Dnešním televizním bavičům k vtipu humoru netřeba

Víte, co nemůžu v televizi vystát? Jsou to trapnosti, které se za dobrou zábavu jen vydávají, takže divákům z nich není veselo, ale smutno.

Hned na začátku přiznávám, že chovám vášnivou náklonnost ke všem, kdo dovedou rozjiskřit zachmuřené tváře před televizní obrazovkou zprvu úsporným až opatrným, postupně bujaře očistným smíchem. Teď samozřejmě nemyslím tetu Růžu, když zakopne s mísou chlebíčků, ale umělce perlící inteligentním humorem tak dovedně, až my diváci začneme myšlenkově spolupracovat, chápat, domýšlet a kombinovat, abychom přesně v tu chvíli, kdy vtip dozraje k chytré pointě, sklidili smíchem kypřenou úrodu.

Co však nemůžu televizní zábavě prominout, to jsou trapnosti, které se za dobrou zábavu jen vydávají. Hlavně proto, že jeho aktéři mě jako diváka podceňují a jejich upoceně hrané veselí mě často uráží. Tento typ zábavy si nasadí lstivou škrabošku veselí, aby i průměrný televizní konzument pochopil, že teď je chvíle pro skvělý, kvalitní humor, jenže pod ní se jen pitvoří, protože se na nic lepšího nevzmůže. Z tohoto maškarního plesání je mi úzko a o šaškování, jež mi současné televizní stanice podsouvají, nestojím. A všimněte si, prosím, že teď hovořím za sebe. Chci tím zdůraznit, že nikomu jinému neupírám smysl pro tento typ vtipkování. Jen dávám na vědomí, že i já bych si ráda přišla na své, jenže po nějaké vyváženosti humoru se slehla zem. Prostě zmizela, není.

A tak si říkám, jak je možné, že již v šestnáctém století William Shakespeare věděl, že krátkost je duše vtipu, zatímco dnes nám televizní „baviči“ vyprávějí anekdoty, které mají mít mrštnost, švih a slovní úspornost, jako zdlouhavou telenovelu, při níž na nás pokřikují, dělají rozmáchlá gesta a škleby, čemuž se zřejmě máme – bez ohledu na obsah vyprávěného – smát. Snad nám chtějí dokázat, že jim k vtipu humoru netřeba. Evidentně netuší, že dobrou anekdotu musí schopný vypravěč umět podat i vsedě a s rukama za zády. Teprve pak je anekdota dobrá.

A nekrní jen kvalitní humor. Flinkají se i satirici. Místo aby chytali politiky za slova a činy, jejichž absurdita po dobrém komentáři a vtipné karikatuře volá jako dobře seštelovaný tlampač, vzmuží se jen k tomu, aby si dělali šprťouchlata z jejich tělesných anomálií. Pokud dnes politik neráčkuje, nehrbí se, nemá předkus, nakřivo kravatu a nešmajdá, může si u řečnického pultu plácat, co chce. Se satirikem to ani nehne. Už dávno přišel na to, že reagovat důvtipnou polemikou je neskonale obtížnější, než dotyčného zesměšňovat pajdáním a ceněním zubů. Je přece mnohem jednodušší dělat si srandu z vady řeči a zbaběle přitom opomíjet obsah vysloveného. Smích nahradilo posmívání.

Proto jsem vděčná za humor, který nám vrchovatou měrou dopřávali třeba pánové Jan Werich, Miroslav Horníček, Vladimír Dvořák, Miloš Kopecký, Jiří Sovák, Vladimír Menšík...

Jiří Sovák jednou šikovně řekl: „S láskou je to jako s kalamářem – po letech inkoust vyschne, ať píšeme, nebo ne.“  Kdykoli si na tu větu vzpomenu, napadne mě, jak by ji dnešní aktér zvulgarizoval, protože by si mylně myslel, že v tomto uhlazeném podání by ji divák neocenil.

A taky si vzpomínám, jak Miroslav Horníček jednou pronesl: „Když je vám vaše milovaná nevěrná a vy se chystáte skočit z okna, uvědomte si, že vám nasadili parohy, a ne křídla.“

Až se dosmějete, moc prosím, uvědomte si, jak úžasná tato věta je, a že dnešní bavič by tuto vtipnou repliku v televizi prostě pronést nemohl. Víte, co by mu dalo práce, než by k jejímu ztvárnění sehnal parohy, křídla a vhodné okno k seskoku?

A tak se přimlouvám, naše milé televize, klidně si dál vysílejte humor, který diváky i sám sebe kope do pozadí, humor, který potřebuje hrubé slovo víc než vtipnou pointu, když to má někdo rád, tak prosím, ale dejte prostor i vtipu laskavému, bystrému, kvalitnímu, protože není pravda, že diváci jsou líní myslet, to jen vy se snažíte, aby tomu tak nakonec opravdu bylo. Ale my se nedáme.