Radovan Holub: V rozdělené společnosti

2. prosinec 2021

Listopad, doba jednoty národa. Jak už řekl Jiří Sovák ve filmu Kolja, národ konečně povstal a vyhnal okupanty. Na Staroměstském náměstí jsem si letos uvědomil, že všechno je jinak. Při demonstraci Milionu chvilek promluvil Petr Pithart a na chvíli vybudil hezkou atmosféru soudržnosti. Ale jakmile někdo na tribuně řekl něco o respektování zdravotních opatření, ozval se zezadu pískot a řev.

Kousek od Milionu chvilek bylo společné pódium iniciativ Chcípl pes, Otevřeme Česko a politických stran Trikolóra a Svobodní.

Čtěte také

Hráli tam Karla Kryla a já nechápal, proč nacionalisti bojující proti Evropské unii hrají zrovna umělce, který byl přesvědčeným Evropanem a nacionalismus mu byl cizí. Mezi hloučky antivaxerů vlály vlajky Národní domobrany, z Pařížské troubila auta odpíračů a zezadu křičeli dezoláti, že všichni jsou podvodníci.

Dole na Václavském náměstí mluvili Mladí Evropané o federalizaci Evropy a vedle se přijímaly podpisy pro přijetí eura. Byla to přehlídka pestré společnosti, kterou jsme přece chtěli, ale která je tak moc pestrá, že se navzájem neslyší a nedomluví.

Ti, co chtějí najít společnou řeč

Všichni říkali, že jsou vlastenci, a mávali českými vlajkami. Zaklínali se svobodou. I ti, co nesli heslo Stop vakcinaci, pravda zvítězí, mluvili o svobodě.

Čtěte také

I ti, co mávali transparentem Czexit = Konec zdražování mluvili o svobodě. Ačkoli jsem si jist, že czexitáři nevědí ani ve snu, jestli by po czexitu byla nafta levnější a tráva zelenější.

Havlisti, kterých bylo početně nejvíc, nosili trikolóry, ale nosili je i ti, kdo Václava Havla nenávidí. Ne, nevím, kdo je tady vlastenec, když komunisté hrají Kryla, vášnivého odpůrce komunistů a voliče antikomunistické CDU/CSU.

Společnost je tak atomizovaná, že od jedné skupiny k druhé jsou vzdálenosti delší než námořní míle, i když stojí vedle sebe. Všichni nakonec zazpívali hymnu a zavzpomínali, že před těmi třiceti a něco lety byl svět ještě jakž takž přehledný.

Jednota národa není. Byl jen křik z různých koutů Staroměstského náměstí, byla svoboda překřikování a svoboda mást lidem hlavy, jak se lidé budou mít dobře, když někam vstoupí, nebo z něčeho vystoupí.

Čtěte také

Fakta to dnes mají těžké. Nikdo jim nevěří.

Naštěstí hrdina extremistů diktátor Alexandr Lukašenko zůstal bez odezvy. Extremisté nevědí, jestli je to opravdu takový hrdina, jak si mysleli. V lidském řetězu sahajícím ze Staroměstského náměstí až na Můstek drželi v rukou mladí lidé z Běloruska, Ukrajiny a Česka černobílé portréty politických vězňů běloruského režimu.

Neboť jedno je jisté: I když po celém světě od Iráku po Bolívii žije celá řada pohrobků minulých režimů, je tu plno mladých lidí, kteří chtějí fungovat ve snesitelném režimu, nechtějí rozdělenou společnost, v níž se skupiny lidí nenávidí. Chtějí najít společnou řeč.

Chtějí žít ve světě bez dezinformací a střílení oponentů. V Česku, Bělorusku i Iráku.

Autor je publicista

autor: Radovan Holub
Spustit audio