Seznamte se: Tereza Horáková
Kdy a kde jste se narodila?
Narodila jsem se v Praze – Hostivaři, kde jsem strávila celý svůj dvaadvacetiletý život.
Řekněte nám něco o vaší rodině a jejím vztahu k hudbě…
U nás v rodině nikdo profesionální muzikant není, ale můj taťka je nejgeniálnější “zpěvákokytarista”. Při večerech u ohýnku se na něj vždy s údivem koukám a baví mě sledovat, jak krásné je jen si tak hrát. Největším muzikantem v naší rodině byla stejně vždy moje milovaná kočka Nelinka. Vždy mě při cvičení bedlivě sledovala, a já se od ní učila, že pohodlí a eliminace jakýchkoli zbytečných pohybů je někdy při hře na housle to nejúčinnější.
Jaké byly vaše hudební začátky?
Vždy mě pobaví maminka, když vypráví o tom, jak jsem slyšela písničku Pátá z muzikálu Rebelové a do toho jsem tančíc a krákorajíc lítala po bytě. Říkám si, že se toho asi od mých pěti let moc nezměnilo. Každý rok na letních kurzech v Soběslavi musím hned první večer běžet k dokonalému jukeboxu v místní bowlingové herně a za doprovodu tanečních kreací přezpívat celý soundtrack z Rebelů.
Proč jste si nakonec vybrala právě svůj obor?
Já jsem prý na nic jiného hrát nechtěla. Jelikož bydlíme hned vedle ZUŠ, poslouchala jsem prý děti, jak hrají na housličky a brzy si je vydupala také.
Pamatujete si své první veřejné vystoupení? Jak na něj vzpomínáte?
Mám v paměti mnoho intenzivních, ale bohužel jen střípkovitých zážitků z mých prvních vystoupení. Jeden mi přeci jen ale utkvěl v paměti. Malá Tereza měla totiž vystupovat na svém prvním „významném“ interním koncertě v ZUŠ, jenže den předtím dostala zánět středního ucha. Samozřejmě bylo nepředstavitelné kvůli takovéto banalitě zrušit svou účast na koncertě! A tak v první řadě seděl kromě maminky a tatínka i fanklub plyšových oveček (samozřejmě dle tématu performance – Pásla ovečky) podporujících malou holčičku, která se zatlačenými slzičkami v očích a nemocným uchem statečně dohrála. Myslím si, že vůle vítězit se již nikdy neprojevila více. (smích)
Jací byli vaši dosavadní učitelé a jaké s nimi máte zkušenosti?
Musím říct, že na učitele houslí jsem měla a mám opravdové štěstí. Celou ZUŠ mě provázel Ondřej Štochl, díky němuž jsem si k hudbě vybudovala vztah a způsob vnímání, který je ve mně zřejmě hluboce zakořeněn doteď. Jelikož je Ondřej skladatel, pedagog hudební teorie a violista, způsob výuky se od jeho působení odvíjel. Poslouchali jsme mnoho hudby z různých slohových období, analyzovali skladby, které jsem hrála, dávali hudbu do souvislostí s jiným uměním, a hlavně lidskou stránkou života. Byla jsem vedena k přemýšlení nad poselstvím daných skladeb, vžití se do doby, kdy autoři díla psali a ke snaze o vyjádření smyslu skladby pro dnešní publikum. Na Pražské konzervatoři jsem první rok studovala u paní profesorky Jitky Novákové. Přátelská atmosféra v hodinách přispěla k tomu, že jsem si konzervatoř okamžitě zamilovala. Po dobu celého studia jsem byla pak v rukou skvělého pana profesora Pavla Kudeláska. Za ty roky jsem nesmírně vděčná, protože naše hodiny byly vždy plné života, intenzivních chvil, diskuzí, filozofování a radosti. Vím, že to se mnou bylo mnohdy velmi těžké, protože jsem často vymýšlela až přespříliš filozofických otázek a dbala méně na techniku a nástroj samotný. Myslím si, že jsme ale vždy po četných diskuzích a dlouhé práci našli společnou cestu, a to byla největší odměna. Na těch pět let s panem profesorem budu vždy vzpomínat s upřímným vděkem. Momentálně studuji prvním rokem na Hochschule für Musik v Drážďanech u profesorky Natalie Prishepenko. Teprve se poznáváme, ale hodiny s ní mě baví a po stránce lidské i muzikantské velmi uvolňují.
Účastnila jste se různých hudebních soutěží. Jaké soutěže to byly, kterých si považujete nejvíce a jaký pro vás měly přínos?
V dřívějších letech jsem se účastnila například Soutěže Josefa Micky, Soutěže Josefa Muziky v Nové Pace nebo Soutěže Váši Příhody v Českých Budějovicích, kde jsem vždy získala ocenění. Nebyla jsem však dítko, které by soutěže nějak zvlášť přitahovaly. Přesto vím, že každá nová zkušenost na pódiu přinesla podněty důležité pro můj další vývoj. Soutěž v netradičním slova smyslu, která v mém životě sehrála velkou roli, byla soutěž mladých českých skladatelů – NUBERG, pořádaná orchestrem Berg. V roce 2011 jsem zde premiérovala skladbu Modrá – čistá a křehká skladatele Ondřeje Štochla, která cenu NUBERG vyhrála. Velkým zážitkem byl pak koncert vítězných skladeb v Sále Martinů.
Co považujete za svůj největší úspěch?
Za moje dosavadní největší hudební úspěchy považuji dlouholeté působení v Triu Helix zaměřeném na tvorbu současných autorů. Na skladbách pracujeme (často přímo se skladateli) velmi detailně, a to je důvod, proč mě práce v tomto souboru tolik baví a naplňuje. V roce 2017 jsem měla možnost již podruhé vystoupit jako sólistka s orchestrem Berg při premiéře skladby Ve dne stíny, v noci světlo Ondřeje Štochla, a protože se koncert konal na témže místě (evangelický kostel U Salvátora) přesně šest let po premiéře Modré – čisté a křehké, byl pro mě zážitek z celého provedení o to silnější. Několik let jsem působila jako koncertní mistr Barokního orchestru Pražské konzervatoře pod vedením Jakuba Kydlíčka, což značně posílilo můj zájem o barokní hudbu a její interpretaci. Posléze jsem začala vystupovat s barokními soubory, jako například Collegium Marianum, Concerto Aventino nebo Czech Ensemble Baroque. Studium na konzervatoři jsem zakončila absolventským koncertem s Karlovarským symfonickým orchestrem. Pod taktovkou úžasné Miriam Němcové jsem měla možnost provést 1. houslový koncert Karola Szymanowského a doteď mě tento zážitek hřeje u srdce. Za svůj největší úspěch vůbec však považuji, že mě láska k hudbě za časů pandemie neopouštěla a dávala mi naději a sílu tvořit dál.
Jaký je váš profesní vzor?
Profesním vzorem je pro mě každý muzikant, ze kterého čiší lidství, pokora a vědomí toho, co chce vyjádřit.
Kam byste to chtěla ve svém oboru dotáhnout?
Přála bych si jednou sedět u odpolední kávy s přáteli muzikanty, a vědět, že práce, kterou jsem dělala, měla smysl. I když je dnes velmi těžké se v našem oboru opravdu uživit, chtěla bych, aby hudba, kterou budu provozovat, zůstala co nejméně závislá na obživě a původní smysl se nevytratil. Dá-li osud a budu-li se hodně snažit, ráda bych založila menší soubor zaměřený na barokní hudbu. V dalekém budoucnu bych pak ráda zrealizovala můj sen nahrát Biberovy Růžencové sonáty. Když se okolo mě najde více nadšenců i pro hudbu soudobou, chtěla bych alespoň příležitostně organizovat projekty propojující díla současných autorů a poezie.
Jakou hudbu provozujete nejraději?
Ještě před pár měsíci by asi odpověď byla celkem jednoznačná – nejraději hraji soudobou hudbu a baroko. Nevím, je-li to dospíváním nebo čím vlastně, ale postupně začínám přicházet na kloub i hudbě období romantismu (konečně), které jsem se dříve takřka vyhýbala. Jsem ráda, že má cestička nevedla od malička přes virtuózní kousky k velkým romantickým koncertům, ale cítím už potřebu trochu roztáhnout křídla a poohlédnout se i po dalších květinkách na té nekonečně rozlehlé louce plné děl, která sice možná byla milionkrát interpretována, ale přesto neztratila svou sílu.
Jakou hudbu ráda posloucháte?
Jakou hudbu poslouchám se často odvíjí od toho, s kým ji poslouchám. Když je někdo hluboce zaujatý čímkoli, věřím tomu a chci porozumět také. Pro mě samotnou záleží vždy na momentálním rozpoložení. Někdy je pro mě volba hudby k poslechu celkem podivuhodná. Stává se, že se potřebuji uzavřít do své intimní bubliny, kam patří Bach, Luigi Nono, Pavel Zemek Novák nebo Zelenka. A pak přichází dlouhé večery protancované na Zuzanu Navarovou nebo slovenský folklór. Někdy se sama nestačím divit té dálce.
Momentálně jsem zblázněná do Brahmse, a to hlavně v autě na dálnici z Drážďan do Prahy. Musím se mít vždy na pozoru, protože spojení mé brahmsovské euforie s panoramatem Krušných hor často zapříčiní jízdu (na mé poměry) nepřiměřenou rychlostí. (úsměv)
Jak trávíte volný čas a jaké jsou vaše mimohudební koníčky?
Nevím proč, ale na tuhle otázku jsem se těšila nejvíc ze všech. Asi je to pro to, že toho dělám hodně a ráda. Třeba ráda peču cukroví, poslouchám u toho rádio Vltava, v pauzách čtu Holana, Skácela a Reynka, v dalších pauzách běhám po nejmilovanější Hostivaři a povídám si se stromy a vším živým. Největší odměnou je mi potom čas strávený s rodinou. S taťkou na jeho zahrádce s pivem u ohýnku, s mamkou a domácími diskuzemi o životě s Proseccem a s babičkami na procházkách po pražských kavárnách.
Co vám dokáže udělat největší radost?
Když jsou lidé okolo mě upřímně šťastní. Zní to jako klišé, ale největší radostí je pro mne spojit lidi dohromady a vidět v nich proudit život. To se pak i neustále pobíhající Tereza uklidní, sedne ke stolu a jen tiše pozoruje.
Jaké je vaše největší přání?
Aby umění poskytovalo v každé době zrcadlo každému, kdo se do něj bude chtít podívat. Mé nejhlubší přání je, aby se smysl hudby a umění jako takového nevytrácel a lidé vždy toužili jej hledat.
Slovo Mgr. Pavla Kudeláska
Tereza Horáková je naprostý originál. Ve všem. V oblékání, způsobu vyjadřování, ve vztahu ke svému okolí, v chápání a prožívání hudby a umění vůbec. Jako houslistka pak ve výběru repertoáru i stylu vlastní interpretace.
Terka je naprosto nezaměnitelná a ve svém uměleckém projevu velice přesvědčivá, takže když ji slyšíte hrát, můžete si být jisti, že nikoho nenapodobuje, a i když s jejím pojetím nemusíte souhlasit, jste vždy svědky unikátní hudební kreace.
Znamenitá je její interpretace barokní hudby, ale Terčinou naprostou doménou je hudba soudobá. Hudební i nástrojový nadhled, bezmezná interpretační fantazie i schopnost se vcítit do myšlení autora, z ní činí možná nejvyhledávanější houslistku pro premiérování čerstvých autorských novinek, což potvrzuje mnoho soudobých skladeb Tereze Horákové věnovaných.
I když v průběhu Terčina studia v mé třídě docházelo občas k náročným situacím, kdy jsem musel jako pedagog krotit její uměleckou fantazii a přitahovat pozornost k řemeslně-houslové problematice, ve výsledku se cítím velmi obohacen, a to jak umělecky, tak i lidsky.
Tereza Horáková
Narodila se roku 1999 v Praze a s hrou na housle začala v pěti letech u MgA. Ondřeje Štochla, který ji naučil nejen základům techniky nástroje, ale především ji vedl k pochopení výrazového pojetí skladeb. V roce 2015 byla přijata na Pražskou konzervatoř do třídy profesorky Jitky Novákové, od druhého ročníku studuje ve třídě profesora Pavla Kudeláska.
Získala četná ocenění, mezi něž patří 1. a 3. místa v houslové soutěži s mezinárodní účastí J. Muziky v Nové Pace, Mezinárodní soutěž Josefa Micky, 1. cena v mezinárodní soutěži Váši Příhody. Rovněž byla oceněna diplomy za nejlépe provedenou povinnou skladbu a mimořádný interpretační přínos.
Už od dětství projevovala velký zájem o interpretaci soudobé hudby. Vystupovala jako sólistka s Komorním orchestrem Berg a se souborem Opera Diversa. Je členkou tria Helix, které se zaměřuje především na interpretaci soudobých děl českých i zahraničních autorů. Pravidelně vystupují na tuzemských i zahraničních festivalech soudobé hudby.
Tereza se nejraději zabývá interpretací staré hudby, zejména německého baroka (sonáty Bacha a Bibera). Po dobu tří let působila jako koncertní mistr Barokního orchestru Pražské konzervatoře pod vedením Jakuba Kydlíčka. Příležitostně vystupuje s některými českými barokními soubory, jako je Concerto Aventino nebo Collegium Marianum a ráda se věnuje i komorní hře a objevování méně známých děl barokních autorů. V dubnu 2021 provedla v rámci absolventského koncertu 1. Houslový koncert Karola Szymanowského s Karlovarským symfonickým orchestrem pod taktovkou Miriam Němcové. V současné době studuje na Hochschule für Musik Carl Maria von Weber ve třídě Natalie Prishepenko.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
