Filmasia 2021: Moderní tchajwanská filmařina umí diváka zaháčkovat jako žádná jiná

„Je pravda, že o šestnáctý ročník jsme z pochopitelných důvodů přišli. Naštěstí k tomu došlo relativně včas, takže jsme se situaci přizpůsobili. Týden před festivalem by to bylo komplikovanější, ale přesto letos zůstávám mírně optimistický. Případné problémy spojené s pandemií prostě budeme řešit, až přijdou. A jestli vůbec přijdou! Do té doby finišujeme s přípravami a snažíme se vytvořit co nejbezpečnější prostředí jak pro naše diváky, tak pro hosty ze zahraničí.“

„Když Filmasia v roce 2005 začínala, byla srdcovým festivalem docela malé skupiny pořadatelů, a troufám si říct, že ani v roce 2021 se na tom nic nemění. Pořád jsme parta lidí, kteří mají slabost pro kinematografie východní Asie a chceme je představovat v Česku, kde nemají příliš velké zastoupení. Takže pokud mám nějak shrnout tu dlouhou cestu – Filmasia se stala pevnou součástí české festivalové scény. Pokud máte rádi asijské filmy, máte jistotu, že v prosinci jich v Praze spoustu uvidíte.

S uplynulým časem se nám daří vozit sem i zajímavé hosty. Před pár lety u nás pronesl masterclass bývalý ředitel Hongkongského filmového festivalu Roger Garcia, zásadní figura asijské festivalové scény. Byla u nás hongkongská popstar Teddy Robin Kwan, režiséři jako Clement Cheng a Derek Kwok, povídali jsme si třeba s kaskadérem Radkem Brunou, který spolupracoval s Jackiem Chanem. Literární ročník naplnili překladatelé, debaty o čínské literatuře jsme vedli se Zuzanou Li a pozoruhodný snímek Vzplanutí (2018) doplnil dvorní překladatel Murakamiho Tomáš Jurkovič. Letos zase chystáme přednášku o tchajwanském filmu, kterou povede filmový historik Chris Berry, nebo sekci ženských filmů, za níž stojí producentka Peggy Chiao.

A také jsme si za ty roky vybudovali dobré vztahy se spoustou českých kritiků a odborníků na asijské či festivalové filmy. Takže u nás narazíte na úvody Jiřího Flígla, Antonína Tesaře, Pavla Sladkého a dalších. I proto cítíme – na naše poměry – stále relativně velký zájem, zasahujeme totiž poměrně dost diváckých skupin. Pouštíme radikální art, braky, klasické festivalovky, žánrovky i populární filmy. Takže se na projekcích potkávají cinefilové, zvědavci i fanoušci pokleslé nebo populární kultury.“

„Protože nabízí fascinující kinematografii, která je hravá, žánrově pestrá a hlavně trochu pozapomenutá. Vedle masivního filmového průmyslu pevninské Číny a žánrových expertů z Hongkongu zůstává Tchaj-wan neprávem ve stínu. Pokud z něj evropští diváci něco znají, tak především hnutí Nového tchajwanského filmu – autory jako Hou Hsiao-hsiena, Chen Kunhoua, Edwarda Yanga nebo novějšího krále pomalé kinematografie Tsai Ming-lianga. Těm věnujeme sekci Mistři tchajwanského filmu – bude tam Ang Lee, Tsai Ming-liang, Li Hsing, Edward Yang a Hou Hsiao-hsien –, ale skáčeme do toho komplexněji a po hlavě. Takže si pustíme filmy význačných ženských filmařek, studentské projekty, ale i populární domácí tvorbu. Ostatně tou otevíráme – náš zahajovací film Ahoj, tapíre! (2020) je horkou novinkou.

Tchajwanský film je totiž poměrně versatilní a stín nové vlny jej trochu schoval. Vidím tam trochu paralelu s českým filmem – také se na festivalech neustále čeká na novou novou vlnu, než abychom hlouběji pronikali do odlišných typů tradic. Tchaj-wan má silný cyklus romantických komedií, které obratně pracují s žánrovými pravidly. To ukážeme třeba v podvratném snímku Můj ztracený Valentýn (2020) nebo v Poslouchej (2009), mlčenlivém romcomu o tiché lásce mezi poslíčkem a neslyšící dívkou. Další silnou tradici měly žánrové a tak trochu na koleni dělané filmy z konce padesátých až sedmdesátých let. Těch bylo něco přes tisíc a většina se nedochovala. Ale díky digitalizační snaze restaurátorů v Taiwan Film and Audiovisual Institute se pomalu vrací do kin. Takže promítáme třeba napínavý thriller Manželovo tajemství (1960), který bývá připodobňován k tvorbě Alfreda Hitchcocka a Orsona Wellese, nebo rozvernou komedii Pošetilá nevěsta, naivní ženich (1967). Druhý jmenovaný reprezentuje tvorbu mladých filmařů vzpouzejících se ustaveným tradicím a morálce předchozí generace.

To jsou všechno důvody, proč tchajwanskému filmu věnujeme celou přehlídku. Chceme jej přiblížit divákům v celé jeho šíři a kráse prostřednictvím několika řezů klasikou, popíkem, artem nebo žánrem a historií. Správná audiovizuální degustace.“

„Ano, Tygr a drak (2000) je silně transnárodní koprodukce, ale dobře ilustruje, jak specificky může tchajwanská kinematografie překračovat národní hranice. Kreativní i finanční podíl ve filmu měla pevninská Čína, Hongkong, USA i Tchaj-wan. Navíc je adaptací serializovaného vyprávění čínského autora a ještě ke všemu vizuálně čerpá z tvorby tchajwanského režiséra jménem King Hu. A vůbec, kategorie národní kinematografie je velmi problematická, obzvlášť v kontextu Asie. Filmový historik Chris Berry, který k nám letos přijede, například v kontextu Číny, Hongkongu a Tchaj-wanu navrhuje pojem Sinosphere nebo čínskojazyčný transnárodní film jako samostatný útvar, protože národní hranice se často – i nedobrovolně – rozplývají.

Takže jistá forma překračování hranic je pro tchajwanský film typická. A nejen na úrovni koprodukce, tamější filmaři rádi překračují hranice žánrů i estetických tradic. Takový Lin Tuan-qiu, od něhož hrajeme zmíněné Manželovo tajemství, se explicitně inspiroval v klasickém Hollywoodu, a především v tvorbě Orsona Wellese. Můžeme tak pozorovat propojení domácích (tchajwanských) tradic s těmi wellesovskými (hollywoodskými), jako je práce s hlubokým prostorem, delšími záběry a silnými kontrasty v černé a bílé barvě. Hsin Chi, autor Pošetilé nevěsty, naivního ženicha, zase překračuje mezigenerační hranice a vede dialog dětí s rodiči, konfrontuje jejich hodnoty. A nemusíme chodit tak daleko, třeba legendární Hou Hsiao-hsien ve svém filmu Zelená tráva na břehu řeky (1982) stojí na pomezí rozjívené vesnické komedie a artového filmu s okázalou prací s filmovým prostorem. Proto chceme překročit stín nové vlny a ukázat, že Tchaj-wan má spoustu dalších typů fantastických diváckých zážitků. A všechny nějakým způsobem překračují hranice, to je pro ně asi specifické.“

„Ony se naštěstí pořád točí filmy nové a restaurují ty staré. Navíc máme skoro nekončící seznam snímků, které bychom chtěli na přehlídce promítnout. Nebudu střílet konkrétní témata a filmy, ale jsou tu lákavé cykly z Indonésie nebo Filipín, Kambodža zažívá žánrový boom, Jižní Korea se díky Netflixu a K-popu dostává do širšího povědomí a Japonsko je na mezinárodních festivalech pravidelně přítomné. Takže myslím, pokud štěstí dá, minimálně dalších sedmnáct ročníků filmy nedojdou. Žádná velká krize asijského filmu nehrozí.“

„Skrze diskuze. Máme nějaké obecné plány na ročníky dopředu a v průběhu roku se pravidelně potkáváme, povídáme si, píšeme e-maily a koncept domlouváme. Vždycky je to souhra několika různých faktorů – nápadů, možností, společenských a kulturních událostí a tak dále. Jakmile máme obecný rámec, přijde čas na pragmatické plánování. V tom jsou nezastupitelné Karla Stojáková a Karolína Kyselová, nosné sloupy našeho štábu. Já sice dramaturgicky plánuji, vymýšlím tematické celky, možná témata a program, ale ony mají na starost tu náročnou praktickou stránku festivalu – sehnat filmy, řešit dostupnost, kontakty, finance a podobně.

Nejsme tak velký festival, že bychom ukázali na film a distributor nám ho okamžitě dal. Kolem každé projekce bývá vyjednávání, domlouvání, shánění vhodné kopie k projekci a také zajímavých hostů. V tom jsou obě nepřekonatelné a sám mnohdy nerozumím tomu, co zvládnou zařídit. A protože jsme takový srdcový festival, vymýšlení programu i dramaturgie je prostě spousta domlouvání mezi kamarády.“

„Na všechno! Myslím, že se pozvánka může lišit podle toho, za jakého diváka se považujete. Jestli máte rádi žánrovky, doporučuji nevynechat kultovního Tygra a draka na velkém plátně. Příznivce současných filmů srdečně zvu na Ahoj, tapíre!, Můj ztracený Valentýn, Za mých mladých let (2015) a Poslouchej. Jsou to fantastické ukázky moderní tchajwanské filmařiny, která umí diváka zaháčkovat jako žádná jiná. Klasickým cinefilům bych doporučil sekci Tchajwanských mistrů a Ztracených pokladů, kde promítáme zmíněné filmy z šedesátých let. Obzvlášť výživná bude Podzimní poprava (1972) v Ponrepu 6. prosince od 18 hodin, protože jde o brilantní melodrama, které je u nás úplně neznámé.

Ale upřímně, jestli máte čas, přijďte na cokoliv. Ke každému filmu poskytujeme úvody, které je zasadí do kontextu a představí. Na webu máme anotace a ke Ztraceným pokladům i několika dalším filmům texty od Chrise Berryho a kritiků Ondřeje Pavlíka nebo Pavla Sladkého. Těmi se snažíme kontextualizovat projekce do širších souvislostí, tradic a žánrů.

Já osobně se nejvíc těším, až naladím zenový estetický zážitek ve Dnech (2020) Tsaie Ming-linaga.“

„Pokusím se odpovědět co nejméně orientalisticky. Ve svém ‚běžném‘ životě jsem filmový historik, kterého zajímají různé způsoby filmového vyprávění a stylu. Určité typy konvencí. A my, jako Středoevropané, máme spousty takových konvencí automatizovaných – nejčastěji z populárních hollywoodských filmů, české tvorby a různých dalších cyklů probíhajících v kinech. Velmi často se tak stane, že vás třeba americký horor, blockbuster nebo česká komedie nemají čím překvapit. A když se z této komfortní zóny vytrhneme, mohou nám filmy z jiného kulturního prostředí přinést důležité osvěžení. Umění z jiných zemí může pracovat s jinými typy konvencí, jiným stylem, vyprávěním a hlavně jinými tématy. Proto se vyplatí do nich občas zavítat a osvěžit se něčím novým.“