„Překvapilo nás to,“ připustila Pavla Gomba, výkonná ředitelka české pobočky UNICEF (Dětský fond OSN), která si výzkum objednala.

Kromě toho došli výzkumníci i k poměrně předvídatelným závěrům, že děti z bohatých rodin jsou šťastnější, že pro pocit štěstí jsou nejdůležitější kamarádi a rodina nebo že děti jsou nešťastné, když se jim nedaří ve škole či jim někdo nadává.

Právě rozdíl v dětském štěstí v Čechách a na Moravě tak vzbuzuje největší kontroverze. Záhy se totiž problému chytilo Moravské zemské hnutí bojující za svébytnost Moravy, které důvod vidí v tom, že je Morava řízena z Prahy a je vzdálená centru, což ji plíživě poškozuje a ničí. 

„Její obyvatelé ztratili svou identitu a hrdost čerpající z bohatého odkazu předků. Její děti cítí ústrky a nerovné postavení, takže ztrácí sebevědomí a cítí se méně šťastné než děti z Čech. Tento nezdravý stav je potřeba co nejdříve napravit a nerovnováhu narovnat, než bude pozdě,“ apeluje hnutí v souvislosti s výzkumem na svém webu.

Peníze znamenají bezstarostnost

Podle odborníků v něm však moravisté jen chtějí vidět něco, co v něm není. Brněnskému sociologovi Martinu Kreidlovi se nezdá, že by děti odvozovaly pocit štěstí od národní hrdosti.

„O národu v těch datech není vůbec nic. Jde určitě v první řadě o věci dětským životům bližší, tedy rodinu, školu, kamarády. Tam bych hledal vysvětlení,“ poukazuje profesor katedry sociologie Masarykovy univerzity.

Pro vysvětlení rozdílu mezi Čechami a Moravou se mu zdá zřejmý vliv bohatství a socioekonomických příležitostí, poněvadž západ republiky v posledních třech dekádách bohatne rychleji než východ.

„V Čechách je více šťastných dětí, protože jsou častěji lépe ekonomicky zabezpečené. Ona je to asi spíš bezstarostnost. Není to efekt češství, ale efekt napojení na německou, západní, globální ekonomiku, který je na Moravě méně přítomen,“ míní Kreidl.

I podle znojemské psycholožky Evy Kneblové se děti z lépe situovaných rodin mohou logicky cítit šťastnější a bezstarostnější. 

„Naopak děti z rodin s nižší socioekonomickou úrovní, tedy s rodiči bez vzdělání a mnohdy bez zaměstnání, často přebírají životní styl rodičů. To znamená jakousi formu bezcílného přežívání, pocit, že svět je nepřátelské místo a život nemají ve svých rukou, tudíž není moc důvodů být šťastný,“ vypozorovala odbornice, která je dnes především školní psycholožkou.

UNICEF z výzkumu také vyšlo, že proti předchozím letům děti vnímají sociální rozdíly výrazněji a méně šťastné jsou ty s jedním rodičem. Další věcí, na kterou poukazují Kreidl i data, je rodinná výchova. 

„Všimněte si, že děti na Moravě jsou častěji nešťastné, když jsou potrestané. Myslím, že v části Moravy lidé berou rodinnou výchovu tradičněji a děti ji pak trochu víc prožívají i tím pocitem neštěstí,“ přemítá s tím, že proti Čechám obyvatelé Moravy dávají ve výchově o něco větší důraz na tradiční hodnoty a náboženství.

Co je štěstí? Záleží na otázce

Podle mluvčí českého UNICEF Lenky Čtvrtečkové by se také Moravané dali považovat za emočně uzavřenější, tudíž pro zdejší děti může být obtížnější své štěstí i jiné emoce vyjádřit. 

„Toto tvrzení podporují i data k otázce, jak lehké nebo těžké je mluvit ve škole o svých problémech a potřebách. V odpovědi ‚lehké‘ dominovaly děti z Prahy a Čech, zatímco děti z Moravy tuto odpověď uváděly méně (skoro o polovinu – pozn. red.),“ vypichuje mluvčí. 

Děti z Moravy také více zmiňovaly, že učitelé problém bagatelizují a druhým je jedno, na co si stěžují. A jestli mají pocit, že jsou jejich názory brány v úvahu, když se v rodině rozhoduje o věcech, které se jich týkají? Pozitivní odpověď je opět výrazně vyšší u českých dětí.

Hledat obecné závěry nebo statistické průměry v čemkoli, co se týká lidského chování a prožívání, je nicméně ošemetné. Nerada to dělá už z principu své profese i psycholožka Kneblová.

„Bez snahy filozofovat se při přemýšlení o výsledcích nemohu ubránit otázce: ‚Co je to štěstí?‘ Živě si dovedu představit, jak by na dotaz, v jaké situaci se cítí šťastní, zareagovali moji pubertální synové. Pravděpodobně by odpověděli otázkou: ‚Jak jako šťastnej?‘ Tazatelé realizující výzkum možná tuto otázku od respondentů dostávali a svou reakcí mohli dotazované zásadně ovlivnit,“ myslí si.