Glennon Doyle ženám

O sebelásce jsme toho asi už slyšeli dost. Ale o nespoutanosti? O divoké, nejpravdivější síle, která dřímá hluboko v každém z nás? Předpokládám, že jste na tom podobně jako já a nespoutanost vám nebude moc známá. Světoznámá spisovatelka Glennon Doyle se tento fakt rozhodla změnit pomocí své nové publikace Nespoutaná. V té se nezaměřila na nic jiného než na nespoutanost, jejíž nezměrnou moc se snaží rozšířit do širokého povědomí žen.

Nespoutaná by se dala nazvat sbírkou radikálně upřímných vzpomínek. Vzpomínek, které čtenáře někdy dojmou, jindy zase rozesmějí. Ale vždy to budou vzpomínky, které nepostrádají esenci intimity a poselství.



Glennon skrze své zážitky ukazuje svou jedinečnou cestu, která ji dovedla zpátky k jejímu vnitřnímu vědění, čisté nespoutanosti. Sdílí nespočet životních prozření – od způsobu, kterým se napojila zpátky na své nitro, přes vypořádání se s negativními emocemi, až po proces, kdy začala milovat své tělo. Ovšem to zásadní prozření spočívá v umění plnohodnotně žít.

Nespoutaná je dílo nespoutané a já se po dočtení rozhodně cítím blíž své nespoutanosti. Věřím, že toto je hlavní záměr, o který autorce Glennon Doyle jde. Glennon skrze spoustu kratších vzpomínek a metafor sděluje mnoho inspirativního. Ale nemohu si pomoct, Nespoutanou bych nejlépe popsala ne jako průvodce k nespoutanosti, ale spíše jako velkou trnitou cestu, na které se autorka hledá a ze které si čtenář vezme, co zrovna potřebuje.



Je škoda, že Glennon v knize promlouvá záměrně jen k ženám. Na druhou stranu, v tomto silném přesvědčení tkví její síla. Jak sama Glennon uvádí, není možné se zavděčit všem. Ona se v Nespoutané rozhodla promlouvat čistě k ženám, a za tím si také stojí. Otázkou také zůstává, jak velkou roli v této záležitosti hraje překlad.

Z Nespoutané jsem rozporuplná. Ne že by kniha nebyla dobrá, tak tomu není. Obsahuje vskutku spoustu převratných myšlenek, které přímo křičí o pozornost. Ale přišlo mi, že Glennon neustále kroužila v začarovaném kruhu stejných témat, ze kterých ne a ne vyplavat. Kdyby byla kniha poloviční, byla by přímo nabitá srdceryvnými citáty a hlubokými filozofickými myšlenkami.

A pak tu byla sprostá slova. Jsem na ně poněkud alergická. V literatuře nemluvě. Proto jsem se zalekla, když jsem hned v úvodní kapitole narazila na vulgarismus. Ale jak jsem se záhy přesvědčila, Glennon si umí hrát se slovy. Ví, kdy si může dovolit přitvrdit a kdy zase ubrat. Takže se stalo nemožné – já jsem si občasná sprostá slova dokonce i užívala. Bylo jich nakonec jen pár a do daných míst prostě patřila.



Glennon vsadila na autenticitu a šla s kůží na trh. Její přirozené sebevědomí je téměř omračující. Na jejím stylu psaní je bezpochyby něco magického, co čtenáře pohání dál a dál. A v tom je ono kouzlo. Glennon je tak svá, tak sebejistá, že vše dokáže obhájit a vysvětit podle toho, jak to vidí ona. Nikomu se nevnucuje, nikoho nepřemlouvá. Jen konstatuje, jak to vidí ona. A to dnes dokáže málokdo. Vskutku velká inspirace!

Přestože Glennon v Nespoutané cíleně míří na ženy (a má to jistě své opodstatnění), jsem přesvědčená, že by kniha byla přínosná i mužské populaci. Avšak v tom spočívá ono Glennonino kouzlo. Vypráví ženám o své životní cestě. Ženám o ženách.