Odborníci i laická veřejnost zvolili u příležitosti stých narozenin samostatného Československa stavbou století Ještěd. Horský vysílač a hotel na kopci nad Libercem by ale nikdy nebyl takový, jaký je, nebýt Karla Hubáčka.
Slavný architekt zemřel před deseti lety a ikonická stavba ověnčená několika cenami rozhodně není jediným místem, které nese jeho rukopis.
Spolupracoval třeba na přestavbě divadelního stánku pro herce brněnské Husy na provázku. V Teplicích podle jeho návrhu vznikla koncertní síň. A českou architektonickou stopu zanechal také v zahraničí. V jemenském městě Aden se v osmdesátých letech podílel na podobě radiového vysílače.
Navíc jako jediný z českých architektů získal slavnou Perretovu cenu za užití technologie v architektuře. Ocenění udělované Mezinárodním svazem architektů obdržel už v roce 1969, a to právě za Ještěd, i když v té době stavba ještě nebyla hotová.
Příběh o zrodu Ještědu je už známý. Nebýt drobné Hubáčkovy rebelie, kdo ví, jak by dnes stavba vypadala. Původní dřevěnou chatu na vrcholu, která vyhořela v roce 1963, měly totiž nahradit objekty dva. Jeden, který by sloužil jako restaurace a ubytování, a druhý měl plnit funkci televizního vysílače.
Jenže tehdy ani ne čtyřicetiletý architekt Karel Hubáček zadání soutěže nesplnil, protože se rozhodl spojit obě stavby do jedné. A přesto vyhrál.
„Dědeček mi vyprávěl, že jednou šel dolů Pražskou ulicí (jedna z hlavních ulic Liberce, pozn. red.) a viděl před sebou ten kopec bez čepice. Napadlo ho, že by se měl dotvarovat, a pak přišla soutěž, on porušil pravidla a bylo hotovo,“ vzpomíná jeho vnuk Petr Hubáček.
Sám architekt svůj nápad kdysi popsal takto: „Ta prvotní představa ze mě vytryskla. Koukal jsem na Ještěd a hned jsem věděl, co musím nakreslit. Věděl jsem, že musím prodloužit horu. A dát vysílači tvar kuželu, aby se po něm smýkaly větry.“
Petr Hubáček se svého dědečka na Ještěd, který si musel srdce Liberečanů postupně získat, často vyptával. Reakce veřejnosti byly zpočátku spíš nepřátelské, na vrcholu chtěli mít lidé romantickou stavbu, ne restauraci ve tvaru rotačního hyperboloidu.
Zásadní podporu získal návrh až od Svazu československých architektů, později od mezinárodní Unie architektů, a především pak od tehdejšího primátora Jiřího Moulise.
„Byla to těžká doba, bylo hodně složité vyrobit cokoli, co neexistovalo ani jako prototyp. Třeba princip zdánlivého hyperbolického zakřivení v prostřední části budovy je řešen fíglem jedenáctimetrových nosných tyčí poskládaných přes sebe jako mikádo. A ty tyče se vyráběly ve fabrice na rybářské pruty, kde museli postavit ještě jednu halu, aby se tam vůbec vešly,“ dodává vnuk.
Od prvních úvah o podobě stavby až k samotné realizaci a otevření hotelu a vysílače to trvalo deset let, i s přerušením v roce 1968 kvůli vstupu vojsk Varšavské smlouvy.
Na svého dědečka vzpomíná jeho vnuk jako na velmi pracovitého muže, který nechtěl nic odbýt a na všech plánech dělal s maximálním nasazením. Lidé s ním pracovali rádi, i když dokázal být někdy dost tvrdohlavý. Měl své mouchy a nálady, ale vždy byl spravedlivý a každému měřil stejně.
Přestože
byl slavný, o mediální pozornost nestál a rozhovory téměř
nedával. Ostatně nejlépe ho charakterizovalo jeho vlastní motto:
Raději se dívám, než mluvím.
Karel Hubáček se narodil 23. února 1924 v Praze. Po maturitě na gymnáziu v roce 1943 byl nasazen na nucené práce do Německa. Nelehká minulost se později projevila v jeho vůli vyrovnat se s obtížnými životními situacemi.
V Liberci spoluzakládal v roce 1968 architektonické studio SIAL, které funguje dodnes. Jeho kolegou i přítelem byl Miroslav Masák. Spolu vymysleli například podobu obchodního domu Ještěd v dolním centru Liberce. Netradiční stavba, kterou se nepodařilo i přes velké úsilí prohlásit za kulturní památku, padla k zemi v roce 2009, aby na jejím místě vyrostlo nové nákupní centrum.
„Karel Hubáček byl neobyčejně odpovědný k sobě, ke svým blízkým, k nám, kteří jsme v ateliéru spolupracovali, i k celé naší společnosti. Svým založením byl inovátor. Neváhal jít až za hranice svých sil,“ vzpomínal v rozhovorech Miroslav Masák. Podle něj byl Čechy nedoceněný, a pokud měla země ve druhé polovině 20. století architekta světového významu, pak to byl právě on.
Sám Karel Hubáček si podle svého vnuka vážil španělských a francouzských architektů. Liboval si údajně i v Le Corbusierovi, s jehož myšlenkami souhlasil. Švýcarský architekt sázel na čistě účelové a racionálně řešené inženýrské konstrukce, v nichž poukazoval na čistotu povrchu stavby. „Měl ale rád i Dalího a Gaudího,“ podotýká Petr Hubáček.
Vodárenská věž na Děvíně
Kromě Ještědu, a to jak vysílače, tak i obchodního domu, patří mezi jeho známá díla třeba vodárenská vyrovnávací věž na pražském Děvíně. Její stavbu ve druhé polovině sedmdesátých let dvacátého století poznamenal incident, o který se postaral jeden ze tří dodavatelů, a to Vítkovické železárny Klementa Gottwalda.
Odmítly tehdy dodat na stavbu věže materiál s tím, že plní důležitější zakázky pro tehdejší Sovětský svaz. Zasáhnout tak museli až straničtí a vládní činitelé. Dnes funguje věž na kopci Děvín pouze jako záložní.
Kino v Doksech
Svému původnímu účelu naopak stále slouží kino Máj v Doksech na Českolipsku, postavené v roce 1963. Na svou dobu bylo jak po architektonické, tak po technické stránce velmi moderní. Špičkovou kvalitu obrazu dodávala širokoúhlá projekce se čtyřkanálovou stereofonní reprodukcí zvuku.
Meteorologická věž
Karel Hubáček stojí také za šedesátimetrovou meteorologickou věží v Praze-Libuši. Až do roku 2000 sloužila jako meteorologický radar především ke sledování srážek.
Přestavba divadel
Architekt spolupracoval také na rekonstrukci divadla Ypsilon, stavbě Malého divadla v Liberci nebo přestavbě a dostavbě domu pro divadlo Disk. „Říkal, že je to trochu upozaděná stavba, přitom se mu zdála dobrá a povedená. A zdařilá byla i koncertní hala v Teplicích, která je velmi kvalitní po stránce akustické, kdy se podařilo skloubit funkčnost s velkým prostorem,“ doplňuje vnuk.
Vlastní vila
V Liberci také stále stojí jeho vila. Montovaný dům způsobil ve své době malou revoluci. Individuální bydlení bylo totiž v časech, kdy se ve velkém stavěla sídliště, buržoazním přežitkem.
Foto Národní Památkový ústav
Hubáček chtěl ale svým projektem dokázat, že lze postavit levný a zároveň kvalitní dům pro širokou veřejnost. Stavba vykazuje prvky Corbusierova funkcionalismu, stojí na pilotech, má plochou střechu a strohou fasádu oživují dřevěné obklady a modrobílá barva. Nakonec zůstal dům jen prototypem, který Karel Hubáček obýval i se svou rodinou.
Karel Hubáček měl se svou ženou dva syny. Jeden vystudoval strojařinu a druhý jadernou energetiku. Ani vnuk Petr Hubáček v jeho šlépějích architekta nešel, vystudoval hudební výchovu a psychologii. „Často jsem mu doma hrával na klavír, to vždycky popadl babičku a tančili u klavíru.“
