Foto FreeWiki (CC BY-SA 4.0)
Česká republika se podle Eurostatu i letos umístila mezi pěti zeměmi s největším rozdílem v průměrném platu žen a mužů (19,9 procenta). Nabízí se otázka, jak naloží nová vláda se šancí pomoct ženám k větší ekonomické emancipaci – i vzhledem k tomu, že díky kroužkování je v Poslanecké sněmovně historicky největší zastoupení žen, by toto téma mohlo v Česku konečně dostat potřebný impuls. Dojde k tomu?
Pečovat znamená nemít kariéru
Největší bariérou k překlenutí ekonomické asymetrie obou pohlaví už v těchto dekádách není volební právo nebo nerovné vzdělání, ale péče o děti. To je veskrze dobrá zpráva, protože se jedná o sféru, ve které stát hraje obrovskou roli prostřednictvím nástrojů rodinné politiky. Architektura nároků na rodičovskou „dovolenou“ (není dovolená jako dovolená) a příspěvků na dítě totiž přímo ovlivňuje rozhodování žen-rodiček o jejich návratu do práce a nepřímo i jejich postavení na pracovním trhu.
Žádnou vážnější snahu o progresivní změnu v otázce rodičovských rolí a dělby práce z Jurečkovy strany zřejmě čekat nelze.
V posledních letech se změny v systému podpory rodin v Česku týkaly hlavně výše rodičovského příspěvku. Janě Maláčové se podařilo během jejího ministerského mandátu zvýšit celkovou sumu, která připadne rodině po narození dítěte ze 220 na 300 tisíc korun. Z té může rodina měsíčně čerpat až čtyři roky. Navýšení finanční podpory je sice chvályhodné, ale pro potřeby českých rodin zcela nedostačující.
Co v nastavení současného systému palčivě chybí, je jakákoli alternativa k poporodnímu statu quo, tedy rezignaci na návrat do práce dříve než za tři roky. Ačkoli společnost pomalu začíná chápat, že život ženy nemusí být jen Sophiinou volbou mezi kariérou a dítětem a že zaměstnaná žena může být stejně milující a pečující matkou jako ta v domácnosti, stát stále mlčí. Současný model rodinné politiky bohužel nejen že nevytváří podpůrné prostředí, ale mnohdy dokonce hází klacky pod nohy ženám, jež by si přály vedle dítěte věnovat energii i práci.
Přestože papírově mají ženy možnost rodičovskou ukončit dříve, v praxi to pro nemálo z nich – a primárně pro ty s nižšími příjmy – znamená přijít o větší či menší část příspěvku. Ten se dá totiž čerpat jen v měsíčních dávkách odvozených od platu ženy před porodem, případně od nejvyššího předporodního platu v rodině. Například čerstvá maminka v domácnosti s nejvyšším hrubým měsíčním příjmem 29 867 Kč (což byl v prvním čtvrtletí 2021 dle Českého statistického úřadu český platový medián) začne ztrácet nárok na část peněz z rodičovské, pokud se rozhodne k návratu do zaměstnání na plný úvazek dříve než tři měsíce před druhými narozeninami dítěte. Podobně, ne-li hůř, jsou na tom rodiny spoléhající se na živnostenské příjmy, které si mohou určit výši čerpání příspěvku jen v případě, že si hradí nemocenské pojištění. Jeho vyplácení je však u nás zabaleno do tak nesmyslného balíčku podmínek, že ho téměř žádný živnostník nemá.
Chybí podmínky i motivace
Nepracovat je tak prostě často výhodnější než pracovat. Není divu, že v mezinárodních srovnáních se kromě platové nerovnosti v Česku panuje i výrazná genderová nerovnost týkající se zaměstnanosti lidí v práceschopném věku. Hůře než my je na tom jen šest dalších zemí EU. Na tento stav má vliv spousta faktorů, například nízký podíl částečných úvazků na pracovním trhu nebo úskalí daňového systému, která skvěle shrnuje ekonom Filip Pertold: „Když žena zůstane doma na rodičovské, všechny slevy přebírá otec, včetně slevy na partnerku s nízkými příjmy, a když se žena vrací na trh práce, rodina o tuto slevu přichází a příjem rodiny z matčiny práce podlehne nepříjemně velkému zdanění.“ Situaci neprospívá ani nedostatečná kapacita školek, finanční i kapacitní nedostupnost jeslí a jiných forem hlídání dětí mladších než tři roky, což je věková hranice, po níž mají rodiny nárok na bezplatnou péči ve veřejných institucích, a také dávno přežitá, přesto stále existující stigmatizace „krkavčích matek“.
Především u nás ale nefunguje jakákoli motivace otců ke sdílené péči o dítě. Možnosti pro tatínky, aby se v domácnosti angažovali i jindy než před odchodem do práce a po návratu domů, se sice rozšířily se zavedením několikatýdenní otcovské dovolené, kterou k nám zavála nedávná směrnice EU. Stále se ale jedná spíše o symbolické gesto než reálnou snahu zrušit partnerskou asymetrii v rodinách mezi primárně pečujícími matkami a primárně vydělávajícími muži. Nejde tu přitom jen o finanční, ale i o psychologickou emancipaci.
Ženy také přispívají do státní kasy
Ačkoli rodinná politika patří spíš k agendě levicových vlád, mohla by být jedním z mála sociálních témat, jemuž by pravicový přístup teoreticky nemusel uškodit – aspoň pokud jde o podporu vstupu matek na pracovní trh. Dřívější návrat do práce po mateřské je totiž ekonomicky výhodný: žena je aktivní přispěvatelkou do státní kasy a daňové úlevy pro druhého vydělávajícího rodiče se snižují. Pravicové strany tedy zaměstnanost žen z principu podporují. A například zvýhodnění flexibilních úvazků a sladění rodinného života s pracovním, tedy dílčí kroky, které by architektuře rodinné politiky prospěly, jsou součástí nedávno podepsané koaliční smlouvy jako priority pro podporu rodiny. Je tu ale jeden háček.
Má-li rodinná politika skutečně aspoň zmírnit rozdíly v příjmech i příležitostech žen a mužů, je klíčové, aby její koncepce obsahovala cesty, jak péči rovnoměrněji rozdělit mezi oba rodiče. Spoléhání na zkrácené úvazky, jak navrhují koaliční strany, má totiž svoje limity, které jsou jasně vidět například v Nizozemsku. Tam tvoří zkrácené úvazky hlavní formu zaměstnání až u šedesáti procent pracujících žen. Holanďanky jsou pak v důsledku menšího počtu odpracovaných hodin platově znevýhodněny v porovnání s jejich mužskými protějšky. Jakoukoli snahu o zmodernizování systému rodinné podpory je tedy třeba doplnit o kroky, jako je prodloužení hrazené otcovské dovolené, představení finančních incentiv a bonusů při čerpání rodičovské druhým rodičem (zavedeno nedávno v Německu) či vyhrazení měsíců z rodičovské pro každého z rodičů jednotlivě (skandinávské země). Pomohla by i kampaň zaměřená na mainstreaming sdílené péče.
Názory kandidáta na post ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky na rodinu známe už dlouho. Zejména pak jeho pohled na to, kdo ji může tvořit (heterosexuální páry) a kdo naopak ne (homosexuální páry). Pro Jurečkovu KDU-ČSL je rodinná politika důležitým tématem, mívá však tendenci zaměňovat tradici za zastaralost. Žádnou vážnější snahu o progresivní změnu v otázce rodičovských rolí a dělby práce tak z Jurečkovy strany zřejmě čekat nelze. Žádný z těchto bodů ostatně nefiguroval v předvolebním programu koalice Spolu a nedostal se ani do koaliční smlouvy nastupující vlády.
Ekonomická emancipace matek tak nejspíš dopadne podobně polovičatě jako říjnový hype týkající se zvýšení počtu žen v politických funkcích. Ve Sněmovně sice počet poslankyň vzrostl, ve Fialově vládě ale nakonec bude ještě méně žen než za časů Babišových. Genderovou rovinu formování vlády symbolicky korunuje změna na postu čela ministerstva práce a sociálních věcí. Šárka Jelínková, senátorka s letitou zkušeností v oblasti sociální politiky, funkci na poslední chvíli odmítla v obavě, že by náročnou práci v Praze nezvládla sladit s rodinným životem na Moravě. Náhradník Jurečka, hrdý otec pěti synů s rodinou taktéž na Moravě, nemá problém ani se slaďováním pracovního a rodinného života, ani s vedením resortu, s jehož agendou má minimální zkušenost. Prostě to tak zase jednou vyšlo…
Autorka je ekonomka se specializací na sociální politiku.