Cesta dějinami jako problém kontinuity nejstarší české politické strany (6. díl)

Jiří Malínský Komentáře

Jiří Malínský nás v dnešním díle provede událostmi roku 1939, obdobím druhé světové války a začátky sovětizace Československa.

Druhý odboj

Formování druhého odboje                                                          

Obsazením Prahy německými vojsky 15. března 1939 byla na léta ztracena národní a státní samostatnost. Ne však zcela. O den později vyhlásil obecně respektovaný vůdce druhého odboje prezident Edvard Beneš v dalekém Chicagu v Praze triumfujícímu Hitlerovi válku na život a na smrt. Začal druhý odboj.

V mnohém navázal – či se navázat snažil – na svého prvoválkového masarykovského předchůdce. ČSSD měla významné zastoupení ve všech jeho orgánech – jak v domácích (Politické ústředí, Obrana národa, Petiční výbor „Věrni zůstaneme“), tak v zahraničních, zejména v benešovském prozatímním státním zřízení. (Československý národní výbor, krajanské zámořské, především americké a kanadské organizace, exilová londýnská vláda a Státní rada). Jeho tmelem byli masarykovští prvoodbojoví legionáři, nadějný byl však i nástup mládí shromážděného pod rodící se Národní stranou práce. Pro činnost londýnského prozatímního státního ústředí měly důležitý význam i radiodepeše posílané zejména PVVZ.

Ideově demokratický benešovský odboj stmelovaly dva programové dokumenty vzniklé nezávisle na sobě: Benešova kniha Demokracie dnes a zítra a program Za svobodu zpracovaný rozsáhlým autorským kruhem, jehož vůdčí osobností byl sociální demokrat Josef Fischer, ale také Rada československých žen, v níž se výrazně profilovala Milada Horáková, zástupci odborových svazů a skupina kolem Českobratrské církve evangelické a YMCY, jejíž vůdčí osobností byl Jaroslav Šimsa. V mnohém se tu přitom přímo – osobnostně i ideově – navazovalo na programové diskuse třicátých let. Vazby, vzniklé mezi demokratickými silami a komunisty v druhé polovině třicátých let, rovněž vedly na podzim 1941 ke vzniku prvního domácího národního odbojového orgánu – Ústředního národního revolučního výboru, který v sobě zahrnul i KSČ.

I když tyto struktury byly na přelomu let 1941–1942 smeteny tsunami obou heydrichiád, symbolizovaných zničením středočeské hornické a hutnické vesnice Lidice na Kladensku, navázali na ně jejich dědici a pokračovatelé. Páteří odboje, spoluorganizovaného ČSSD, se v druhé části války stala Rada tří, v níž ČSSD zastupoval Josef Grňa a kde na předních místech působil tehdy jinošský Radomír Luža. Pominout není možné ani bojové aktivity „starých“: Antonín Hampl, Božena Betty Karpíšková, Jan Aleš, František Veselý, Rudolf Tayerle, František Soukup, Robert Klein a stovky a tisíce dalších sociálních demokratů skonaly v mučírnách gestapa, na nucených pracích v koncentračních táborech, ale také v plynových komorách Auschwitzu-Birkenau (Osvětimi-Březinky). Na základech retribuční legislativy, zaměřené na potrestání nacistických válečných zločinců, pracoval v Londýně brněnský sociální demokrat, plukovník a později generál justiční služby JUDr. Bohumil Ečer. V zámoří usilovně mezi krajany pracovali Jan Masaryk, Josef Joe Martínek a Vojtěch Vojta Beneš.

Jako jeden z mála přežil doslova zázrakem legendární ministr školství Ivan Dérer a několik dalších členů Hamplova užšího i širšího vedení ČSSD (tvůrce prvorepublikové rudé Plzně Ludvík Luděk Pik, Alfred Meissner, Vojtěch Vojta Beneš, Rudolf Bechyně, Vojtěch Vojta Dundr, Bohumil Laušman). Sociální demokraté byli činní i ve východním zahraničním odboji ve vojenské jednotce, vedené generálem Ludvíkem Svobodou; byli to Vilém Skokan a Jaroslav Tomčík a v okolí československého velvyslance, kontroverzního sociálního demokrata ruského legionáře Zdeňka Fierlingera také pozdější třetí předseda exilové strany Vilém Bernard; k sociálně demokratickým myšlenkám se hlásil i národní hrdina divizní generál Heliodor Píka. V západní armádě na sebe upozornili příslušníci nové generace sociálně demokratických vůdců Václav Patzak, Václav Holub a Václav Majer i velitel exilových letců generál RNDr. Karel Janoušek. Ministry v exilové Šrámkově vládě postupně byli František Němec, Jaromír Nečas, Václav Majer a Ján Bečko. Historie této pohnuté doby zůstává i dnes v mnohém badatelsky panenskou. Jedno je však jisté již dnes: vklad a počet obětí vůdčích osobností i řadových členů strany českého, slovenského i československého demokratického socialismu byl mimořádný a je také závažnou součástí dějin a tradic současného českého sociálně demokratického hnutí. A to bez ohledu na to, jak se lišili ve svých politických a ideových směřováních válečných i poválečných. A jak si je uvědomuje a osvojuje (či často neosvojuje) současná ČSSD. (Zdaleka ne úplný přehled ztrát, které ČSSDSD utrpěla během nacistické hrůzovlády, přináší kniha generálního tajemníka hamplovské éry Vojtěcha Dundra a významného brněnského sociálního demokrata Jana Filipínského, Padlým hrdinům. Památník obětí československé sociální demokracie v osvobozeneckém boji 1939–1945, vydaná v Brně r. 1947.

Zlom v průběhu války

Nejpozději od bitvy v kurské duze v létě 1943 se stalo zřejmým, že demokratický tábor Spojených národů, vedený velkou trojkou Londýn – Moskva – Washington, případně pětkou doplněnou de gaullovskou Francií a čankajškovskou Čínou, ve válce zvítězí, protože mocnosti Osy viditelně přecenily své skutečné (zejména hospodářské a surovinové) síly a možnosti. Do popředí vystoupily otázky nové podoby budoucího poválečného světa. Byly závažné; reagovaly na hospodářský rozpad třicátých let, dotýkaly se potřeby rozsáhlých sociálních a hospodářských reforem vyrůstajících z rooseveltovského New Dealu, zamýšlely se nad vypořádáním s válečnými zločinci a zločiny, jichž se dopouštěly mocnosti Osy; nepřímo byly dotčeny dekolonizací, která se drala na světlo světa, a otevřenou otázkou zůstávaly i vzájemné vztahy zejména velmocí vedoucích Spojené národy a také vztahy dalších menších, především evropských států.

Mnohé naznačil Teherán (první jednání tzv. velké trojky Stalin-Roosevelt-Churchill), mnohé dopověděl vývoj na frontách druhé světové války a budoucí podobu poválečného světa bylo lze tušit i z výsledků následných konferencí v závěru války i bezprostředně po ní v Jaltě a zejména v Postupimi. Benešova prostředkující „politika mostů“ mezi západem a východem Evropy, fakticky založená ještě ve spolupráci s Masarykem v polovině třicátých let, usilovala o politické i ideové propojení vedoucích mocností Spojených národů a směřovala k všestranné, sociálně založené evropské integraci; spatřovala v tom dlouhodobé mírové zakotvení základních existenčních jistot evropského lidstva a jeho dobré budoucnosti. Podpisu třetí smlouvy o přátelství a spolupráci se sovětovým Ruskem předcházela dlouhodobá návštěva prezidenta Budovatele ve Washingtonu na jaře 1943 a obtížně získaný konsenzus churchillovského Londýna. (Při návratu do Londýna se Beneš zastavil jak u de Gaulla, tak Winstona Churchilla.)

Exilová i domácí československá sociální demokracie sledovaly souhlasně politiku tohoto vůdce druhého odboje; lišily se však značně co do vnímání zkušeností získaných z práce domácí i zahraniční protinacistické rezistence. Hamplův odkaz měl dvojí a přitom jednoznačnou podobu: obnovení jednoty socialistického proudu, v mnohém souhlasné i s Benešovými představami, mělo vycházet ze základu blízkého také stanoviskům a závěrům šmeralovského komunismu první poloviny dvacátých let a skupiny Dělnické akademie, jež se blížily doporučením Benešovy ve válce vzniklé knihy Demokracie dnes a zítra. Velkou inspirací byl i program Za svobodu (v reedici ho před několika lety vydala Masarykova demokratická akademie). Pro zjednodušení je lze označit jako alternativní východiska benešovské demokracie socializující.

Počátky sovětizace Československa

Nejpozději od podzimu 1944 se však ve vztahu k Moskvě začaly citelně objevovat první známky toho, co Stalin v jednáních s Benešem sám zprvu výslovně vyloučil: stíny zprvu ještě vývojové sovětizace (porušťování, rusifikace) poválečné československé společnosti; do zvlášť odpudivé podoby poprvé veřejně přerostly v případě Podkarpatské Rusi, o níž se i českoslovenští komunisté (např. Jan Šverma) ještě na jaře 1944 domnívali, že bude součástí obnoveného Československa (vládním komisařem tu byl další sociální demokrat František Němec); mnohé naznačil i ruch na osvobozeném slovenském území kolem Banské Bystrice v září-říjnu 1944.

To začalo politicky doslova poltit nejprve exilové zástupce strany: vedle sovětizaci oddaného Zdeňka Fierlingera, který s ní spojil svůj další kariérní vzestup, působil hamplovskému odkazu oddaný Bohumil Laušman, až bezelstně podporovaný těžce nemocným Rudolfem Bechyně, a ostražitý, navenek až antisovětový Václav Majer, další do popředí se tlačící osobnost z okruhu Hamplových korunních princů. Tyto zprvu ponenáhlé diference se začaly prohlubovat na moskevských jednáních o vládním programu první vlády Čechů a Slováků v březnu 1945 a vyvrcholily již na osvobozené části území v Košicích 4. dubna 1945 vyhlášením Košického vládního programu, o němž Václav Majer později výstižně napsal, že byl výmluvný i tím, co výslovně uváděl, ale ještě víc tím, o čem a k čemu mlčel. (Byl to také Košický vládní program, o jehož podobu a zejména výklad se vedly mezi demokraty a komunisty velké boje na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století – ve dvou pojetích NF politických stran /demokratizujícím/ či komunisty kontrolované NF tak řečených zglajchšaltovaných společenských organizací /směřující k totalitnímu režimu tvrdých padesátých let./)

Demokratické strany, vědomy si toho, že většinu československého území osvobodí vojska ruské sovětové Rudé armády, považovaly Košický vládní program za maximum toho, s čím ještě byly ochotny se ztotožnit; pro komunisty, vedené i nadále Klementem Gottwaldem, to naopak bylo minimum, mezistupeň na cestě k úplnému ovládnutí a následné poúnorové totalitně založené sovětizaci demokratické Československé republiky. V tomto ohledu bolestnou byla i zkušenost České národní rady, orgánu Českého květnového povstání, řídícího zejména jeho pražské vyvrcholení ve dnech 5.–9. května 1945 (sociální demokraté měli v České národní radě tři významné zástupce: reprezentanta ilegálních odborů Josefa Kubáta, místopředsedu Josefa Kotrlého a předsedu vojenské komise, fakticky vojenského velitele Českého květnového povstání londýnského parašutistu štábního kapitána Jaromíra Nechanského; jeho vedoucími osobnostmi byli literární historik prof. Albert Pražák a pozdější vůdčí představitel Pražského jara, komunistický politický vězeň Josef Smrkovský).

Sociální demokraté přinesli v boji proti nacistickým německým okupantům řadu obětí často z nejcennějších. Sblížili se – jako většinová část dalších demokratů – s komunisty a i oni respektovali váhu a míru obětí, které podstoupila Rudá armáda, aniž zapomínali na neoddiskutovatelný přínos ostatních spojenců protihitlerovské globální koalice Spojených národů.

Jen nejprozíravější z nich si však všímali toho, že vedle světel nastupují i nové stíny. Stíny velmocenských rozporů, z nichž pro osvobozené Československo vedle značně silné ľuďácké nostalgie a rodícího sudetistického, kdysi českého menšinového němectví vystupuje ještě větší nebezpečí sovětizace demokratického státu, které v krátké době znovu citelně poznamená nejen československou společnost, ale i je samotné. Již tehdy také začínal boj o odkaz a ideové směřování spjaté s úsilím churavějícího prezidenta Edvarda Beneše.

Jedna historická epocha začínala, druhá, v mnohém ne zcela překonaná i dnes, začínala.

Předchozí části:

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.