Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Komáři se rojili

    Ostravská Komorní scéna Aréna po kombu přesunutých premiér do nové sezony oficiálně vstoupila ambiciózně, a sice zdánlivě hlubokou orbou zřídka obdělávaných teritorií současné západoevropské dramatiky. Skutečnost, že původní text renomované britské autorky Lucy Kirkwoodové byl  pro účely inscenace přejmenován, a exotičtí Moskyti v titulu nahrazeni podstatně přízemnějšími Komáry, však napovídá mnohé.

    Foto: archiv divadla

    Aktuální umělecká vedoucí činohry libereckého divadla F. X. Šaldy Kateřina Dušková zjevně podlehla vábení divácké přítulnosti a vynikající hru, jež stojí na vzrušujícím kontrastu dvou vzájemně se prolínajících, diametrálně odlišných mikrokosmů, světa špičkové, a proto vysoce individualistické vědecké činnosti a běžných, široce srozumitelných rodinných trablů, zjednodušila do povrchní společenské konverzačky. Částicová fyzika se stává jen exkluzivní kulisou pro neškodné škorpení několika lehce vyšinutých hrdinů ve filmově realisticky popisných kostýmech Romana Šolce, obklopených sice formálně atraktivní, prakticky však pohříchu nevyužitou scénou Pavla Kodedy.

    Rutinně vysoustružený projekt může snadno posloužit jako signifikantní příklad neblahé, leč v domácím kontextu často dominantní praxe, kdy se hostující režisér, poprvé pracující s jemu dosud neznámým kolektivem, nestíhá dostatečně seznámit s jeho dosavadními výsledky, a spokojí se s elementární, a mnohokrát již aplikovanou úrovní hereckého výrazu. Tedy aby bylo jasno: soubor KSA sice během covidové doby svůj dlouho a postupně precizovaný tvůrčí standard nepoztrácel, leč pohodlně v něm zazimoval.

    Efekt hereckého déjà vu je u letitých opor ansámblu tentokrát tak enormní, že na sebe vítanou pozornost i ve vedlejších rolích vážou služebně mladší, zatím tolik neopotřebované tváře. V Ostravě už důkladně aklimatizovaná Viktória Pejková se v trojjediném partu Héloise/reportérky/policistky prezentuje bezchybnou češtinou, a i na prostoru zvícím falešného pětníku dokáže přehledně diferencovat generačně i profesně různorodé charakterové črty. Nadhled i šarm v synergii, toť velká radost!

    Pozoruhodně koncentrovaný výkon podává i po mateřské pauze se navrátivší Kristýna Panzenberger Krajíčková. Její Natalie je jedinou osudovou ženou inscenace, svůdnou, naivní, nekompromisně trestající i hluboce lidskou, protože složitou a zároveň komplexně pochopitelnou. Z jednoho kusu neortodoxně vykouzlená krása!

    Foto: archiv divadla

    Milan Cimerák se coby Henri srdnatě vzpírá místy až operetní interpretaci vlastní postavy a uvěřitelně vyklouzne i z klinče přihlouplých, neargumentovaných banalit typu češtinářský pokus o verbální simulaci přechodu mezi dvěma cizími jazyky. Za lyricky tragikomickým aranžmá je umně skrytá vroucí mužská láska a obětavost. Kdo hledá, najde.

    Přímočarost dramaturgicko-režijního výkladu škodí i dojemně pokorné kreaci Vlastimila Burdy v roli Luka, tedy postavy, která je pro vyznění dramatu mimořádně důležitá. Zatímco v literární předloze má Lukova emocionální zjitřenost nejednoznačné důvody (dílem vychází z genetické predispozice, dílem z komplikovaného prostředí, v němž vyrůstá, roli hraje snad i prostý fakt, že dospívá), v inscenaci je jednoznačně definován jako bytost disponující poruchou autistického spektra, což zbytečně problematizuje uvěřitelnost řady dějových zvratů a svádí k lacinému dojení sentimentu. Finální gag, gesticky doprovázející dopovězení jeho příběhu, je navíc nevkusnou bezskrupulózní tečkou za honbou k divákovu ukojení, již měl pohltit škrt. Takřka znásilnění se pak tvůrci dopustili na symbolické postavě Bosona, respektive jejím představiteli Marku Cisovském, když ho (opět již!) bez ladu, skladu a koncepce nechali jen replikovat jeho obvyklé automatismy.

    Srdce komáří však především tepe energií ústředního ženského tria, a i zde by se vyplatila chuť k posouvání obvyklých hranic. Jistě, Alena Sasínová-Polarczyk ctí žánr a opět perlí kombinací pobaveného nadhledu i hořkosti. Její postava matriarchy rodu Karen je klasicky vystavěnou studií po(s)tupného odcházení a boje s vlastními limity, i nepřízní vnějších okolností. Otazníky se ovšem vynořují nad sestrami Alicí a Jenny. Tereza Cisovská nedokáže přesvědčivě zprostředkovat výlučnost Aliciny profese a z ní přímo vyplývající dezorientaci v běžném životě, Zuzana Truplová zase vyobrazuje Jenny, vděčný archetyp černé ovce a polovičního dítěte ulice i dezinformačních webů, jako podivně civilní derivát sebe sama, pomocí nedbalé dikce a unavené, nervně těkající gestikulace. Mnohem raději bych role viděl obsazené v obráceném gardu.

    Ostravští Komáři jsou projektem, jenž zůstal svému předobrazu dosti dlužen. Krev pijí nepochybně, leč infekci divadelním skvostem bohužel nepřenáší. Bzz…plesk!

    ///

    Komorní scéna Aréna, Ostrava – Lucy Kirkwood: Komáři. Režie Kateřina Dušková, překlad Pavel Dominik, dramaturgie Tomáš Vůjtek, scéna Pavel Kodeda, kostýmy Roman Šolc, hudba Darek Král. Premiéra 16. října 2021.


    Komentáře k článku: Komáři se rojili

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,