U Středozemního moře si užívá dámské společnosti producent Alexander Meyerheim. Zajímá ho, jak asi jde v Paříži psaní scenáristovi Richardu Bensonovi. Ten možná má nějaký koncept, ale zatím nenapsal ani čárku. Vypomoci mu má asistentka Gabrielle Simpsonová, jejímž hlavním úkolem bude zapisovat. Film, jaký podle scénáře vznikne, má chytlavý název The Girl Who Stole the Eiffel Tower (Dívka, která ukradla Eiffelovu věž), na základě kterého byl honorář vyplacen předem. Teď bude nutné zanechat prokrastinace a napsat celý scénář během dvou dnů.

Není prostor na dlouhé promýšlení, a tak Hlavní postavy dostanou jména Rick a Gabby, přičemž se do nich stylizují samotný Richard a Gabrielle. To znamená, že během vytváření příběhu je stále vidíme i na ulici u kavárny, ve filmovém studiu nebo na večírku. Do toho samozřejmě „v realitě“ setrvávají v bytě, kde jí diktuje veškeré dění, přičemž jí také „mimochodem“ svádí a jakožto známý sukničkář využívá její nevyzrálosti. A k tomu pokládá na zem prázdné, resp. později už popsané papíry. Navíc, třebaže se pohybujeme v rovině romantické komedie, velmi dobře fungují napínavější pasáže typu automobilové honičky nebo nečekaného vytasení zbraně ve filmovém studiu.

Patrně netřeba nijak zvlášť vyzdvihovat, že současné romantické komedie, jaké vznikají pod hlavičkou velkého hollywoodského studia, jsou někde úplně jinde. Filmy jako Paříž, když to hoří se dnes už bohužel prakticky netočí. Vlastně i ve své době se jednalo o vcelku nevšední počin, jaký zůstává trochu neprávem ve stínu slavnějších projektů Audrey Hepburn (Prázdniny v Římě, Snídaně u Tiffanyho, Šaráda). U Williama Holdena není moc s čím srovnávat, jelikož se věnoval spíše nekomediálním projektům. S výjimkou Sabriny z roku 1954 (kde se poprvé setkal s Audrey a nepřekvapivě se do ní hned zakoukal) a nemnoha dalších. Jeho problémy s alkoholem připomene pouze jedna scéna, tak jako se v jiné odkazuje na její předchozí/následující snímky.

 










 

Do toho nebudeme ochuzeni o hezkou poctu upírským/vlkodlačím bijákům á la Dracula nebo Vlkodlak. A k tomu všemu se staví Tony Curtis, aby předvedl něco ze svého komediálního umění, o kterém po Někdo to rád horké nikdo nepochyboval. Ačkoli se nelze zbavit dojmu, že jeho cameo bylo rozšířeno narychlo, takže nebylo možné plně využít vtipný potenciál téhle postavy Philippa/Maurice. U Marlene Dietrich to byla zcela jiná situace, neboť se tady jenom projde. V každém případě jde stejně především o ústřední dvojici, kdy v jeho případě ani poloha „zloděje a lháře“ divačky určitě neodradí, zatímco ona jest ve svém hereckém projevu znovu úžasná a neodolatelná.

Paříž, když to hoří je taková svéráznější screwball komedie, jaká se však od těch, ve kterých se objevila Katharine Hepburn s Carym Grantem, přeci jen liší. To je samozřejmě dáno tím konceptem, kdy sledujeme počínání smyšlených, neexistujících postav. A jejich stvořitel pracuje jako scenárista, takže dojde nejen na parodování konkrétních titulů (např. Casablanca), ale také na zesměšňování některých filmových postupů a klišé (např. zmínka o prostitutce se srdcem ze zlata), jejichž použití si film díky tomu může dovolit, aniž by to působilo neoriginálně. Není pochyb, že některé scény se ještě daly vyšperkovat dalším přívalem vtipných momentů. Zároveň bude ale s velkou pravděpodobností platit, že Paříž, když to hoří má velmi širokou cílovou skupinu. Sám jsem tuhle komedii poprvé viděl někdy před patnácti rokama. A řekl bych, že teď se mně líbila ještě o něco víc než tenkrát.

FOTO: cinema.de