Historik Jiří Malínský připomíná v souvislosti se stým výročím jeho narození osobnost Alexandra Dubčeka.
V těchto dnech se dovršuje sto let od narození jedné z nejproslulejších osobností československých a slovenských dějin nové doby RSDr. Alexandra Dubčeka. Symbol Pražského jara, jedné z našich ústředních, mimořádně závažných dějinných událostí až globálního významu, prošel, podobně jako Masaryk, Beneš, Hlinka, Hácha, Švehla, Šmeral, Šrobár, Dérer mnohou, často velmi diletantní kritikou anebo naopak stejně nekritickou chválou.
Dubček pocházel z dělnické, na tehdejší dobu mimořádně scestovalé rodiny. Jeho starší bratr Július, který zahynul během Slovenského národního povstání, byl americkým státním občanem. Alexander, narozený v Uhrovci, prošel v dětství a jinošství komunistickým Ruskem. Interhelpo bylo družstvem nadšenců, připraveným pomoci při budování prvního státu rolníků a dělníků, jímž se Sovětský svaz snažil být pro sebe i pro Komunistickou internacionálu. Od přelomu dvacátých a třicátých let se však tento ideál, sužovaný tzv. ponorkovou nemocí, začal proměňovat v totalitní diktaturu, společnost ne rovných, ale kastovaných, zemí, postupně se odpoutávající od leninského odkazu. Původně vítaní Slováci se v očích NKVD stávali podezřelými cizími agenty a když se rodina Dubčekových měla zříci československého státního občanství a nabýt sovětského, dokázala se přes svůj komunistický charakter rozhodnout velmi rychle k návratu do vlasti, kde už od r. 1935 žila Dubčekova matka se starším bratrem.
Spoluzakladatel prvorepublikové slovenské zemské organizace KSČ Štefan Dubček nemusel svého syna ke vstupu do Komunistické strany Slovenska nutit: vstoupil do ní jako šestnáctiletý r. 1939. Během války pracoval v dubnické zbrojovce, kde se vyučil zámečníkem a r. 1944 se stal členem 1. československé armády, která bojovala v Slovenském národním povstání; byl dvakrát raněn a v lednu 1945 ztratil bratra Júlia, které ho zastřelila německá hlídka.
Rodinný rodokmen ho předurčil pro práci ve stranickém aparátu. Po r. 1945 stoupal přes okresní ke krajskému stupni a když se vrátil z politologických studií v Moskvě, stal se na konci padesátých let na určitý čas tajemníkem ÚV KSČ (občanská statečnost má ve vypjatých dějinných situacích rozličnou tvářnost; v Dubčekově případě to byla r. 1952 smuteční řeč tehdy neznámého prvního tajemníka OV KSS nad rakví záhadně zesnulého komunistického hrdiny Slovenského národního povstání Karola Šmidka). Od r. 1963 byl prvním tajemníkem ÚV KSS a když r. 1967 propukla otevřená krize Novotného vedení KSČ, stal se prvním mužem československých komunistů. Byl původně volbou kompromisu a pravda to byla potud, že politik Dubček se po celou svou politickou dráhu snažil lidi spojovat a sdružovat, nikoliv rozeštvávat a znejisťovat. Jaksi přitom řadě badatelů unikla jistá „maličkost“: Dubček se pohyboval kolem třetí (Kolderovy) a čtvrté (barnabitské) rehabilitační komise a dostal se tak do střev a konečníku skutečné politiky padesátých let; ledacos zajímavého věděl i od svého otce, člena ilegálního výboru KSS z druhé světové války.
To spolu s kontakty se slovenskými komunistickými intelektuály typu Ladislava Novomeského či Daňa Okáliho vedlo k jasnému výsledku. K přesvědčení o nutnosti hlubokých reforem, k nastolení socialismu s lidskou tváří. Když se lidé v republice blíže seznámili s tímto neaparátnickým aparátníkem, byli překvapeni: usmíval se na ně sympatický, navenek prostý člověk, jehož síla spočívala v tom, že hlásal to, čemu skutečně věřil; nebál se obklopovat lidmi, kteří ho svými schopnostmi převyšovali; kvalitě jeho politického výkonu to jen prospívalo. Byl mistrem plebejské noblesy. Jeho nepatetické lidství našlo odpovídající odezvu v nesmírné popularitě, chtělo by se říci masarykovské a benešovské. Tento slovenský Čechoslovák se netajil svou láskou k Čechům, i když – vědomě a rád – zůstával Slovákem. I v tomto ohledu jako by byl ztělesněním českoslovenství.
Bouřlivé měsíce Ledna (tak se o tom tehdy mluvilo) nebyly jednoduché. Záhy částí dobové veřejnosti zatracovaný dubnový Akční program KSČ vznikal během pohnutých rozmluv progresivistické části aparátu ÚV KSČ nezřídka vedených i v suterénních prostorách tehdejšího ústředního sídla československých komunistů. Ještě větší rozruch vyvolaly květnové a červnové okresní a krajské konference, na nichž byli – demokraticky – voleni delegáti mimořádného XIV. sjezdu, který se měl sejít 9. září. Doba byla zvichřená jak na stalinistické pravici (aktiv Lidových milicí), tak na reformní levici (výzva 1000 slov). Mimoto začaly velmi záhy vznikat první články živelně se obnovující demokracie. Celý ten proces ztělesňoval usměvavý čtyřicátník, provázený třetím legionářským prezidentem armádním generálem Ludvíkem Svobodou a dalšími spolupracovníky, z nichž si nejvíce rozuměl s Josefem Smrkovským, Františkem Krieglem a Čestmírem Císařem. Poměrně pevně odolávali sílícímu tlaku z Moskvy a satelitních států.
Bouřlivý vývoj vrcholil v „horkém“ létě 1968 zejména na jednáních v Čierné nad Tisou a v Bratislavě. Domluvený kompromis však byl pro Moskvu, rozhodnutou znemožnit jednání mimořádného sjezdu stůj co stůj, jen zástěrkou, za níž se skrývala operace Dunaj. Předsednictvo ÚV KSČ však splnilo svou povinnost a mravně morálně brutální obsazení Československa odsoudilo. Dubček (a několik dalších) byl zatčen a svobodu mu vrátil až vysočanský sjezd svolaný MěV KSČ v Praze 22. srpna 1968.
Vydíráním Moskvy vnucený jednostranný kompromis potupných Moskevských protokolů znamenal počátek obratu, který byl v úplnosti proveden sjezdem KSČ v r. 1971 a následnými volbami do zastupitelských sborů všech stupňů. Dubček během prvních týdnů tzv. normalizace postupně funkčně sestupoval dolů: nejprve z funkce prvního tajemníka, poté předsedy Federálního shromáždění, pak i z křesla velvyslance v Ankaře; obelstil KGB i StB a všechny zaskočil návratem do Bratislavy, ačkoliv dobře věděl, co jeho i jeho rodinu čeká. Nepochybně tím napravil některé sporné činy své předcházející politické dráhy.
Návrat do vlasti znamenal pro Dubčeka jako pro mnoho jiných karanténu. Zaměstnanec lesního závodu byl pod bedlivým dozorem StB ještě v roce 1988; nesměl být ani členem tzv. společenských organizací zahrádkářů či hasičů. Kdykoliv se pokusil o oslovení veřejnosti, následovala ostouzející kampaň v normalizačních sdělovadlech. Přesto se Dubček nevzdal svých politických aspirací, snad i proto, že nemohl necítit mravní odpovědnost za způsob, jakým se naložilo s konceptem socialismu s lidskou tváří, který měl tak blízko k benešovské socializující demokracii. A bylo-li třeba, nemlčel jako při nečekaném úmrtí Josefa Smrkovského (1974).
Proto udržoval kontakty s okruhem lidí kolem posléze vzniklého Klubu Obroda a stále byl oslovován a vyhledáván zahraničními novináři. Od r. 1988 dozor nad Dubčekem viditelně oslaboval (mj. mu bylo povoleno vycestování do Itálie, kde kromě udělení čestného doktorátu na univerzitě v Bologni byl přijat papežem). Když došlo k propuknutí tak řečené něžné revoluce, davy skandovaly jeho jméno a volaly ho na Hrad. 28. prosince 1989 byl zvolen předsedou Federálního shromáždění a více než dva roky jako reprezentant Verejnosti proti násiliu, slovenského ekvivalentu OF, bojoval o zachování československé státnosti. Čas od času byl ostouzen a zazlívalo se mu jeho členství v KSČ – často za použití postupů nejpokleslejší bulvární žurnalistiky. Dostávalo se mu ale i poct. Roku 2003 mu např. byla udělena in memoriam ČSSD pamětní plaketa Josefa Boleslava Pecky při příležitosti 125. výročí založení této levicové strany. Slovenský sociální demokrat Alexandr Dubček vstoupil do této strany (nepočetné Sociálně demokratické strany Slovenska) na jaře 1992 se slovy „Vrátil jsem se tam, odkud vyšel můj otec“.
Konec Dubčekova života byl také koncem mimoprávně „vylikvidovávaného“ Československa, jehož vznešená masarykovská idea byla neoliberalisticky rozdrobena do mlžných nehmatatelných drobných. Čechoslovák Dubček byl odhodlán pro zachování Československa nasadit všechny své síly a vliv. Když však jel na počátku září 1992 z Bratislavy do Prahy na jednání Federálního shromáždění, stal se obětí dodnes neobjasněné dopravní nehody. Svým těžkým zraněním podlehl 7. listopadu, v době, kdy měl být zvolen místopředsedou Socialistické internacionály.
Způsob, jakým se s mrtvým Dubčekem vyrovnala česká pravice, byl zvlášť ostudný. V Bratislavě nad rakví předsedy Federálního shromáždění předseda České národní rady Milan Uhde odmítl promluvit. Předsedkyně Spolkového sněmu, členka CDU Rita Süssmuthová, naopak vedle několika dalších představitelů evropských parlamentů svůj smuteční projev proslovila.
Letmé proběhnutí Dubčekovým životem, životem politika především srdcem a intuicí, připomíná památku velkého muže. Muže z těch nejnormálnějších. Výborného řečníka právě proto, že své zadrhávání, nejspíš zadrhávání dyslektika, netajil a fakticky z něj učinil běžný prvek své řeči. Řeči, které věřil právě tak jako jeho posluchači a diváci. Opravdového člověka, který se nebál ani slabších okamžiků svého života. Nadčasového symbolu levice, která už teď nejen přežívá, ale snad také začíná žít.
Foto: National Archives (archive.org), Public domain, via Wikimedia Commons