28. 11. 2014
Na první pohled to skoro to vypadá, že tématem číslo jedna, které plní zprávy i komentáře, je dnes ukrajinská krize. Ale ač by tomu tak být mělo, protože máloco je důležitější, než občanská válka za humny, tak ve skutečnosti se o Ukrajině mluví velice málo a místo toho se mluví – o Rusku: hrozí se Ruskem, straší se Ruskem, Rusko se posuzuje, Rusko se odsuzuje, proti Rusku se pod záminkou ukrajinské krize vede systematická kampaň. A proč? Možná právě proto, aby se nemuselo mluvit o Ukrajině, o démonech probuzených rámusem Majdanu, o angažmá Západu a o jeho zájmech.
A tak se hodně křičí o Rusku a v tom rámusu zanikají přinejmenším dvě podstatné pravdy, jedna velká, principiální a v zásadě ne až tak důležitá, a jedna malá, všední, ale naprosto zásadní.
Ta první velká pravda zní, že ať už Rusko dělá na Ukrajině cokoliv, pouze si vybírá bianco šek, který mu vystavil Západ svým počínáním v Kosovu, Iráku, Sýrii atd. atp. Západ jistě může Rusku oponovat, že mu Rusko leze do zelí, ale neexistuje jediný důvod, proč by Rusko mělo respektovat zájmy Západu, když Západ nerespektuje ty jeho. Tohle není dobro proti zlu, dokonce to není ani my versus oni, ale prostě oni versus oni, jedni imperialisti proti druhým.
Ta druhá malá pravda zní, že na východě Ukrajiny umírají lidé. Nejenom vojáci v poli, ale jsou i civilisté, ženy, děti, starci a další extrémně nebezpečně nebezpeční „teroristé“. A umírají rukou Ukrajinců, protože jsou to Ukrajinci, kdo pálí z děl a raketometů na města, jsou to Ukrajinci, kdo čistí dobytá území, jsou to Ukrajinci, kdo páchá válečné zločiny, o kterých nechce na západ od Slavjanska nikdo nic vědět. Možná, že kdyby povstalci stáli před branami Kyjeva, tak by to bylo naopak, ale teď je to tak, že jsou to Ukrajinci, kdo se s morální (a s největší pravděpodobností i materiální) podporou Západu snaží dobýt zpět města, která již nechtěla být ukrajinská, a to je fakt. Ani Rusové (русские), ani „Rusáci“ (российские), ale Ukrajinci.
Ovšem když se tvoří dějiny, tak takovéhle banální pravdy zajímají jen málokoho, a když už, tak jedině proto, aby věděl, jestli křičí dost nahlas, aby je přeřval.
Převzato z blogu Tribun
