nepřihlíželi k širším souvislostem. Bylo to podobné jako dnes, výrazný rozdíl tam nebyl. Diskutovalo se nad územními plány a novými stavbami nebo jejich soubory. Dá se však říci, že většina byla přijímána vstřícně. Rozvoji města novou zástavbou na volných parcelách a plochách nikdo nebránil. Staveb, které nahrazovaly starší, zase tolik nebylo.“

Často nešlo o samotné domy, ale o umístění. „Zajímavá kauza se týkala Tyršova mostu, respektive už stavby Pražského mostu po zboření původního pevnostního. Vedly se debaty, které byly podmíněny zájmy úzké skupiny obchodníků o provizorní lávku, zda má být poblíž dnešního Pražského mostu, nebo u ústí Palackého ulice do třídy Karla IV., tedy v místech současného Tyršova mostu. Šlo tehdy o frekventované trasy s obchody. Majitelé nemovitostí pochopitelně stáli o to, aby lidé procházeli okolo nich,“ řekl Bláha.

Gočárovo schodiště s třemi tupláky

Námitky byly také ke stavbě hradeckého muzea, avšak nešlo o nic zásadního. Více odmítané bylo třeba Gočárovo schodiště z Velkého náměstí do Komenského ulice na místě vodárenské věže Kropáčka.

„Svého času vyvolávalo vášně. Roli hrálo i to, že Kropáčka byla ikonickou stavbou, která byla zbořena. Lidem se její náhrada nezdála adekvátní. Místo historické stavby vyrostlo schodiště se třemi tupláky, jak se tomu tenkrát říkalo podle typických lamp. Záleží však, do jaké míry šlo o pocit obyvatel a do jaké míry o názor tehdejšího tisku. Nelze jednoduše říci, že Hradec odmítal Gočárovo schodiště, a dnes je právem považujeme za památku. Tak jednoznačné to není,“ podotkl Bláha.

„Dlužno poznamenat, že negativní ohlasy týkající se Gočárova schodiště rychle utichly,“ doplnil Jan Falta.

Posudek nedoporučil bazén ani vlnobití

Městské lázně s vlnobitím se otevřely v roce 1933. Kdyby stavebník – Spořitelna královéhradecká – dal na posudek Komise pro stavbu lázní při amatérském Plaveckém svazu v Praze, bazén by vypadal jinak a unikátní zařízení na vlny by jen zůstalo na papíře.

„Projekt jest v zásadě nezpůsobilý a nedoporučuje se. Bazén sám je rozměrů, jež neposlouží ani neplavcům, ani plavcům. Při uvážení toho, že závady projektu mají ponejvíce a hlavně svůj původ v nemožném nápadu – vlnobití, navrhuje komise, aby se toto zařízení neinstalovalo,“ stálo v posudku.

Nehezký transformátor schovali do kiosku

Časopis Ratibor se v roce 1912 „opřel“ do secesních kiosků na Pražském mostě. Dílo Jana Kotěry označil za budky:

„Před domem pana profesora Beránka na nábřeží Eliščině stával nehezký transformátor… Aby bylo dobře na všechny strany, vznikla myšlenka schovat jej do mostního kiosku. Když jeden, tedy musily být hned dva!“

„A protože by dle nějakého rozumu nikdo v Hradci, kde je tolik vkusných staveb provedených místními architekty a staviteli, takovou jednoduchou a účelnou mostní budku nesvedl, muselo se jít do Prahy k panu profesorovi arch. Kotěrovi, který celou věc rozřešil čtyřmi kiosky, aby se erární most nějak estheticky okrášlil. Stavba kiosků prováděná v režii města trvala dlouhou dobu, pomalu celý rok a tvrdí se z věrohodných míst, že ozdoba ta stála víc než 70.000 K. A když byly konečně úplně hotovy, nevěděl si s nimi nikdo rady,“ psalo se v Ratiboru.

Následovala kritika, že se v kioscích prodávala sodovka nebo sloužily jako veřejné toalety. Autor se pustil také do materiálů, které slavný architekt použil.

„Doufejme, že v nejbližší době bude se zase nějaký ten kiosek stavět, p. prof. Kotěra udělá tentokrát návrh, kde předepíše užíti zlata a diamantů, a všechno se stane, protože se Hradec Králové stává flancovním městem. Město, jehož obecní domy jsou v nejhorším stavu ze všech, může si už nějaký ten špás dovolit,“ nešetřil ironií Ratibor.

Budova dnešního magistrátu ušla. Až na lva

Výhrady směřovaly i k dřevěnému kostelíku v Jiráskových sadech, který se do Hradce přestěhoval v roce 1935 ze slovenské Malé Polany na návrh starosty Josefa Pilnáčka. „Okrašlovací spolek protestoval, že kostel není potřeba a vhodnější by bylo pořídit dětská hřiště,“ uvedl Falta.

Řada moderních staveb, které na volných prostranstvích někdejšího pevnostního města vznikaly, však sklízela obdiv. Třeba okresní a finanční úřad otevřený v říjnu roku 1936, kde dnes sídlí magistrát.

„Však se přijďte na budovu i do budovy podívati! Stojí to za to. Dobrá práce se chválí sama,“ psalo se v dobovém tisku.

Přesto se našly i výhrady, například u plastiky českého lva u vstupu: „Trochu nezvyklý, hodně vychrtlý s hřívou jen naznačenou, takže pod tlamou vypadá jako vole a na hřbetě jako ustřižené mikádo.“

Historické ohlasy na novinky ve městě často připomínají dnešní půtky. „Bylo by jednostranné říci, že hlasy byly jednoznačně kritické. Většinou šlo o protichůdné názory,“ připomněl Radek Bláha.

„Nedá se říci, že by starší doby byly mimořádně jiné. Pokud si někdo myslí, že první republika byla naprostá selanka, zatímco teď je to tragédie, tak to úplně nebylo. Příliš se neměníme. Ostatně před těmi sto lety už byla doba moderní,“ doplnil Jan Falta.