Komentář: Udržet soubor bude výzva. Co čekat od nových šéfů činohry Národního divadla

Marie Reslová Marie Reslová
10. 12. 2021 18:13
Činohra Národního divadla v Praze bude mít poprvé dva umělecké šéfy. Čtyřicátníci Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský jako tandem Skutr režírují od studií na pražské DAMU, bezmála 20 let. Teď si vyzkoušejí, zda jim to stejně hladce bude klapat také v provozních záležitostech.
Martin Kukučka (vlevo) a Lukáš Trpišovský od příští sezony povedou činohru Národního divadla.
Martin Kukučka (vlevo) a Lukáš Trpišovský od příští sezony povedou činohru Národního divadla. | Foto: ČTK

Samostatně dosud žádný soubor neřídili. Poslední čtyři roky se sice podíleli na uměleckém vedení Divadla v Dlouhé se zkušenou režisérkou Hanou Burešovou, nastoupili však do už vyprofilovaného divadla a spíš museli hledat průniky své představy s jeho dlouholetým vedením.

Může být výhodou, že o stresující břímě národní činohry se podělí. Zaměstnanci naopak mohou zažívat dilema, na koho se obrátit, když bude třeba s dvojjediným šéfem něco probrat. Skutr se toho nebojí: podle nich je Trpišovský lepší na "plánování a usazování věcí do pevných základů" a Kukučka na situace, kdy je třeba něco rychle rozhodnout nebo vyřešit.

Kurátoři a soubor

Ve své vítězné koncepci, kterou posoudila výběrová komise, opakovaně definují pozici uměleckého ředitele jako kurátora, tedy toho, kdo vybírá témata, hry a hostující tvůrce pro konkrétní budovy. Těch činohra využívá víc, kromě té historické ještě Stavovské divadlo a Novou scénu.

Kurátorskou práci však koncepce popisuje vágně: jako "budování platformy" pro setkávání členů souboru s herci, autory, režiséry či dramaturgy, kteří mohou "prostor naplnit nejen fyzicky, ale i sociálně".

Souboru a jeho vedení je ve dvaadvacetistránkové koncepci věnováno jen něco přes půl strany většinou obecných vět, jako těch o "hereckých osobnostech, které skvěle zvládají svou profesi a nebojí se nových úkolů a výzev, překračování své komfortní zóny". Jediná konkrétní zmínka naznačuje, že Skutr chce ansámbl doplnit o muže starší 50 let.

Překvapí myšlenka, že bude "velkou výzvou v takto rozsáhlém a náročném provozu soubor vůbec udržet". Podle nových šéfů činohry nechtějí být herci vázáni v angažmá a divadlo není s to finančně ani prestiží konkurovat filmu a televizi. Jako by Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka mezi řádky trochu dávali za pravdu končícímu šéfovi činohry Danielu Špinarovi, který v září navrhoval soubor zrušit a herce najímat na jednotlivé projekty.

Kukučka s Trpišovským sice ujišťují, že tak daleko jít nechtějí, naznačují ale, že to s nasazením herců možná nebude ideální a neobejde se to bez kompromisů. Přitom nenabízejí žádný stmelující program, který by formuloval společenskou roli činohry. Ani se nepokoušejí jasněji vymezit směr, kterým by se soubor, jeho divadelní jazyk či herecký styl měl rozvíjet. V koncepci nenajdeme ani představu o organizaci uměleckého provozu a manažerském vedení.

Je tak možné, že pod jejich vedením bude pokračovat nenápadný odklon od tradičního pojetí činohry Národního divadla coby repertoárové scény se stálým souborem k volnějšímu "projektovému" fungování, kdy se o každé inscenaci přemýšlí jako o autonomním celku. Naznačuje to i ono kurátorské pojetí uměleckého vedení, které je pro tento způsob práce typické. První krok tímto směrem, uvádění představení v blocích, už začátkem sezony učinil končící šéf Špinar.

Na činohru do opery

Větší pozornost než souboru věnuje Skutr dramaturgické definici historické budovy, Stavovského divadla a Nové scény. Dokonce navrhuje činohru uvádět i ve Státní opeře. Což ovšem znamená ještě náročnější logistiku než dosud - a to si na komplikace se střídáním souborů v jednotlivých budovách jejich šéfové stěžují už roky.

Empatický pohled na architekturu a její historii přivedl Kukučku a Trpišovského až k básnivým sloganům. O historické budově píší jako o "Chrámu" zesilujícím témata duchovním směrem, protože zde "bez patosu a odstupu dobře vyznívají pro Čechy jinak netypické absolutní emoce" jako láska, víra a naděje. Chtějí tu hrát rodinné tituly, českou klasiku a texty s duchovním přesahem.

Lukáš Trpišovský (vlevo) a Martin Kukučka alias Skutr.
Lukáš Trpišovský (vlevo) a Martin Kukučka alias Skutr. | Foto: ČTK/Národní divadlo

Ve Státní opeře podle Skutru nejlépe vyzní klasické drama se silným výkladem, téma člověka a společnosti, neboť "ratio je zde zesíleno", a takzvaný gesamtkunstwerk neboli komplexní výpravná podívaná spojující více žánrů.

Stavovské divadlo zase má být "královským prostorem pro hravost" se "zřetelnou stopou aristokracie". Konkrétně se tu mají uvádět hry s "námětem z královského dvora", klasické i současné, třeba jako populární Audience u královny. Prostor tu dostane historicky poučená interpretace, například barokní melodram nebo Moliérovy komedie balety, nejlépe v mezinárodní koprodukci. A tituly "obecně hravé", případně filmové adaptace souznící s charakterem budovy.

Novou scénu čeká zásadní rekonstrukce, proto o ní Skutr přemýšlí spíš jako o "mentálním prostoru". Rádi by v ní "překračovali hranice" mezi žánry, uváděli původní dramata, otvírali celospolečenská témata nebo zkoušeli nové technologie.

Tvůrčí tým

Skutrovské režii jde víc o zážitek než myšlenky. Rozvíjí témata asociativně, v obrazech. Tíhne k podívané, která spojuje herectví se stylizovaným "tanečním" pohybem či silně emocionální výtvarnou a hudební složkou.

Tento přístup mimořádně sluší nedramatickým či poetickým předlohám. Erbenova Kytice, kterou Kukučka a Trpišovský v Národním divadle uvedli jako hosté, je v současnosti divácky nejúspěšnějším činoherním představením. Několikrát, například v inscenaci Čechovova Racka v Dlouhé, se ale ukázalo, že při práci s klasickou dramatikou mají jejich postupy nepřehlédnutelné limity.

Z osmi režií, které Skutr na první scéně dříve připravil, byly jen tři činoherní: jednou inscenoval operu, třikrát balet a jednou spolupracoval se souborem Laterny Magiky. Jeho žánrová rozkročenost se odráží také v nynější koncepci.

Moderní psychologické herectví, na němž práce souboru až dosud stála, není nejsilnější stránkou režijního tandemu. Patří však k přednostem Michala Vajdičky, kterého Skutři do Národního divadla přivedou jako kmenového režiséra. Svědčí o tom jak jeho práce v pražském Dejvickém divadle, tak na scénách Slovenského národného divadla, jehož činohru krátce i vedl. "Přesně vyvažuje náš režijní styl," uvádí Skutr v koncepci a dá se s tím souhlasit. Bude ale záležet na tom, jak se Vajdička srovná se složitým provozem Národního divadla a zda si porozumí se souborem, s nímž dosud nepracoval.

Vlastní inscenace by Skutři rádi uváděli jednou dvakrát do roka. Co se týče dalších režisérů, soudě dle koncepce je možná budou oslovovat víc na základě sympatií k jejich práci než z racionálně argumentovaného směru, kterým se má činohra ubírat.

Dvojice tvrdí, že "určité stylové zaměření je nutné a prospěšné", ale nechce být úzce generační jako dosavadní šéf Špinar. V koncepci vyjmenovává nesourodou mozaiku tvůrců, počínaje bývalými šéfy a spolupracovníky souboru, přes oceněné nestory až po mladé, ale už uznávané režiséry. Konkrétně v tomto pořadí to jsou Martin Františák, Jan Nebeský, Michal Dočekal, J. A. Pitínský, Miroslav Krobot, Anna Petrželková, Matěj a Petr Formanovi, Jan Frič, Jiří Havelka, Petra Tejnorová, Daniel Špinar, Anna Klimešová, Kateřina Jandáčková, Petr Erbes, Boris Jedinák a Tomáš Loužný.

Lukáš Trpišovský (vlevo) a Martin Kukučka na snímku z roku 2015.
Lukáš Trpišovský (vlevo) a Martin Kukučka na snímku z roku 2015. | Foto: ČTK

Část z nich se věnuje autorskému divadlu, pracuje s literárními adaptacemi nebo píše původní hry. O ty by si Skutr chtěl říct i Tomáši Dianiškovi, jednomu z nejúspěšnějších současných českých dramatiků, nebo Marii Wojtyszko z Polska. Zároveň by měl pokračovat stávající projekt Studia pro nové drama, který pracuje s nastupující generací autorů.

Skutr spoléhá na spolupráci dvou dramaturgyň, které už byly součástí Špinarova týmu, Ilony Smejkalové a Niny Jacques. Tu první Kukučka s Trpišovským potkali pracovně, druhá byla jejich studentkou na katedře alternativního a loutkového divadla pražské DAMU, kde dvojice absolvovala a deset let učila.

Právě Nina Jacques má být klíčová pro zahraniční spolupráci, pro niž chce Skutr využít své kontakty z Polska, Německa či Srbska. Zajímavý, ale organizačně a nejspíš i finančně náročný je nápad na zahraniční koprodukci hudebně-dramatického díla ve spolupráci s orchestrem Collegium 1704 nebo přehlídku inscenací Prague Showcase, určenou zahraničním divadelním ředitelům či producentům.

Po srsti

Výběrová komise posuzovala koncepce tří uchazečů. Vybrala tu, která působí na první pohled divácky nejvstřícněji: žádná moc kontroverzní témata, ale velká výpravná podívaná, klasika, absolutní emoce, hravost. A k tomu Michal Vajdička, který v Dejvickém dokázal udělat divácký hit i z Čechovova Racka.

Kukučka a Trpišovský při pohostinské režii Kytice v Národním divadle výborně vycházeli se souborem, včetně bardů. Mají nekonfliktní pověst, což po zkušenosti s histrionsky komunikujícím Danielem Špinarem také jistě hrálo roli.

Může nám být líto, že šanci nedostal druhý uchazeč, slovenský režisér Marián Amsler, který například před časem znovu probudil energii brněnského HaDivadla. Z jeho koncepce je čitelné odhodlání stmelit a motivovat soubor společnou vizí, otevřít národní činohru nezávislé scéně, společenské debatě i aktuálním tématům. 

Nejdůslednější v pojetí divadla jako hluboké reflexe člověka uprostřed společenských procesů byl projekt dramaturgyně a ředitelky Divadla X10 Lenky Havlíkové. Věcné a konkrétně popsané dramaturgické i manažerské záměry garantoval silný, vyprofilovaný tým: kmenoví režiséři Kamila Polívková s Janem Fričem či stálý hostující režisér Dušan David Pařízek, otevírající dveře ke spolupráci s německojazyčnými divadly a nejmladší generací českých režisérů i nezávislou scénou. Bylo by to divadlo znepokojivé, myšlenkově odvážné, ale jistě také divácky kontroverzní a nepohodlné. Když to nevyšlo tady, promyšlený koncept Havlíkové by zasloužil šanci v některém jiném velkém pražském divadle.

Vítězná koncepce Skutru působí trochu jako jejich režie: člověk ji s úsměvem prosviští, je okouzlen nápady, ale když hledá, čeho se chytit, zjistí, že je to trochu "pěna dní". V divadle má takový projekt určitě svoje místo a naději na úspěch. Nakolik se osvědčí v kolosu činohry Národního divadla, uvidíme od příští sezony. Smlouvu mají Skutři do roku 2028.

S každým umělcem přichází nová éra, ale identita Národního divadla zůstává. Více se rozkročíme v repertoáru i v hostujících režisérech, říká duo SKUTR | Video: Daniela Písařovicová
 

Právě se děje

Další zprávy