Exportní tygr? Bývávalo!

A co schodek obchodní bilance? Na něj se nějak zapomíná.

Úplně to slyším: Jaký schodek? Vždyť jsme exportní tygr!

Už jsme si zvykli žít v takovém klišé, že Česká republika má „proexportní otevřenou ekonomiku“. Konec konců když se mluví o českém národním hospodářství, tak to dříve nebo později zazní. Platí to vlastně od konce prvotní transformace ze socialistického modelu na tržní. Takže třeba plus mínus od roku 1993. Zahraniční obchod se stal klíčovou součástí systému, postupně i tahounem. Ovšem to není tak jednoduché, protože tahoun vás může táhnout nahoru…, ale také dolů. Ono to totiž nejprve znamenalo tahounem k hluboké měnové krizi 1997/1998. Pak pravda po skoro celou první dekádu našeho století byl export tahounem k rychlému růstu české ekonomiky. Jenže potom zase tahounem ke skutečně hlubokému „prožití si“ světové finanční krize, kterou jsme si oproti drtivé většině světa o rok, o dva prodloužili (do 2011). A ano, pak zase tahounem k rekordním růstům. A nyní?

Darmo mluvit.

Víte, co je nejhorším problémem „proexportní otevřené ekonomiky“? Schodek obchodní bilance. Protože ten nejlépe ukazuje, že „proexportní otevřené ekonomika“ přestala fungovat.

A víte, co máme poslední čtyři měsíce?

Schodek obchodní bilance. Viz tabulka. Najít v historii poslední podobné období není snadné. Museli bychom jít dozadu víc než deset let. Že to právě byla tehdy krize? Ano. To je ta potíž.

Zahraniční obchod se zbožím podle měsíců roku 2021, Česká republika, v milionech korun

Pravda je, že zatím to nevypadá jako nic fatálního. Nikdo nemá pocit, že by šlo o problém k řešení. Konec konců v rozměrech českého exportu a importu je ono aktuální záporné saldo trochu nanicovaté, protože co to je nějakých pár desítek miliard v systému, kterým proteklo loni „ven“ zboží za zhruba 3,53 bilionu a „dovnitř“ za 3,35 bilionu korun? Jenže všechny velké průšvihy začínají drobnými potížemi.

Ale stejně: Proč si dělat hlavu, když to jde „hodit“ na kovid. V mizérii jsou všichni okolo, export se zadýchává všeobecně, logistika zadrhává a celý svět tak nějak postává. Takže to svádí říct si, že to je jen pěna dní, která přejde. A když nevystačíme pro vysvětlení s kovidem, tak jsou tu „bruselské regulace“ a samozřejmě v nouzi nejvyšší Green Deal (jakkoliv ten opravdu pro ekonomiku našeho typu bude tvrdý oříšek). Jenže jak dlouho si budeme namlouvat, že neplujeme přímo proti skaliskům a že se to děje především kvůli vyčerpání možností modelu naší „proexportní otevřené ekonomiky“? Že jsme prohospodařili příznivé roky konjunktury, kdy měla proběhnout hluboká restrukturalizace? A hlavně, že globalizace, která nám zprostředkovaně přes exportní supervelmoc Německo tak krásně pomáhala, se tak trochu „zasekla“?

Bývalý charismatický, nenáviděný i milovaný řecký ministr financí Janus Varufakis napsal před deseti lety knihu The Global Minotaur. Pracuje v ní s příkladem USA, ale ono to v různých obměnách platí pro celý svět a je to možné snadno transformovat na rok 2021: Vyspělé ekonomiky nasávaly a nasávají obrovská množství zboží i surovin, ve zcela logické honbě za maximální efektivitou byl vytvořen neuvěřitelně precizní logistický systém, jehož efektivita byla ale založená (mimo jiné) na minimalizaci rezerv a prakticky nulovém ohodnocení strategické bezpečnosti. Co se stane, když se tento systém z nějakého důvodu „zasekne“? Jak dlouho se bude obnovovat? A obnoví se vůbec v předchozí podobě, nebo ten „zásek“ povede k dalekosáhlým změnám? Co totiž bude efektivnější? Zvýšit objem rezerv (především kapacit, ale i zásob a tak dále), nebo snížit celkový objem „přesouvaného zboží“? A jak se případná druhá možnost (která navíc řeší právě i ta nemalá, rostoucí a stále více vnímaná strategická rizika) projeví do české reality?

Může se zdát, že jde o něco, co bude trvat roky a možná desetiletí. To ale není tak úplně pravda. Možná je to spíše budoucnost nedaleká, která se zrovna teď rodí všude kolem nás.