KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Mnozí kritici opatření proti covidu-19, včetně některých lékařů, si stěžují na potlačování takzvané demokratické diskuse. Tím, že vláda odmítá diskutovat a bere v potaz názory jen jedné části odborníků, údajně ohrožuje samotnou podstatu demokracie. Opak je ale pravdou. Pokud společnost prochází krizí, podobnou té „covidové“, může být omezení diskuse a dokonce i svobody slova nutným prostředkem k tomu, aby demokracie zůstala zachována.
Mezi mnoha jinými stěžovateli na údajné potlačování názorů zůstává například slavný kardiochirurg, profesor Jan Pirk. Ten si nedávno pro portál „Život v Česku“ postěžoval, že u nás údajně není možné vést svobodnou vědeckou diskuzi a jsou umlčovány názory, které nejsou v souladu s linkou ministerstva zdravotnictví. „Mě mrzí, že se tady nepřipouští diskuse. Jeden pan profesor z lékařské fakulty vystoupil na vědecké radě ministerstva zdravotnictví s návrhem, abych já přišel o profesuru a docent Roman Šmucler o docenturu, protože máme jiný názor,“ řekl Pirk.
Jakmile někdo, kdo se jako já narodil za socialismu, uslyší, že by měl být nějaký člověk perzekuován nebo dokonce vyhozen z práce za své názory, okamžitě zpozorní. Nežijeme v totalitě a tohle by se snad v demokracii stávat nemělo! Problém je ale v tom, že se profesor Pirk ve své argumentaci dopouští možná záměrného, možná nechtěného faulu.
Jsem přesvědčen, že ani jeho, ani Romana Šmuclera a další odpůrce současných koronavirových opatření nikdo nevyhodí ani jim neodebere titul za jejich názory. Je ale fakt, že Pirk i Šmucler jsou ze strany některých svých kolegů kritizováni za způsob, jakým své názory prezentují v době, kdy kvůli zásadní společenské i zdravotní hrozbě musí „demokratická diskuse“ probíhat trochu jiným způsobem než v časech „míru a klidu“. Jde totiž o životy.
Pro příklad nemusíme chodit daleko. Ani slavný kardiochirurg Jan Pirk, kterému vděčí za život možná stovky lidí, určitě nepřipouští zcela veřejnou demokratickou diskusi nad léčbou či operací svých pacientů. Ano, může se stát, že některý operatér má na způsob operačního zákroku nebo léčbu pacienta trochu jiný názor a bude se ho snažit s panem profesorem prodiskutovat. Pokud má opravdu pocit, že by to mohlo pacientovi pomoci, je to dokonce jeho povinnost. Konečné slovo má ale vždy ten, kdo nese za operaci odpovědnost.
Operace je také řešení krize
Co kdyby některý z kolegů profesora Pirka před operací nebo během ní veřejně prezentoval své názory, diametrálně odlišné od názoru hlavního chirurga, na veřejnosti, chodil by za pacienty či za jejich příbuznými s tím, že „hlavní chirurg tomu srdci tak úplně nerozumí“ a existují mnohé lepší metody, než pan profesor chystá? Možná by pacient třeba vůbec nemusel být operován.
Připustil by profesor Pirk v takovém případě demokratickou diskusi, nebo by kolegu na hodinu vyhodil z nemocnice? Zřejmě by zvolil druhou možnost. A proč? Jednoduše proto, že operace v nemocnici není legrace ani estráda, jde o životy. V přeneseném slova smyslu se jedná o řešení „těžké krize“, v níž platí trochu jiná pravidla demokratické diskuse. A jinak to (v tom by pan profesor jistě souhlasil) ani nejde.
Diskutovat se může, dokonce je to potřebné, ovšem nikoliv veřejně. Jestliže lékař neprosadí svůj názor v diskusi s tím, kdo za operaci nese plnou odpovědnost, pak se s tím zjevně musí smířit, nebo hledat jinou cestu, jak „šéfa“ přesvědčit. A nikoliv si veřejně stěžovat, že „on by to asi dělal jinak“. Základní poučka ze všech krizí, ať už humanitárních, válečných či zdravotních, totiž říká: „I když lidé dělají a budou dělat chyby, nejhorší (v případě krize) je zmatek a nejistota. Ta může nakonec ublížit lidem mnohem víc než lidská chyba“.
