Jak šel čas, měnili se a logicky pořád nesázeli jen zlatá vejce. Ale živost a imaginace je neopustily. Ani dnes nelze přehlédnout, že srší energií a na šéfování činohře ND se evidentně těší. A to je také důležité. Lze rozumět tomu, že byli favority souboru, mají příjemné vystupování a nejsou nesmyslně konfrontační, žádnou „řezničinu“ nechystají a jsou otevření různým hostům a spolupracovníkům.
Lidovky.cz: Před 17 lety jsme spolu dělali rozhovor, kde jste říkali, že nevíte, proč byste měli inscenovat pevné texty. A teď jste došli do kamenného divadla – do Národního, které se bez pevných textů neobejde. Neděsí vás to?
M. K.: Cítíme vůči Národnímu velký respekt, a kdybychom neměli vizi, o které si myslíme, že ji dokážeme naplnit, tak bychom do toho nešli. Tenkrát jsme byli plní autorského divadla, inspirovaly nás naše životy a přes metafory jsme to přenášeli na jeviště a komunikovali s divákem. Postupně jsme zjistili, že život jako inspirace nestačí na to, aby se nesčetněkrát interpretoval na jevišti, a že je třeba si vzít na pomoc klasická díla. Pomocí nich lze lépe vyjádřit archetypální témata nebo problémy, které souvisejí s historií a společností.
Tenhle proces bych nazval i jistým divadelním dospíváním a objevováním všech pokladů, které divadlo skrývá. Je to proces, kterým jsme prošli a který nás nakonec dovedl i k opeře a baletu i novému cirkusu. A najednou jsme uviděli, jak velký a neprobádaný prostor se nám nabízí. A jestli nás něco neopouští, tak je to zvědavost a ta nás popohání.
L. T.: Když jsme poprvé hostovali v Národním v rámci projektu Bouda, vzpomínám, že jsme stáli s Lucií Bělohradskou na piazzettě a hádali se, zda má smysl dělat Shakespeara. Doporučovala nám Dočekalova Richarda III. a já jí říkal, že nechápu, proč se mám dívat na něco, co už se tisíckrát zpracovalo. Takové postoje jsme už dávno přehodnotili, znova vyprávět příběh s tím, jak ho vidíme my, je dnes pro nás zajímavé, a to i v souvislostech, které nabízí divadlo. Vždyť každá generace se vrací k archetypálním textům a znova v nich objevuje to své. Tahle tradice nás také začala víc zajímat. Obracet se k historii, sledovat, co z ní bezprostředně ovlivňuje náš život, jak ho žijeme my dneska. A teď už taky chápeme, proč nás naši kantoři na DAMU nutili dělat pohádky. My jsme se chtěli vyjadřovat o tom, co je teď a tady a co se dotýká nás a přišlo nám to zbytečné. Teď víme, že nás učili vyprávět příběh.
