Na obalu jsou v kolonce minutáž dva údaje – 119 a 132 minut. A protože se bavíme o projektu, který vzniknul v přibližně stejné době jako další „historická“ dramata typu Desatero přikázání, Ben-Hur či Spartacus, mělo by nám být hned jasné, že nejde o dvě různé verze (např. režisérská a ta, co běžela v kinech). Kleopatra měla celkem tři nejdůležitější finální sestřihy a všechny měly dost přes tři hodiny. Uvedené dva údaje se tedy týkají délky stopáže na jednom a druhém disku. To znamená, že ve starověku strávíme více než čtyři hodiny! Mimochodem, hollywoodské adaptace starověkých evropských bájí a pověstí i skutečných historických událostí by jistě stály za zevrubnější průzkum.

Dobře se ví, jaké nesnáze tenhle počin doprovázely. Vždyť ani Joseph L. Mankiewicz nebyl první volbou pro post režiséra. Mankův bratr měl na kontě čtyři Oscary, jenže mít tuhle podívanou plně pod kontrolou, to by se rovnalo téměř Mission: Impossible snad pro kteréhokoli filmového tvůrce. Navzdory nepříznivé situaci se Joseph L. Mankiewicz snažil, seč mohl, aby z Kleopatry učinil nikoli výborný (to podle jeho vlastních slov prostě nešlo), nýbrž dobrý film. A tak vždycky po natáčení přepisoval scénář, aby měl výsledek smysluplný, ucelený a poutavý tvar. Vzhledem k jeho odhodlanému nasazení tuplem zamrzí, že se to nepodařilo.

Zatímco vzpomínaný Ben-Hur v režii Williama Wylera nebo Desatero přikázání od Cecila B. DeMilleho jsou dodnes úchvatné spektákly, které na začátku čapnou diváky a nepustí, Kleopatru sice uštkne had až v samotném závěru (velmi NEDOBŘE natočené), nicméně ve smrtelných křečích se samotný film zmítá de facto celou tu druhou polovinu. Důvod je jednoduchý: titulní hrdinka není hlavní a tmelící postavou. Tuhle úlohu přenechává Marcusi Antoniusovi a Oktaviánovi, kteří si svým charakterem obecenstvo rozhodně nezískají. První je prezentován jako  urážlivý slaboch, ten druhý coby arogantní psychopat, který těží z toho, že se v jeho okolí nenechází žádný silný vůdce.

 










 

Nutno podotknout, že ani první polovina nepatří egyptské královně. Celou si ji pro sebe ukradne Rex Harrison, jenž ztvárňuje Julia Caesara. Jednak má charisma, jednak jako jeden z mála působí dojmem, že mu na tomto snímku doopravy záleží, a jednak si de facto jako jediný uvědomuje, že pracuje na filmu, nikoli na divadelním představení. Teatrálnost obsažená v hereckých projevech víceméně u všech ostatních zúčastněných jest do očí bijící a do nebe volající!!! To, že se primárně nečerpalo z encyklopedií a z rozhovorů s historiky, nýbrž že důležitými zdroji inspirace byly hry Caesar a Kleopatra od G. B. Shawa a samozřejmě Julius Caesar a Antonius a Kleopatra od nesmrtelného barda Williama Shakespeara, přece ještě neopravňuje k tomu, aby 40 milionů dolarů (dnes něco okolo 300 milionů dolarů) bylo utraceno za zaznamenání divadelní inscenace na celuloidový pás!

Ano, výprava je velkolepá, ale sama na všechno nestačí. Zvláště, když kostýmy Elizabeth Taylor v některých scénách rozhodně starověký Egypt nepřipomínají. Kulisy jsou nádherné a přibližně stejně sugestivní jako v Cabirii nebo v Nibelunzích, leč co je to ve finále platné, když mezi nimi probíhají ty nepřirozené, krkolomné, vztahové dialogy – pomalu jak ze současného českého televizního seriálu. A Kleopatřin pompézní příjezd na monstrózní sfinze ve slavné davové scéně, kde nechybějí ani burlesky? Tak právě ten působí stejně tak opulentně, jako zbytečně. K tomu platí, že z této Kleopatry si přetěžko uděláme alespoň přibližný obrázek, jak to tenkrát na světě chodilo a jaké bylo vzájemné postavení Egypta a Říma.

Nejspektakulárnější a nejakčnější sekvencí měla být bitva u Actia. Není špatná, jenže i v jejím rámci využívá režisér především celky na úkor detailů. To znovu značně komplikuje interakci s postavami. Vše navíc vrcholí otřesným úprkem Marka Antonia za ujíždějící Kleopatrou. Spíše se nabízí, že šlo z jeho strany o pouhou záminku/alibi, aby mohl zmizet z dějiště bitvy a nikdo mu to nemohl mít vyloženě za zlé, když naháněl svoji lásku. Jenže tehdy se zasnubovaly děti panovníků už jako malé, aby v dospělosti utužily vztahy mezi říšemi, případně se jednalo o obyčejné sňatky z rozumu, kde pro pravou lásku nezbývalo místo.

 










 

Emotivně nejvypjatější měl být jistě závěr odkazující opět k Shakespearovi, konkrétně k Romeovi a Julii. Ve skutečnosti však nejvíce zaujme zavraždění Caesara. Jednak proto, že je podáno za pomoci v kontextu celého vyprávění nevšedního výrazového prostředku (předtucha), a jednak kvůli tomu, co je uvedeno výše v souvislosti s hereckým představením Rexe Harrisona, jemuž věříme i to, že se z obdivu rozbrečel u hrobu Alexandra Velikého. Julius Caesar byl schopný válečník a státník s jasnou vizí, a sice učinit z Říše římské „paní všeho tvorstva“. Jenže kvůli lidské hlouposti se mu ji nepodařilo uskutečnit. Zato Marcus Antonius jakoby neměl ambici cokoli dokázat, jakoby nechtěl nést za nic žádnou zodpovědnost a chtěl se pouze bavit, což by klidně mohl mít společné se svým představitelem.

Nad chováním postav občas skutečně zůstává rozum stát. Častokrát jednají v jedné scéně tak a v jiné zcela jinak. Kupříkladu Oktavián, jenž z titulní hrdinky v podstatě ve finále udělá děvku, hlasí cosi o tom, že by bylo fajn zabít Marca Antonia (kam ten se hrabe například na Achilla!), ale zanedlouho, když tu možnost má, ho nechá odejít. Za okolností mimořádně matoucích, které navíc jenom zbytečně nastavují stopáž o další dlouhé minuty. Všechno tedy musí vyřešit až odbočka k japonské kultuře (přitom očekávanou veselku na staroegyptský způsob nakonec neuvidíme), odkazující na seppuku, neboli rituální sebevraždu související se ztrátou cti. U známého římského politika Marca Antonia to – alespoň podle toho, jak to servíruje film – působí jenom jako chvilkový stupidní vrtošivý rozmar.

A Kleopatra? Pohled na ni se zdá být podobně pokřivený, jako tomu bylo v případě Bathory. Jenže v bijáku od Jakubiskových to stejně fungovalo velmi dobře (to ať si říká, kdo chce, co chce). Možná jsem ve škole tenkrát zrovna nedával pozor, ale vždycky jsem měl za to, že Kleopatra Filopator byla velice schopnou panovnicí, která v politice uměla chodit. Kde jiní měli svaly, ona měla čáry. V podobě své krásy, díky které všem učarovala. Klasická femme fatale, dalo by se napsat. Tahle Kleopatra vesměs neintrikaří, neoplývá sebevědomím a je do značné míry závislá na mužích, kteří ji obklopují a kterým se pak ze zhrzené lásky mstí, aby si to o pár obrazů později zase rozmyslela. Ovšem ty oční stíny, ty jsou věru famózně kultovní, až se staly nedílnou součástí světa módy.

 










 

Oproti tomu nedílnou součástí westernů byly scény u ohně. Když postavy vyrazily na výpravu, jejímž cílem mělo být cokoli od zachránění dívky ze spárů indiánů (Stopaři), poražení zlotřilých bělochů (Rio Lobo) nebo dopravení zločince Bena Wadea do vězení (3:10 vlak do Yumy), snad pokaždé jsme je sledovali za tmy při ohýnku, což mělo za úkol zpomalit či na chvíli dokonce víceméně zcela zastavit děj, který mohl tehdejším divákům připadat až příliš akční, takže si mohli alespoň „vorazit“. V případě Kleopatry často sledujeme zdlouhavě podávané dialogy, takže se dá tvrdit, že takových scén u ohně se tady vyskytuje hned několik.

Kleopatra z roku 1963 jakoby se nás po čtyři hodiny (nepočítaje pro tehdejší velkofilmy nezbytné overtůry a intermezza) snažila přesvědčit o tom, že její podtitul by správně měl znít „Aneb jak to tenkrát fakt nebylo“. Nejde jenom o to, že všichni používají časové údaje, tj. hodiny a minuty, což 2 000 roků zpátky asi ještě nebylo … Nebo že bych byl jako žák zase nepozorný? Hlavně jde o to, že všichni až příliš připomínají naše současníky, na rozdíl od titulů Agora nebo Mumie a Mumie se vrací, které jsou možná ještě přesnější, co se tehdejší výzdoby týče. A mají rovněž pozoruhodnější soundtrack. Kleopatra (1963) celkově přináší o důvod víc, proč se těšit na Kleopatru (2022) s Gal Gadot, přestože se dá očekávat, že ta kvůli chlapům brečet nebude, naopak že bude plně emancipovaná a soběstačná. V takovém případě by eventuální stejná závěrečná proklamace („Was this well done of your lady?“) vyvolala přesně takový dojem, jaký by měla.


INFORMACE O BONUSOVÉ SEKCI NA BLU-RAY JSOU K DISPOZICI TADY


FOTO: cinema.de